nahoru

Lidé neumějí žít bez příběhů, říká učitel tvůrčího psaní René Nekuda

Oliver Adámek19. července 2017 • 18:10
1080p720p360p
Učitel tvůrčího psaní Nekuda o tom, jestli se člověk může stát spisovatelem po absolvování jeho kurzu
• video: 
Oliver Adámek

Učitel tvůrčího psaní a spisovatel René Nekuda toho ve svých třiceti letech stihl už opravdu dost. Vede populární kurzy tvůrčího psaní, vydal několik příruček a online projektů zaměřených na rozvíjení kreativity a naposledy o něm bylo slyšet díky knize Hakuna Matata. Několik jeho studentů vydalo vlastní knihy, on sám ale říká, že do kurzů se lidé nechodí stávat spisovateli: „Jde mi o to, aby u mě všichni měli možnost poznat, jak sami fungují,“ říká v rozhovoru.

Sbírka povídek a básní Hakuna Matata od autorů z Česka, Belgie a Španělska je mezinárodní projekt o porozumění, který vytvářeli Nekudovi kurzisté inspirovaní reálnými příběhy Keňanů ze slumu Kibera. Jejím prodejem se podařilo vybrat přes 130 tisíc korun, které všechny poputují zpět do Keni, kde se z nich zaplatí vybavení dětské knihovny. „Můj cíl, který postupně naplňuju, je dokázat, že příběh je nezávislý na jazyku. Je to jistota, bez které lidi neumějí žít,“ dodává Nekuda.

Učíš tvůrčí psaní, vydáváš příručky a vytváříš různé knižní projekty. Dá se ale něco tak kreativního a volného jako psaní naučit?

To je úplně první otázka, kterou účastníkům na všech svých kurzech pokládám. Myslím si, že se to naučit nedá. Tedy ne v tom smyslu, že by kurzy produkovaly hotové spisovatele. Jednak proto, že definice spisovatele je dost sporná, za druhé nevidím žádnou červenou čáru, žádný bod, který by člověk pokořil a mohl o sobě říkat, že je spisovatel. Ale rozhodně si stojím za tím, že se to dá rozvíjet.

A co inspirace? Dá se naučit „dívat“?

Dá se rozvíjet citlivost vnímání. To se trénovat určitě dá.

Kde se inspiruješ ty?

Všude. Jedu 24 hodin denně, mám spíš problém se nápadů zbavovat. Mám jich tolik, až je pro mě těžké rozpoznat, kterým se věnovat. Jsem spíš ten druhý extrém. (směje se)

Čili se dá rozvíjet práce s nápady, nebo i jejich „dostávání“?

Nad tím jsem hodně dlouho přemýšlel. Existuje spousta metod, postupů, triků, tipů, fíglů, které by to měly umožňovat. Já jsem za těch 6 let, co učím, došel k názoru, že ten jediný platný trik je vědět, jak funguju. Všechno je to jen o tom, že nevíme, jak fungujeme. A stejné je to s kreativitou, s tvůrčím blokem. Kdyby lidé věděli, jak potřebují být stimulováni, kdy a kde se jim dobře tvoří, tak se s tím dá potom mnohem snáz pracovat. Pak i u toho tvůrčího bloku, který máme občas všichni, poznají, kdy a jak odejde. To je i ten můj přístup, v tom jsem, myslím, unikátní. Snažím se tvořit podhoubí pro to, aby lidé u mě v kurzech dostali co největší příležitost poznat, jak sami fungují.

Jak poznáš, že na to přišli?

Snažím se, aby na mně lidé nebyli závislí. Nechci, aby za mnou chodili a neustále se ptali: „Je to dobrý?“ Měli by to postupem času vědět sami. Jde o tu zdravou autorskou sebedůvěru. Což je něco jiného než „Já jsem to tak cítil, vy to blbě čtete, takže jste fakt hloupí.“ a podobně.

Stává se ti někdy, že k tobě přijde někdo, kdo už tohle všechno v sobě má?

Nikdy jsem se s nikým takovým na kurzu nepotkal. Je to ale i tím, že si mě lidi vybírají dobrovolně. Když člověk chvilku googlí, tak mě pozná a dokáže si otipovat, co ode mě čekat. Chodí ke mně i lidi na doporučení. A opravdu si nepamatuju případ, kdy bychom se v tomhle s někým nepotkali.

Co z tvojí zkušenosti lidi nejvíc vede k tomu, že chtějí psát?

Ty motivace jsou různé. Naštěstí to není tak, že by si mě našli lidé, kteří by se chtěli stát spisovateli z povolání. Tu a tam někdo takový přijde, ale nejčastěji jde třeba o to zpracovat rodinnou historii nebo svůj život, chodí ke mně i lidé, kteří hodně cestují a chtějí třeba začít psát cestovatelský blog nebo vášniví čtenáři…

A jak to vidíš s tím spisovatelstvím z povolání? Bude to i v budoucnu spíš záležitostí mála šťastlivců?

Nemyslím si, že by se obecně psaním živilo málo lidí. Jsou lidi, kteří produkují seriály a filmy, v divadle s tím pracuje taky dost lidí. Je to taková iluze, protože těch jmen spjatých se slávou nebo viditelností v televizi je opravdu jen pár.

Jak často píšeš?

Každý den.

Máš své oblíbené autory a žánry?

Mám jednoho oblíbeného autora – Oscara Wilda. Na toho prostě nedám dopustit.

Jak moc jsou kurzy propojené s literaturou? Ukazuješ toho lidem hodně na příkladech?

Není to pro mě stěžejní, ale příklady samozřejmě používám. Mám v plánu vytvořit nový literární projekt, kde budeme recyklovat literaturu, takže se tomu nevyhneme. (směje se)

Považuješ pro spisovatele za zásadní číst?

Když bych to měl zobecnit, tak ke psaní čtení jednoduše patří.

Existuje nějaký častý mýtus, se kterým se lidé přihlašují do tvých kurzů?

Těch je! Vydám jednu knihu a můžu si rovnou koupit byt na Manhattanu a podobně. V českém prostředí je to samozřejmě nesmysl. Pak třeba „Vydám knížku, nikdo mě nezná a nakladatelství se postará o billboardy všude po republice“. Další věc je, že jsou lidi často překvapení tím, že to, co prožívají, není až tak exkluzivní. Ono to je jedinečné, to ano, ale zajímavý život do kurzu přináší každý. Lidé se tam s tím střetávají a zbavují se té své bubliny.

Podařilo se ti dotáhnout projekt Hakuna Matata (mezinárodní sbírku povídek podporující vzdělávání ve 4 zemích), na podzim vyjde další kniha tvých kurzistů. Máš nějaký velký cíl, kterého bys chtěl jednou dosáhnout?

Mám cíl. Přesněji koncept, který postupně naplňuju. Myslím si, že jazyk je v dnešní době zrádný a mnohdy vede spíš k neporozumění než k porozumění. Kdežto příběh je jistota, taková všeplatná záruka. Příběh přežije aktualizaci jazyka, měl by přežít překlad i dobu. Shakespeare má spoustu verzí českých i jiných překladů, ale ten příběh znají všude po světě. Můj cíl je dokázat, že příběh není závislý na jazyku a nevychází z něj. Jazyk se příběhu mnohdy podřizuje.

Jak o tom chceš lidi přesvědčit?

Směřuje k tomu každý projekt, který dělám. Teď jsme s kurzisty dělali zmíněnou Hakunu Matatu, která je mimo jiné i o mezilidském porozumění. Od října začneme pracovat na recyklaci příběhů, která tu myšlenku také podporuje.

Jde ti tedy o to dokázat, že jazyk je nástrojem příběhu a ne jeho mantinelem?

Zkrátka o to, že příběh je univerzální myšlenkový model. A je nezávislý na jazyku, byť s ním úzce souvisí.

Jsou dnes lidé na příbězích závislí více, jak se může zdát například z reklamy?

Lidi neumí žít bez příběhů. A to, že s tím dnes pracujeme v běžné každodennosti víc, to jen dokazuje. Reklama, zpravodajství, Facebook, Instagram, Twitter, historky v hospodě, fotky z dovolené, galerie, celebrity, politika, náboženství, mezilidské vztahy... tam všude jsou příběhy. Velké firmy jako Apple taky pracují s příběhem. Je to pro nás strašně důležitá věc. Moje babička, byť neumí anglicky, se rozplakala, když viděla Susan Boylovou v talentové soutěži. Ten příběh prostě funguje i nad úrovní jazykového porozumění.

Jak často lidé psaný příběh hájí tím, že „se to tak opravdu stalo“?

Hodně často. Je někdy těžké vysvětlit, jak moc je vnímání reality subjektivní. „Takhle se to stalo“ znamená v překladu „Takhle jsem to slyšel/vnímal“. Když se to překlopí na papír, ne vždycky to funguje.

Dá se tedy říct, že úplná realističnost příběhu je na škodu?

Příběh musí být uvěřitelný, ale v rámci svého světa. Což může být například Harry Potter, který je v rámci svého magického světa uvěřitelný.

Co tvá individuální tvorba, chystáš se něco vydat?

V září mi vyjde Kreativní zápisník, což je taková hravá a domnívám se, že i trochu kouzelná, knížka, která umožňuje zábavně rozvíjet kreativitu a vnímavost.

Jak moc je důležité ten svůj inspirační zápisník mít?

Je to rozhodně užitečná věc. Každý, kdo tvoří, někdy zažil situaci, že dostal geniální nápad a za 5 minut už věděl jen to, že měl geniální nápad a jeho konkrétní obsah nenávratně zmizel. Takže zapisování si postřehů a nápadů se ukazuje pro spoustu lidí jako praktické.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,630
21,750
29,250
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře