Titánův pád | Reflex.cz
reklama
nahoru

Titánův pád

Adéla Knapová19. dubna 2012 • 00:15
Titánův pád
Titánův pád
• foto: 
Jan Šibík

Řecká realita nemůže být víc vzdálena tomu, co se o Řecku ve zbytku Evropy říká. Pronikají k nám jen střípky rozbitého zrcadla. Dost ostré, aby vyvolávaly negativní emoce, příliš malé na to, aby naznačily skutečný obraz. Ten přes všechna slova o krizi zůstává svým způsobem monumentální. A trochu mimo naše chápání.

reklama

 

ZATÍMCO ČESKÁ REPUBLIKA je půvabná zahrádka, Řecko je krajinou extrémní krásy rostoucí z protikladů. Tady je začátek světa i jeho konec. Z české a moravské krajiny člověku taje srdce půvabností, Řecko láme hrudní koš pro jeho nedostatečnost pořádně se nadechnout a nepropadnout šílenství.

 

Byla jsem v Řecku několikrát, většinou jako turista. A proto jsem viděla to, co jsem vidět měla. A chtěla. Pohlednice plné romantických scenérií. Bílá a jasně modrá. Slunce, ryby, olivy a moře. Řekové hlasití, mohutně gestikulující, o všem smlouvající. Posedávají v tavernách a kavárnách. Dopoledne i večer. Obraz, jenž konvenuje s očekáváními, a tím je potvrzuje. A je reálný. Natolik, jak jen drobná výseč určená k vývozu může být. Stejně jako představa Čech coby země, kde všichni pijí pivo a vydechují švejkovský humor.

 

Stereotypy světa pro klid duše. Vyvedeny v jasných barvách. Má cenu jít za pohlednicí, sledovat reklamního fotografa při práci, a tím se možná připravit o iluze? Rozdělit svět na ty hodné a na ty, co za všechno můžou, je přece příjemnější. Jednodušší. Je užitečné najít cizího viníka naší vlastní nespokojenosti, neúspěchů a problémů.

 

Řekové málo pracují, berou nehorázně vysoké platy a důchody, plýtvají našimi penězi, falšují rozpočty. Jsou odsouzeni k záhubě, pokud se nepodřídí našim pravidlům, neprodají ostrovy, ropu, plyn, zlato a slunce, aby se vykoupili z hříchu potopení Evropské unie. A oni je prodat nechtějí. Namísto toho stávkují a odmítají si utáhnout opasky na svých vypasených pupcích. Tohle by naštvalo každého.

 

I já jela vyzbrojena unijními argumenty připravená je bez servítků vmést do tváře každému Řekovi. A také jsem to zpočátku dělala. Než jsem zjistila, že to, co si vezu jako výbavu spravedlivého hněvu, neodpovídá realitě. Byla jsem k smíchu. Ale Řekové se mi nesmáli. Nejsou škodolibí. Mé pomýlení brali jako výzvu vzít mě dál a hlouběji do svých životů. Nebyla to snadná cesta. Člověk si nerad přiznává omyly.

 

NOVODOBÉ ŘECKÉ MÝTY

Kouř z milíře, v němž Dimitris vyrábí dřevěné uhlí, stoupá přímo k nebi. Ve vnitrozemí Chalkidiki, v kopcích kousek od vesnice Plana, je dubnové bezvětří. Rozpadlou usedlost, jež kdysi byla vyhlášený mlýn jeho předků a u níž má dvaasedmdesátiletý zemědělec Dimitris základnu pro výrobu uhlí, obestupuje sešikovaná armáda do nekonečna se táhnoucích olivových stromů. Extra panenský olej je Dimitrisovou vyhlášenou specialitou. Stejně jako nakládané olivy a sladké melouny.

 

To vše důchodce dělá, aby si přilepšil k důchodu, jenž čítá asi sedm set eur. „To ale není málo,“ říkám mu s tím, že český důchodce by si o takové částce mohl jen nechat zdát. „No jo, ale mně chodí asi dvě stě padesát eur z Německa. Kde jsem v šedesátých a sedmdesátých letech pracoval. Jinak bych neměl ani pět set. A měsíční náklady na život jsou tady, na venkově, přibližně tři sta eur,“ začíná Dimitris pečlivě vypočítávat, kolik stojí elektřina a topení – neboť v Řecku se netopí plynem, ale naftou. „A teď nám vymýšlejí nové daně. Každé dva měsíce platíme daň z každého metru čtverečního, v němž žijeme. Po mně stát chce co dva měsíce dvě stě eur. Když nezaplatím, zvýší to a pak,“ práskne o sebe dlaněmi v gestu, které značí konec. Jak se dozvídám od ostatních Řeků, stát odstřihne neplatičům daní elektřinu.

 

„Samozřejmě že dřív jsme se měli líp. Sice jsem dřel, ale vydělal jsem dost,“ symbolicky si přiťukává kávou pětasedmdesátiletý bývalý námořní kapitán Dimitros, který žil a žije na malém ostrůvku Amoulani, asi sto kilometrů vzdušnou čarou na jihovýchod od Plany. „Zaměstnával jsem přes patnáct chlapů, měl jsem svou rybářskou loď. Byla to tvrdá práce, ale nás bavila. Víte,“ nakloní se ke mně, aby ho o metr dál sedící mladý muž, z něhož se vyklube jeho synovec, neslyšel, „já to nějak překlepu, mám důchod šest set eur, a i když mi z něj pořád vláda bere, nějak už dožiju. Ale ti mladí, to bude katastrofa. Jorge, synovec, je už rok bez práce. A tak pracuje zadarmo. Jeho snoubenka si vydělá dvě stě eur měsíčně. A to dře. Uklízí, stele, pere, dělá zdravotní masáže.“

 

Vedle jeho třicetiletého synovce Jorgeho a jeho asi pětadvacetileté snoubenky sedí další dva mladí muži. Kostas a Vasilis. Kostas provozuje kavárnu, tavernu, bar a v létě diskotéku v jednom, kde právě popíjíme kávu a kam každý den chodí místní staroušci hrát obdobu naší dámy.

 

„Po sezóně jezdím na pevninu a celou zimu dělám v docích, abych si mohl na léto tohle zase pronajmout. Loni jsem už skončil na nule. Jestli bude i letos tak slabá sezóna, budeme všichni, jak tu sedíme, úplně bez práce a bez peněz. Nevím, co budeme dělat. Protože v sezóně tady u mě všichni pracují.“ Jejich měsíční výdělky teď, mimo turistickou sezónu, kdy pomáhají stavět a opravovat domy, uklízejí v hotelích, starají se o staré a nemohoucí na ostrůvku, se pohybují od dvou do tří set eur.

 

Všichni mají maturitu, dívka vysokou školu. Žijí na ostrově, protože jsou tady doma a pak; na venkově se dá přežít lépe než ve městech. Tam si rajčata ani pomeranče nevypěstujete, ryby neulovíte. Litr mléka stojí v Řecku dvě eura. Čtvrtkilový chléb pak euro a deset centů.

 

ČESKÉ ŘECKO

„Počkejte, tak kdo bere ty tisíce eur měsíčně jako důchod?“ ptám se zatvrzele. Zaslechne mne stará paní, jež prochází kolem otevřených dveří kavárny. Zastaví se. Také by to chtěla vědět. Ona bere tři sta padesát eur. A teď jí důchod o třetinu sníží. Doufá, že jí nějak vypomohou děti. Ty však žijí stovky kilometrů daleko a samy se prý topí v dluzích.

 

„Vysocí státní úředníci. Lidé, co dělali na ministerstvech. Ti, co nás prodali Němcům. Chceš mi říct, že u vás neberou úředníci na vládě statisíce?“ směje se Kostas. A popisuje, jak v Řecku vypadá systém bujení státní správy a s ním i „ztrácení“ peněz. Jak si vedoucí rozdělují jako odměny peníze určené pro řadové zaměstnance. Jako by mluvil o České republice.

 

Když pak o několik dní později otevírám podobnou debatu v kavárně na kraji Atén, slyším totéž. Janule je přes padesát. Žila několik let s rodiči v Brně a vystudovala u nás vysokou školu. Dnes pracuje jako prodavačka v supermarketu a její plat odpovídá výplatě na stejné pozici v Česku. Má co dělat, aby zaplatila nájem a elektřinu. „Nemám topení. Naštěstí bydlím mezi dvěma byty, takže ho nepotřebuji. V zimě se to dá vydržet,“ popisuje. Vaří na elektrické dvojplotýnce. Její čtyřiadvacetiletý syn dokončuje vyšší odbornou školu informatiky. S jakýmikoliv opravami čeká byt až na něj, až začne vydělávat.

 

Když Janula slyší mé otázky, nechápe, odkud informace o luxusním životě v Řecku mám. To Irine, čtyřicetiletá lékárnice a rodilá Atéňanka, má jasno hned. „To máte z německých nebo unijních novin a agentur. Neustále o nás vypouštějí do světa takové lži. Ale že by sem někdo z nich jel a zkusil tady za naše peníze žít? Ano, neměli jsme se špatně. Do státní správy a přes fondy sem před lety posílali hodně peněz. Ale dostaly se jen k těm vyvoleným. Soukromníci z nich nic neměli. To bývalí a současní státní zaměstnanci.“

 

Irine popisuje, že jejich lékárna se už také topí v dluzích. Léky musí nakupovat za hotové, pacientům je na předpisy musí vydat, ale že jim pojišťovny platí s půlročním nebo i delším zpožděním, to nikoho nezajímá. „Ty plakáty jsou ještě tak jediné, co se tváří honosně,“ vtipkuje, když mne vyprovází na jednu z hlavních aténských ulic. Výloha jejich lékárny je polepena reklamními prezentacemi lékárenských společností. Nad hlavou nám krouží vrtulník. Nízko. „Že by byla nějaká demonstrace tak brzo?“ je překvapena i Irine. Je dopoledne.

 

Už z dálky několika set metrů, od ústí ulice Stadiou, kde stojím, je ale vidět, že se uprostřed hlavního aténského náměstí něco stalo. Blikající majáčky bílých policejních vozů, několik dvojic policejních motorek proplétajících se mezi davy lidí. Nad neproniknutelnou masou se tyčí k nebi jen zelený prst starého stromu. Před dvěma hodinami se zde zastřelil sedmasedmdesátiletý lékárník v důchodu, nese se vzrušeně různorodým davem Atéňanů, jejichž každodenní cesta je vedla ke zdejší zastávce metra.

 

HRDÁ SMRT

Mnozí mají v očích slzy. Ti, kteří jsou obklopeni policií, vše viděli. „Bylo to čiré zoufalství. Čin beznaděje a hrdosti,“ láme se hlas muži v důchodu, zatímco lomí rukama, pak rozpažuje, jako by chtěl obejmout všechny okolostojící a poslouchající lidi, obrátí dlaně k nebi, na vteřinu dvě ztuhne. Ruce pak povolí, jako by praskla pérka, spadnou dolů a rukávy černého saka uhodí do hnědých manšestráků, jejichž puky se nárazem zavlní. Tím okamžikem se rozběhne vlna hovorů od muže všemi směry. Stal se na čas epicentrem dnešní tragédie, kdy si vystudovaný, okolím respektovaný lékárník Christoulas, který celý život pracoval, sáhl před řeckým parlamentem na život.

 

V dopise, jehož slova rezonují ve většině úst na náměstí, psal, že nevidí jiné řešení než takto ukončit svůj život, aby nemusel skončit jako někdo, kdo vybírá popelnice. Na listu papíru, který se s jeho mrtvým tělem stal navždy historií města, obviňuje vládu, že zmařila jeho šance na přežití. Přes pětatřicet let platil státu vše, co měl. Nikdy od něj pomoc nechtěl a ani ji nedostal. A nyní, když už je příliš starý, skončil na dně, s dluhy na krku. „Věřím, že mladí lidé bez budoucnosti jednoho dne povstanou a pověsí zrádce našeho národa zde, na náměstí Syntagma, stejně jako Italové pověsili v roce 1945 Mussoliniho.“ Slova mrtvého muže jako by spolu s ním psala srdce mnohých Řeků.

 

„Má pravdu. Není jiné cesty, jak si zachovat hrdost. Což je to jediné, co nakonec člověku nemohou ukrást. Nic jiného vláda na příkaz unie nedělá, než že nás okrádá a vydírá. Prodali nás. A nedívejte se na mě jako na blázna, milá slečno. Možná to jen nechcete u vás v České republice vidět, ale prodali i vás. Sami si nahrabali, kradou státní, vaše a evropské peníze a z vás postupně stáhnou kůži. Budete jen zadlužený nevolník. Poslušná masa,“ říká třiačtyřicetiletý Jannis, učitel na aténské polytechnice. Nasadí si přilbu, naposledy potáhne z retka, zahodí ho na zem: „Nebyla to sebevražda. Ale vražda. Zabili ho,“ kývne znechuceně k budově parlamentu, tyčící se kousek od něj, a odjíždí z centra náměstí na své motorce.

 

DVĚ ŘECKA

Dimitris Christoulas si vybral k ukončení svého hrdého života momentálně nejznámější aténské náměstí. Syntagma je místem, kam Řekové chodí vykřičet své křivdy a vrhnout proti vládě a politikům ohnivé argumenty. Bylo to tak před dvěma lety, kdy v ulicích i přes den zůstávaly zbytky provizorních barikád, kdy chodník před vypálenou bankou, v níž nešťastnou náhodou uhořeli i zaměstnanci, poseli Atéňané náručemi květin a slzami zapálených svíček.

 

Zůstalo to tak do dnešních dnů, kdy sem i den, dva, tři po sebevraždě směřují při svých každodenních cestách obyvatelé Atén zastavit se před stromem, jehož míza se před pár dny spojila s krví osudu lékárníka. Postát tiše v zamyšlení, položit kytku, přilepit na kmen další z mnoha osobních prohlášení vinících vládu a unii z vraždy. Ohnivě se o metr dál hodinu hádat s náhodnými okolostojícími o tom, co se vlastně děje, co dělat dál, jak žít. Pak si srknout vydatně oslazené ledové kávy, podívat se na chvilku na studenty a odboráře s transparenty a megafony, skandující o pár desítek metrů vedle přímo před parlamentem, nasadit sluneční brýle a odjet metrem domů.

 

Ti, co jsou na náměstí Syntagma i po soumraku, kolem osmé hodiny, trochu se zájmem, ale více už spíš znuděně sledují pár zápalných lahví a kamenů letících proti parlamentu a policistům. Ti v rámci tradice zahájí rituální tanec, jehož vrcholem, na nějž většina demonstrantů napjatě čeká, bývá občas vodní dělo. Přítomní Atéňané sedí na lavičkách pár metrů od představení, které je již běžnou součástí jejich životů, aby se o den později ve světových médiích dočetli, že šlo o mohutné násilné demonstrace a že je nebezpečné do Řecka jezdit.

 

„Myslím, že musí existovat ještě jedno Řecko. A lidé si je jen zaměňují s námi. Jinak si neumím ty lži v médiích za hranicemi vysvětlit. Jaký to má cíl, úmyslně o životě u nás lhát?“ ptá se šedesátiletá paní Sofie, když dokouří svou šestou cigaretu na lavičce přesně v půli cesty mezi stromem smrti a probíhající demonstrací hrstky převážně mladých lidí. „Můj zesnulý manžel byl Němec. Žila jsem dvanáct let v Německu. Kdyby dnes žil, styděl by se za to, jak jeho národ očerňuje Řeky. A to vše jen proto, aby nás mohli kolonizovat.“

 

BANKROT, NEBO ZÁMĚR?

Vangelis je vážený lékař. Studoval v Německu, kde i pracoval. Vrátil se však do Řecka, nahoru k Soluni, do kraje, odkud pochází. Je mu padesát let, má vlastní praxi a současně pracuje i na klinikách. Mohutný, vysoký, padesátiletý muž s již šedivějícími původně tmavými vlasy, mluví rozvážně, a přece vášnivě, jak je pro Řeky typické. Nejen pacienti si jej váží. Autorita a moudrost z něj sálají téměř stejně jako teplo z rozpáleného kamene na terase jeho domku nad Soluňským zálivem. Jeho žena, úspěšná právnička, i jejich pětiletá dcerka hovoří skvěle německy. „Mám Německo rád. I Němce.

 

Mám mezi nimi mnoho přátel. Ale auta si německá už nikdy nekoupím. A nakupovat chodím jen do malých řeckých obchodů. Odmítám dát těm zločincům z nadnárodních korporací dobrovolně jediné euro,“ říká muž, jemuž státní pojišťovna již přes čtyřicet měsíců nezaplatila za pacienty, které ošetřil.

 

„Kolik ten jejich dluh vůči mně dělá? Počkejte,“ zamyslí se a počítá. „Asi sto čtyřicet tisíc eur,“ řekne jeho žena Natalie dřív než on. Lékař souhlasně přikývne: „Ale co mám dělat? Mám ty lidi odmítat? Jsem lékař.“ Natalie se dostává do varu a její němčina seká teplý vzduch: „Ale daně jsme z toho zaplatit museli. A k tomu nám teď posílají nové daně za dům, za auto.“ Vypočítat poplatky, jež nově stát po Řecích chce, je téměř nemožné. Bez nadsázky už lidé čekají na to, až budou platit i daň z každého dalšího roku života.

 

„A proč? Ne proto, že my plýtváme, ale protože vláda a lidé, co stojí za Evropskou unií, kradou. Je to kolonizace bez války. Ekonomickou cestou. Chtějí naše zlato, naši úrodnou zem, naše slunce. Byl to plán. A očerňování Řecka je jeho součástí. Jak jinak by nás mohli tak lehce získat?“ Vangelis začíná vyjmenovávat skandály, jež náhodou vyplavaly na povrch, kdy převážně německé firmy uplácely řecké politiky, aby mohly Řecko a Řeky plundrovat. Nejslavnějším představitelem je kolos Siemens.

 

„A ten obrovský dluh, který má Německo u Řecka, když si po válce od nás půjčili miliardy? Je větší, než co Řecko dluží unii. Ale Němci trvali na tom, aby naše vláda podepsala, že ten dluh nechceme zpátky. Že se dnes do vyrovnání s Evropou nepočítá. Vždyť je to krádež. Vydírání. A naše vlády v tom jely s nimi. Prodaly nás. Co můžete říct na fakt, který je potvrzený, že bratr bývalého premiéra Papandrea už v roce 2009 vsadil obrovský obnos na to, že Řecko zbankrotuje? Teď jsou v Bruselu šťastní, že nám jako premiéra dosadili muže, jenž bez váhání provádí, co mu řeknou. Vůbec bych se nedivil, kdyby se Brusel snažil zmanipulovat nadcházející volby.“

 

Čtyři dny po Vangelisově prohlášení vedení Evropské unie vydává prohlášení o tom, že by bylo nejlepší volby v Řecku nedělat a nechat u vlády současného, dosazeného premiéra. To, co na první poslech zní jako řecká paranoia, získává po důkladném hledání a studování informací reálné obrysy. Stejně jako fakt, že Řecko má nemalé zásoby ropy, plynu i zlata, o něž jeví silný, ale mediálně neventilovaný zájem nejen Německo, nýbrž i další státy Evropské unie i USA.

 

A jako naschvál část nalezišť je u ostrovů nacházejících se blízko Turecka, které o ně už několik let usiluje a rádo by je anektovalo jako část Kypru. „Jediný důvod, proč chceme zůstat v unii, je Turecko. Když odejdeme, začne válka,“ řekl mi Vangelis i nejznámější a nejuznávanější řecká politička Liana Kanelliová.

 

NEDÁME SE

„Víme, co se o nás v Evropě, a hlavně v Německu říká a píše. Není to pravda. Jsou to účelové lži,“ pronáší stejnou větu jako lékař Vangelis o den dříve mladá profesorka němčiny na univerzitě v Korfu. I Kyriaki studovala v Německu. I ona stejně jako Vangelis připouští, že státní zaměstnanci se měli jako prasata v žitě. Zvlášť ti na vyšších postech či přímo na ministerstvech. Když popisuje systém korupce, zní to, jako by mluvila o České republice. „A že jsou u nás vysoké důchody? Většina lidí bere od čtyř do sedmi set eur měsíčně. Elektřina je u nás dražší, jídlo také. O benzínu a naftě se nezmiňuji. Nám snížili výplaty asi o třicet procent. Zatím,“ konstatuje žena, jež ani na okamžik nepomýšlela na to, že by Řecko opustila. Stejně jako většina ostatních Řeků při mé otázce jen doširoka otevře hnědé oči, aby poté pozvedla v automatickém gestu dlaně k obloze: „Copak bych odtud mohla odejít? Z Řecka? Ze země, která je základem Evropy? Kde jinde je tak krásně?“

 

„Ale co vás čeká? Co bude dál?“ zní má další otázka.

 

„Nevím. Mám velké obavy. Ale … přežijeme to. Podívej, jak dlouho tady Řecko je. V porovnání s ostatními státy unie,“ pokrčí rameny v gestu, jež umí každý Řek po prvním vdechnutí zdejšího vzduchu a které může znamenat cokoli, hlavně však většinou provází konstatování nepopiratelného faktu.

 

Jako třeba toho, že v Řecku je historie stále živá a přítomná v každém Řekovi způsobem pro Čecha nepochopitelným. Řekovi za jedním ramenem stojí Aristotelés s Platónem, na druhé straně jej doprovází Alexandr Veliký se spartským králem Leónidou. To není póza, ale fakt, z něhož prýští neotřesitelná lidská hrdost, která nemá pranic společného s arogancí či namyšleností.

 

PROBUZENÍ V DELFÁCH

Téměř osmdesátiletý obyvatel vesnice Delfy řecky cituje Homérovy verše, a protože mu nerozumím, překládá je do němčiny. Sedíme ve stínu stromu pod jedním z vrcholů delfských strmých kopců, volně přecházejících v nemilosrdné skály. Je pozdní ráno, nad hlavou se na vrcholcích hor mlha sráží kolem sněhu, dole pod námi svážejí na trh do přístavu Itea právě uzrálé pomeranče. Z údolí k nám stoupá kouř pálených větví staletých olivovníků, jichž jsou zde statisíce a každé jaro se musejí prořezat pro lepší úrodu. Větší protiklady přírody v takové harmonii jsou těžko kde jinde k vidění.

 

Zatímco jsem od moře stoupala do prudkých kopců loukami zaplavenými mraky včel a stovkami úlů, překročila jsem pár kamenů z bývalého Afroditina chrámu, poseděla sama na jednom z prvních stadiónů světa, stoupalo i slunce. Splavená jsem se tedy zhroutila na vetchou lavičku vedle starého muže s Homérem v hlavě, ovcemi kolem sebe a důchodem tři sta padesát eur. Uprostřed německého překladu stařík začal bouchat holí do mé kožené holínky. Plazil se mi kolem ní had. Než jsem stihla propadnout panice, byl pryč.

 

Zaklonila jsem hlavu a zhluboka vydechla. Nade mnou kroužil orel. V hrůze, že mám halucinace, jsem vstala a pokračovala dál, na vrchol, k puklině delfských věštkyň, abych o necelé dva metry dál málem stoupla na téměř půlmetrovou želvu. Rozvážně žvýkala trávu na louce, v jejíž jedné části stály zbytky starořeckého chrámu a vedle něj vcházely právě dvě mladé ženy brankou na pravoslavný hřbitov. U brány vedle kříže stála malá soška některého z olympských bohů. Za horami zdejšího pohoří Parnas leží Théby. Místo, jež je v bájích spjato s milenkou samotného Dia, krásnou dívkou jménem Európé.

 

V dnešním Řecku se střetávají protiklady, aby společně vytvářely těžko uchopitelný svět. Řecko není chudá země. Jen, podobně jako u nás, z ní evropská direktiva udělala zemi v zemědělství nesoběstačnou. Zakázali jim pěstovat tabák. Pomeranče musí nechat shnít, aby se na evropský trh dostaly plody z jiných zemí, olivový olej posílají do Itálie, kde jej balí a míchají s jinými. Ropa a zlato se nesmějí těžit.

 

BER, KDYŽ DÁVAJÍ

Na druhou stranu jsou zde lidé stejní jako všude jinde; když mají příležitost dostat něco navíc, berou plnými hrstmi a neptají se co za to. Jako například důchodce Vasiliadis z městečka Metamorfosi. Pracoval jako úředník na finančním úřadě ve správním městě Polygyru, čtyři roky byl v domácím Metamorfosi starostou a osm let místostarostou. Otevřeně říká: „Až do doby před dvěma lety jsme se měli dobře. Po vstupu do unie se náš život o hodně zlepšil. Dávaly se veliké dotace zemědělcům a na opravy škol, kostelů, stavěly se cesty. Ale hodně lidí toho využilo špatně. Namísto aby peníze použili na rozvoj zemědělství, přestali pracovat a najali si místo sebe pracanty. Místo jednoho úředníka jich najednou potřebovali pět. Ze zemědělců se stali úředníci. Banky nám samy volaly a předháněly se v půjčkách s téměř nulovými úroky. Kdo by to nevyužil?“

 

Vasiliadisův syn policista si takto postavil velký hotel, a ještě provozuje kancelář na účetnictví. Jak asi vypadá jeho práce u policie, je nemožné si představit; naši řadoví policisté musejí dělat přesčasy a bez odměn. Na to, aby dostali desetimiliónový úvěr na hotel, a ještě měli čas se část roku plně věnovat turistům, by je ani nenapadlo pomyslet.

 

I Vasiliadisův druhý syn má hotel. Stejně jako policista i on je kromě „hoteliérství“ zaměstnanec státu. A všichni jsou teď nešťastní, neboť peníze z unie nejsou, platy se snižují, zvyšují se daně. Není na splácení úvěrů. A kdo ví, jaká bude letošní sezóna.

 

SOUBOJ TITÁNŮ

Podobně jako Vasiliadisova rodina teď stojí nad propastí dluhů tisíce dalších po celém Řecku. A to je teprve tvrdé kasírování od státu na příkaz unie čeká. Ale chovali se nehospodárně. Teď se zlobí, cítí se podvedeni. Při pohledu zvenčí neoprávněně.

 

„Byla to chyba, to jistě. Ale nemůžou za to jen ti lidé. Nabídla jim to vláda. Peníze se jim přímo cpaly. Je načase ty, již nás zaprodali, odstavit od moci. Řecko přežije všechno,“ říká sebejistě ani ne třicetiletý Jorgos, majitel velkého hotelu s pláží a kandidát v nadcházejících volbách za pravicovou stranu Nea Demokratia.

 

„My jsme země Alexandra Makedonského. Naše abeceda dala vzniknout té vaší. Od nás jste se všechno učili. Jak si můžete myslet, že nás vyhladovíte a my prodáme svou vlastní zem? Ano, zbrojíme. Protože vy nás před Tureckem neochráníte. Co jste udělali, když napadli Kypr?“

 

Jorgos vystudoval vysokou školu v Rakousku, často jezdí do Vídně i do Salcburku. Pochází z rodiny, jež téměř sto let spojuje svůj osud s budováním Řecka. Stejně jako většina Řeků je na svou zem hrdý. Pro něj Řecko a jeho historie nejsou prázdná slova, ale kus jeho osobnosti. Jen tak, mezi vzpomínkami na Salcburk, odcituje kus Aristotela. Pak začne debatovat o ekonomické udržitelnosti eura a o nutnosti bouchnout v unii do stolu a přestat se nechat vydírat.

 

Tak se Řekové cítí. Zrazení. Zneužití. Vydíraní. Ať levičáci, či pravičáci. Jako národ, jejž vlastní vláda prodala nadnárodním finančním zájmům. Ve jménu chiméry, která se jmenuje Evropská unie. Ale oni se nedají, i když zatím netuší, co mají dělat. Média jsou pro ně jen součástí plánu na kolonizaci Řecka, krčí rameny a nezlobí se na mne, na novinářku. Berou to tak, že i já jsem obluzená propagandou. Je snadné udělat na dálku z titána zadluženého lenocha. Otázkou je, jak souboj Evropské unie, jež se jako titán vidí a chová, s Řeckem, které titány zrodilo a bylo z nich zrozeno, dopadne. A nakolik tento souboj jen není začátkem jiného, jenž zasáhne i nás.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama