Mánička na zájezdu: S dobrodruhem a zámeckým pánem Oldřichem Kilim Kiliánem o pravěku cestování | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mánička na zájezdu: S dobrodruhem a zámeckým pánem Oldřichem Kilim Kiliánem o pravěku cestování

Kateřina Kadlecová30. července 2015 • 08:00
Mánička na zájezdu: S dobrodruhem a zámeckým pánem Oldřichem Kilim Kiliánem o pravěku cestování
foto: Aleš Černohous

Cestovatel, fotograf, reportér a obchodník Oldřich Kilián řečený Kili (48) za čtvrt století navštívil přes sto zemí ležících na pěti kontinentech – ne nadarmo o sobě tvrdí, že má syndrom bezdomovce. Chlapík, který před revolucí kotelničil a po ní se stal díky podnikání s exotickými suvenýry na čas milionářem, už nepořádá hromadné zájezdy mániček, ani se svým kamarádem, spisovatelem Josefem Formánkem, netráví dlouhé měsíce s domorodci. Kili dnes opravuje renesanční zámek Horní Libchava a vzpomíná… Přečtěte si rozhovor s ním – vyjde v Reflexu ve čtvrtek 30. července.

reklama

Ctíte odkaz českých cestovatelů od Eduarda Ingriše přes Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda po řekněme Miroslava Stingla?

Samozřejmě. Ingriš byl naprosto jedinečný a s pány Zikmundem a Hanzelkou jsme společně léta pracovali pro cestovatelský magazín Koktejl. Tihle tři průkopníci, modly každého seriózního českého cestovatele, jezdili do neznáma za časů, kdy byly mnohaměsíční výlety jen pro pár odhodlaných nebo vyvolených. V současné době svobody a konzumace cestování může vyrazit úplně každý, což ovšem nijak nezavrhuju. Dnešní mladí si dokážou všechno zařídit přes internet, na telefon stáhnou chytré aplikace, které jim najdou mapy a ubytování – jsou to čiperové a vědí, že svět patří jim a že jim doma nic neuteče. To já jsem měl na svoji první výpravu do Indie v půli devadesátých let odrbaného průvodce Columbus z roku 1954: z údajné nejkrásnější pláže na světě byla v době mého výletu stoka s ropnými věžemi na obzoru. Tehdy se cestovatelská literatura prostě nedala sehnat, a přitom informace jsou na cestách to nejdůležitější.

Jak přesně vypadal váš cestovatelský rok?

Začal jsem jezdit ven těsně po revoluci, když mi z StB vrátili zabavený pas. Tehdy většina lidí na cestování ještě neměla odvahu ani peníze, letenky stály majlant, takže jsem prvních deset patnáct let jezdil sám; lístky mi pak platila redakce cestovatelského magazínu Koktejl, pro který jsem léta psal a fotil. Leckde jsem se zdržel – zhruba čtyři roky jsem prožil v jižní Americe, ještě delší dobu jsem strávil v Asii, naopak jen velmi málo znám Afriku. Od září do dubna jsem každoročně býval na cestách, po zbytek roku jsem pak křižoval Česko v dodávce, volkswagenu z devětašedesátého roku, kde jsem i bydlel, nebo jsem seděl v redakci v Ústí a datloval do počítače články do Koktejlu o tom, co jsem v zimě zažil. Navštívil jsem mnoho míst v dokonalém, panenském stavu, ta už teď nikdo nespatří. Zeptejte se třeba Honzy Šibíka, jak rychle chapadla civilizace uchvacují divočinu, jak si podmaňujeme přírodu.

Jeden příklad za všechny?

S pětiletými odstupy jezdím na indonéské Mentavajské ostrovy a pokaždé dorazím do úplně jiné země; to samé se týká Sumatry nebo Papuánských ostrovů. V hloubi devadesátých let na mě Papuánci sahali s nábožnou úctou jen proto, že jsem bílý, a když jsem potřeboval na záchod, nedopřáli mi soukromí a nakukovali mi pod zadek, jestli to, co ze mě vypadne, bude taky bílé… To zklamání v těch dvaceti párech očí, co mě tehdy sledovaly! Nedávno jsem byl u toho samého kmene, a nejenže mi nikdo nekoukal pod zadek a nesnažil se mě dotknout, ale kolem mě se promenovali domorodci v dresech evropských fotbalových mužstev. Misionáři jim je donesli, udělali si z pralesních osad takový second-hand západní civilizace.

Podobně jako váš přítel Josef Formánek, autor populárních románů Prsatý muž a zloděj příběhů nebo Mluviti pravdu, vystupujete proti působení misionářů v pralesních oblastech. Proč?

Vezměte si civilizací téměř nedotčenou, málo obydlenou Papuu, kde je misionářů jak much. Pro místní obyvatele je prase posvátné, žena má v odlehlých oblastech dodnes cenu pěti prasátek – jenže Západní Papua je přičleněná k převážně muslimské Indonésii, takže jsou pro ně vepři nečistí. V domorodcích se to asi pěkně mlelo, čehož křesťanští misionáři využili a je jen otázkou času, kdy jejich vinou poslední divočina zanikne. Mám tam, v kmeni Daniů, nejbližšího přítele Asike Haluka, zachránil mi před patnácti lety život; jeho tvář jsem si dal do emblému firmy a nechal si ji vytetovat na rameno. Asike má chýši stejnou posledních dvacet let, jen jsem tam vloni zahlédl viset křížek s Ježíšem. No, chtějí se mít líp, přičichli k dolaru a zjistili, že jim nedělá problém vyměnit s misionáři duši za pár obnošených triček. Proč by podtínali strom kamennou sekerou, když můžou dostat železnou mačetu? To jen my Zápaďáci toužíme po tom, aby zůstali nezkažení, aby pro nás byli skanzenem, abychom si na nich mohli objevovat sebe samotné. Před dvaceti lety jsem doprovázel nahatého Daniu do centrální vesničky Wameny, kde je jakás takás civilizace, ke stánku s hadry. Sundal si koteku, takovou tu tykev, co měl navlečenou na přirození, a nechal si přinést trenýrky. Oblékal si je velmi dlouho a komplikovaně, skončily kapsičkou dopředu. Prohlédl si je, zakroutil hlavou, sundal je, vrátil prodavači, nasadil na penis koteku a důstojně odkráčel. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek. Dnes už by si ten chlap trenýrky nechal.

Hned po revoluci jste začal pro přátele z undergroundu pořádat vyhlášené hromadné zájezdy mániček…

To se každé léto nacpalo do autobusu padesát vlasáčů a deset sudů českého piva a jelo se k moři, které pomalu nikdo z nás v životě neviděl. Jezdili s námi třeba pozdější tiskový mluvčí Greenpeace Václav Vašků, zpěvák skupiny Brutus Michal Cerman, herečka Andrea Černá, co hrála princeznu ze mlejna, a spousta dalších včetně dobrodruhů z ciziny. Vyjížděli jsme rok co rok po dvacet let a objeli Evropu, hlavně tu východní známe jak své boty…

Reflex 31/2015 obálka
Celý rozhovor s Kilim najdete v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 30. července.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama