Sex podle Špidly | Reflex.cz
reklama
nahoru

Sex podle Špidly

Jiří X. Doležal 9. října 2008 • 09:48
Sex podle Špidly

Brusel zatoužil po sešněrování vztahů mezi pohlavími. Nová směrnice Evropské unie, za kterou stojí bývalý premiér a eurokomisař Vladimír Špidla, ukazuje, že by nejen on, ale i další spolupachatelé této normy měli urychleně vyhledat péči psychiatra. Jde o nebezpečný idiotismus, který se snaží zákonem uspořádat navázání vztahů mezi muži a ženami.

reklama


Marek seděl ve tmě a cítil, jak se mu pomalu topoří penis. Jako puberťákovi, což ve svých pětačtyřiceti letech už skoro nepamatoval.
Nemohl s tím vůbec nic dělat, protože to, co cítil zleva i zprava, bylo neuvěřitelně krásné, ďábelsky svůdné, voňavé, měkké a kypré. Ženská těla. Jejich parfém ho opájel a on najednou zapomněl na strach z ADOP, se kterým se sem, na ilegální divadelní představení, plížil. Na ponížení, s nímž se v metru rozhlížel a přemýšlel, jestli ten kluk, co sprejuje na zeď tag, není spíš dobře maskovaný adopák. Na úzkost, se kterou pak čekal, než ho u nijak neoznačeného vchodu po zazvonění vpustí dovnitř. Vždyť právě u dveří pro jediný večer improvizovaně zbudovaného divadla pokaždé v jiném skladu či sklepě ho mohli sebrat. Oni – všudypřítomní, děsiví a neuvěřitelně efektivní členové AntiDiskriminační Občanské Policie (ADOP).



FÁZE Č. 1: EUROKONTAKTÁŽ

„URÁŽLIVÁ ATMOSFÉRA“

Letos druhého července představila Evropská komise návrh další antidiskriminační směrnice, která pochází z pera především našeho eurokomisaře Vladimíra Špidly. Tuto novou směrnici netřeba zaměňovat s již existující antidiskriminační směrnicí, zabraňující mj. sexuálnímu obtěžování na pracovišti, která už u nás vyvolala značnou debatu.
Hovoříme o směrnici nové, která si staví za cíl vymýtit diskriminaci nejen na pracovišti, ale i mimo ně. A nejen mezi lidmi, kteří spolu jsou v nějakém pracovněprávním vztahu. Nová směrnice má de facto za úkol zregulovat chování lidí k sobě vzájemně v jejich volném čase, v jejich privátním bytí.
„Tato směrnice stanoví rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení v jiných oblastech, než je zaměstnání a povolání. ... Přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě některého z důvodů uvedených v článku 1; nepřímou diskriminací se rozumí případ, kdy by v důsledku navenek neutrálního předpisu, kritéria nebo zvyklosti byla znevýhodněna osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, osoba s určitým zdravotním postižením, určitého věku nebo určité sexuální orientace v porovnání s jinými osobami.“

Tolik říkají – velmi vágní – definice ve směrnici obsažené. A není na tom nic až zase tak děsivého nebo nepřirozeného. Dostatečně však vyděsí následující odstavec: „Obtěžování se považuje za diskriminaci ve smyslu odstavce 1, pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu se kterýmkoli z důvodů uvedených v článku 1, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry.“ V důvodové zprávě pak k obtěžování najdete podrobnosti: „Nežádoucí jednání může mít mnoho různých podob, od verbálního po psaný projev, gesta nebo chování, ale musí být dostatečně závažné a vytvářet zastrašující, ponižující nebo urážlivou atmosféru.“
Ano, chápete správně. Podle nové směrnice je nepřípustné, aby muž obtěžoval ženu. Ne v zaměstnání, ale například v hospodě, na diskotéce, v tanečních nebo na rande. Ale nejen sám akt sexuálního obtěžování má být trestný: „Jakékoli chování směřující k navádění k diskriminaci osob z kteréhokoli z důvodů uvedených v článku 1 se považuje za diskriminaci ve smyslu odstavce 1.“ Podrobněji se o navádění k diskriminaci nedočteme, ale podle všeho lze za takové navádění považovat veškerou milostnou poezii, milostné scény v literatuře, divadle i filmu a vůbec jakékoliv zobrazení běžné milostné komunikace mezi mužem a ženou.


FÁZE Č. 2: EUROSVÁDĚNÍ

KONEČNĚ „TO“ VIDĚT!

Marek vešel do sálu a s obrovským údivem hleděl do hlediště, které nebylo jako v normálním kině nebo divadle rozdělené antidiskriminačním plůtkem na mužskou a ženskou sekci, ale kde byly židle v polosetmělém sále před improvizovaným jevištěm z dřevěných palet uspořádány do nijak nerozdělených řad. Byl na ilegálním představení poprvé, přivedla ho sem zvídavost a touha vidět na vlastní oči alespoň jedno z těch zakázaných děl. Jedno z těch děl, o kterých učil na lyceu své studenty, ale která nikdy nečetl, protože se narodil v roce 2011. Přes otce jednoho ze svých žáků se dozvěděl o tom, že ve městě bude ilegální představení.
Pak dal horentní sumu (zcela nad poměry svého kantorského platu, ale žil sám, a tak do podniku investoval většinu svých celoživotních úspor) za vstupenku, kterou mu onen muž donesl diskrétně až do kabinetu, a pak se týdny těšil, že TO konečně poprvé v životě uvidí. Vždyť o té hře musel každý rok znovu a znovu svým žákům říkat: „Zakázali ji v roce 2020, protože naváděla k diskriminaci, a mně tehdy bylo devět, tak jsem ji opravdu neviděl.“ Pak přišel kýžený večer, on se se strachem vypravil na adresu, kterou mu jen ústně sdělil studentův otec, který mu sehnal vstupenku, a když konečně vstoupil do sálu, kde měli ilegální herci hrát Romea a Julii, s nadšením, vzrušením a s nesmírnými rozpaky zjistil, že si tam může sednout vedle ženy. Netroufal si samozřejmě k žádné přisednout, ale nechtěl si sedat ani vedle nějakého muže. Tak si vybral skoro prázdnou řadu – jenže se během pár minut zaplnila lidmi a vedle něj si sedly, z každé strany jedna, ženy. Mladé, a jak se mu v té tmě zdálo, i krásné. Pak už jen bojoval s erekcí.
Je třeba dodat, že někteří muži si vedle žen směli sednout i v normálním, legálním divadle při sledování nějaké politicky korektní hry, titulů jako Buzny vpřed!, Všechny Džamiliny feministky, a především titulu Eurořečení svatého Vladimíra, který umělecky ztvárnil počátky Evropy bez diskriminace. Tito muži ovšem museli úřadu prokázat, že jsou pasívní homosexuálové, a pak na základě potvrzení směli (od roku 2037) v divadlech zaujímat místa v ženských částech, neboť se zde i oni skrývali před diskriminací mužských trčících falů.


FÁZE Č. 3: EUROVYVRCHOLENÍ

DOKAŽ NEOBTĚŽOVÁNÍ!

Kromě zcela nepřijatelného a v praxi nemožného zasahování do zcela privátních sfér lidských životů má tato blbavá směrnice dva další atributy, které ji činí ještě nepřijatelnější. Především – důkazní břemeno má ležet na obviněném, tudíž muž obviněný ze sexuálního obtěžování ženy třeba na diskotéce bude muset dokázat, že onu ženu v tom pajzlu neobtěžoval. Že je něco podobného v ostrém protikladu s celým naším právním systémem postaveným na presumpci neviny, není třeba zdůrazňovat.
Druhou vypečeností, kterou v sobě novela skrývá, je ustanovení, že proti diskriminaci budou moci bojovat – a v soudních řízeních vystupovat – zástupci občanských sdružení zaměřených na potírání diskriminace a obtěžování, které budou oběti obtěžování vyhledávat a v jednotlivých causách je zastupovat. Takže se občané nedostanou jen do palby hysteriček, které se budou cítit obtěžovány, ale i profesionálních harashbijců, kteří budou chránit ženy, ať už o to budou stát, nebo ne.
Pitomost navrhované směrnice jako by dávala naději, že norma nebude přijata. Je to však klamná naděje.
Ani totální asystémovost, ani zavedení dobrovolné občanské protiobtěžovací policie pravděpodobně nebudou na závadu. Ony „občanské subjekty“, které bojují za lepší svět a mají v jednání s úřady privilegované postavení, už v našem právním systému totiž existují. Jde o ochranáře – každý občanský ochranář přírody, každá aktivistická a nikým nevolená parta má právo účastnit se stavebního řízení libovolné stavby, která podle jejich občanského názoru ohrožuje přírodu. Tyto subjekty také v praxi velmi často sice zcela nelegitimně, ale legálně a účinně brzdí řadu nových projektů.
Stejně tak není na závadu ona presumpce viny, kterou antidiskriminační směrnice zavádí. Už v našem právním řádu totiž je – konkrétně v prvních špidlovinách, v zákonech vyplývajících z prvních antidiskriminačních směrnic, jež ošetřují obtěžování na pracovišti. Jde o směrnice číslo 2000/24, 2000/78 a 2004/113, které se mají promítnout i do takzvaného antidiskriminačního zákona. Ten byl schválen Poslaneckou sněmovnou v březnu 2008 a následně schválen Senátem spolu s doprovodným usnesením, že zákon uměle zasahuje do přirozeného vývoje společnosti. Následně prezident republiky normu nepodepsal a vrátil ji Poslanecké sněmovně, ve které se nyní hledá potřebná většina na její nové schválení.
Lze očekávat, že nový zákon zavádějící presumpci viny projde, a stejně tak lze očekávat, že se do národních zákonů obdobně promítne i nově připravovaná evropská směrnice. Lidské sexuální chování – to nejprivátnější, co si vůbec lze představit – bude socialisticky zregulováno do orwellovsky oploštělé a děsivé podoby regulované komunikace mezi muži a ženami.


FÁZE Č. 4: EURONÁSLEDKY

PRYČ SE SVOBODOU!

Marek seděl a na pódiu před sebou viděl cosi, co bylo ve společnosti, ve které žil, naprosto nepředstavitelné a nepřijatelné.
Muž z příběhu, jakýsi Romeo, byl prototypem machisty. Zvláště nechutná byla scéna, kdy klečel pod balkónem a svým obtěžováním hrubě diskriminoval hlavní hrdinku, Julii. Jeho verbální projev pod balkónem, gesta a chování byly dostatečně závažné, aby pro Julii vytvořily ponižující a urážlivou atmosféru.
Pak hra skončila. Jak rozuměl, spravedlivě a po zásluze zemřel obtěžovatel, ten, který diskriminoval hlavní hrdinku obtěžováním. Proč ale zemřela ona? Nechápal. Snad aby autor příběhu ukázal, že kdo je diskriminován, nakonec špatně skončí? Pak se herci byli děkovat a nakonec se na pódium vyšplhal režisér a vyzval všechny přítomné k ucho vání naprosté mlčenlivosti o místě, kde se ten večer hrálo. „Jak majitel skladu, tak já a herci bychom mohli mít velké nepříjemnosti!“
Lidé se začali zvedat, zvedl se také, a mezi oběma ženami, které vedle něj celý večer seděly, se prodral ven z divadla. Díval se na chodníku na jednu, pak na druhou. Měl obrovskou potřebu za ní jít, říct jí, že s ní chce strávit noc, že se s ní chce milovat, ne jako s nějakou, co by mu ji přidělil počítač Úřadu reprodukce, ale šíleně, vášnivě a osudově. Ale nevěděl, za kterou má jít. Za tou zleva, nebo zprava? Nemluvil ani s jednou a vůně obou byla nádherná. Jedna – ta zprava – odcházela tmou směrem doleva, ta zleva naopak doprava. Stál a nemohl se rozhodnout, nemohl se hnout, dokud kroky obou nedozněly ve tmě.
Šel temnou listopadovou nocí a pak najednou snad poprvé v životě v úplnosti pochopil, proč se to nesmí. Proč se nesmí diskriminovat. Jako zázrakem, jako nazřením najednou chápal, proč jsou všechny ty diskriminační slátaniny zakázané, proč ADOP tyhle lidi – herce a další propagátory diskriminace – po právu stíhá. Už věděl, proč za jeho mládí denně hořely na okrajích měst haldy diskriminačních knih. Protože najednou pocítil, jak by byl bez toho dekretu na užívání určené ženy/muže, které začaly partnerachtivým úřady přidělovat v roce 2029, naprosto bezradný, dezorientovaný a zmatený. V jakou bědu nejistot by se změnil život. Jak tíživá by byla potřeba toho neustálého rozhodování, neustálé volby, nutkavých dilemat a věčné bezradnosti života bez Řádu, který mu dává autorita Eurokomise a jejích Směrnic. V tu chvíli pochopil, jak moudré jsou úřady, že nás i v našem soukromí chrání před svobodou a zlem rozhodování.
Ze tmy se v dálce vylouplo svítící logo ADOP před jednou ze služeben. Jako v mátohách tam zamířil. Zaklepal, otevřel dveře, vstoupil do malé kanceláře, ve které za psacím stolem s počítačem seděl sympaticky vypadající důstojník v civilu. „Máš snad pro nás něco, příteli?“


CESTY ŠPIDLOVY SMĚRNICE

ONDŘEJ KRUTÍLEK
Návrh nové antidiskriminační směrnice (tzv. Špidlova směrnice), jejž Evropská komise představila na začátku prázdnin, je součástí souboru návrhů označovaných v unijním newspeaku jako „sociální balík“. Jeho smyslem je v době před blížícími se volbami do Evropského parlamentu ukázat, že EU má i svou „lidskou tvář“.


Proto do něj komise zahrnula jak návrh inkriminované směrnice, tak i texty týkající se poskytování přeshraniční zdravotní péče, evropských rad zaměstnanců (odborů) či postavení námořní pracovní síly. Jednoduše návrhy mající vybraným, podle komise jistým způsobem znevýhodněným skupinám garantovat pozitivní (nároková) práva, popř. zajistit jejich efektivnější vymáhání.
Nová antidiskriminační norma by měla po svém začlenění do národních právních řádů jednotlivých členských států napomáhat provádění zásady rovného zacházení bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci, a to všude jinde než na trhu práce. Právě poslední ze zmíněných prvků by měl novou směrnici odlišovat od existující legislativy podobného ražení.
Nakolik může nová norma dostát svého cíle, je otázkou.
Největší suma problémů souvisí s navrhovaným textem jako takovým. Navzdory tomu, že má jít o směrnici (normu závaznou, jen pokud jde o cíl), je neobyčejně podrobný a rozhodně překračuje míru „minimální unijní ochrany“. Komise sice tvrdí, že návrh staví na známých dokumentech, a připomíná, že před jeho předložením proběhla řada konzultací se zainteresovanými aktéry, v obou případech jde ale o standardizované postupy bez obsahu. To ostatně potvrzuje i pohled „dovnitř“ návrhu.
Text – navzdory tvrzením důvodové zprávy, že představuje pouze „mírný pokrok v mezích zákona“, a tudíž by nikomu neměl výrazně vadit (ani zaměstnavatelům, již se vždy stavěli proti) – přináší celou řadu revolučních novinek. A nejde o pouhé rozšíření existujícího antidiskriminačního „arzenálu“ nad rámec pracovněprávních vztahů (byť již to samo o sobě by bylo z tohoto hlediska postačující; může být obtěžování považováno za diskriminaci?). Mnohem důležitější je fakt, že by mělo dojít k posílení procesních prvků, jak vágně formulovaná antidiskriminační opatření vymáhat. V tomto směru je třeba zmínit především požadavek na přenesení důkazního břemene na žalovaného (článek 8 návrhu) nebo potenciální možnost, aby obětem diskriminace mohly v soudních nebo správních postupech pomáhat „organizace, které mají legitimní zájem na boji proti diskriminaci“ (článek 7 návrhu).
Samostatnou kapitolu představuje včlenění směrnice do národního právního řádu. Dosavadní zkušenost s projednáváním českého antidiskriminačního zákona (jenž by měl v Česku realizovat mj. již dříve přijaté směrnice č. 2000/43 a 2000/78) ukazuje, že relativně mírná opatření unijního textu byla v českém návrhu zákona výrazně zpřísněna. Návrh nové antidiskriminační směrnice riziko necitlivé implementace pouze zvyšuje.
Posledním sporným bodem je časové hledisko. Jde předně o skutečnost, že kadence, s jakou jsou antidiskriminační normy na úrovni EU přijímány, fakticky znemožňuje adekvátní zhodnocení jejich dopadu. (Nehledě na to, že naprostá většina z nich předpokládá ještě přijetí národního předpisu, což jejich praktickou realizaci dále zpožďuje.) V potaz je třeba vzít i fakt, že pokud by měla nová antidiskriminační směrnice spatřit světlo světa do evropských voleb v červnu příštího roku, zbývá na projednání jejího návrhu nějakých šest měsíců. Což znamená, že návrh „zdědí“ nový Evropský parlament (lepší varianta), nebo bude norma přijata ve zkráceném řízení fakticky v podobě, jak ji předložila komise (horší varianta). Tak, či onak, bude záležet především na radě (reprezentantech členských států) a francouzském a českém předsednictví, jak se k návrhu postaví.
AUTOR JE ANALYTIKEM CDK ZABÝVAJÍCÍ SE EVROPSKOU UNIÍ


Co si o směrnici EU myslíte vy?

Jiří X. Doležal


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama