Profesor Zelený: Dilema Evropské unie se vyřeší jejím rozpadem

21. května 201411:30
Profesor Zelený: Dilema Evropské unie se vyřeší jejím rozpadem
Milan Zelený
• foto: 
Pavel Hofman

Nevidím důvod k politické integraci Evropy, říká českoamerický profesor ekonomie Milan Zelený. Globalizace je podle něj u konce a teď se výroba bude vracet zpět do míst spotřeby. A něco podobného čeká i politiku. Velký rozhovor o budoucím vývoji světa si přečtěte v novém vydání Reflexu. Co se do Reflexu nevešlo, si můžete přečíst zde.

V Česku se mluví o tom, že to, co nazýváme krizí, je spíš psychologická krize. Že už je dobře, jen si to Češi neuvědomili.

To už jsem slyšel před pěti lety. Nějaký profesor z Vysoké ekonomické říkal, že už krize dávno skončila, jenom lidi o tom ještě nevědí. To je vrchol arogance.

Něco takového říká i guvernér centrální banky Miroslav Singer. Že Češi jsou příliš pesimističtí, a tím zastavují kola ekonomiky.

Jistě, on by chtěl, aby byli optimističtí a zadlužovali se z jeho podniku. Bankéř nemá jiný zájem než buďto vás zadlužit, nebo ty peníze vzít a strčit do nějaké „spolehlivé“ investice. Takže bankéř, ať se jmenuje Singer, nebo Binger, je normální prodejce nenormálního produktu. A to, že si stěžuje, že se lidé nechovají podle jeho představ? Jistě že chce, aby byli optimističtí. Ale optimističtí v tom špatném slova smyslu, tedy aby ignorovali fakta, aby ignorovali, co se jim děje. To je sen každého bankéře, aby se lidé zadlužovali radostně. Jsem překvapen, že po tolika letech krize se Češi pořád zadlužují s poměrným nadšením. To je nebezpečné, lidé jsou skutečně špatně informováni, nevědí, co se děje a proč. A když jim někdo nepřetržitě jako naši politici vtlouká do hlav, že příští rok bude líp, tak se zadluží. Nežijí na své úrovni, žijí nad svou úroveň, tj. „na sekyru“ — nejhorší způsob života.

Stačilo by se zeptat, proč bude líp?

Jistěže by stačilo. Jenže to vám nikdo neřekne. Novináři se ptají: „Věříte, že bude líp?“ A každý odpoví: „Jó, já jsem optimista.“ Ale proč? Média s politiky jsou hodně příčinou toho, že lidé dělají špatná rozhodnutí. Mně třeba vadí, že je tu Ústavním soudem schválený takzvaný drobný tisk na smlouvách a reklamách. Tohle přece nemůže být součástí svobodného trhu. Jestliže neumím dát rovnou a přímou nabídku a říci: „Dostaneš tolik a takové zboží za tolik a tolik,“ a musím do toho strkat nečitelné odstavce, tak bych na tom trhu vůbec neměl být.

Většinová reakce na krizi je volání po tom, aby s tím stát „něco udělal“. Proč?

Ve třicátých letech se objevil Keynes a celá jeho teorie je založena na státních intervencích. V padesátých letech se objevil Friedman s monetárními intervencemi. A tyto přístupy se staly hlavním proudem a dodneška přežívají. A tak řešíme historicky bezprecedentní situaci nástroji, které nefungovaly ani ve třicátých, ani v padesátých letech.

Dnešní krize je bezprecedentní?

Ano. Stejně jako krize třicátých let vlastně nebyla krize, ale transformace z průmyslové ekonomiky na ekonomiku služeb. To skončilo až po druhé světové válce. Teď zažíváme něco podobného. V posledních dvou letech se poprvé v moderní historii růst objemu mezinárodního obchodu snížil pod celkový světový růst HDP. To jasně ukazuje, že nastává deglobalizace, že méně a méně zboží bude přestupovat přes hranice. A přestože jsou to fakta, tak o tom neslyšíte.

Takže končí globalizace?

Globalizace je pouze dočasný jev. Vyvíjela se od počátku lidstva a také procházela různými stadii. Nejdřív si kmeny vyměňovaly kožešiny, obchodovalo se zboží za zboží, pak přišly peníze a nepřímý obchod, mezinárodní obchod, začaly se obchodovat průmyslové výrobky a suroviny. To už bylo globální, ale globalizací jsme to nazvali až v okamžiku, kdy se začala přesouvat samotná výroba.

Politici každopádně řeší běžnou hospodářskou krizi. Zkoušejí různá opatření, ale stále se potácíme poblíž nulového růstu. Proč?

Oni mají nástroje na běžné krize, které jsou ale zcela nefunkční v otázkách dlouhodobých transformací. Když cyklická krize a transformace probíhají společně, nemáme žádnou teorii, jak rozklíčovat, co z těch jevů patří k cyklické krizi a co k transformaci, k dlouhodobé evoluci. Nevíte, kterou část těch jevů lze řešit a kterou nelze. Ekonomika se rozvíjí jednosměrně, evolučně, ale současně probíhá celá řada cyklických jevů. A my máme jen jednu sadu nástrojů a ta na tak zásadní transformaci prostě nemůže stačit.

Má smysl pro deglobalizaci hledat nějaké nové nástroje?

Ne. Prvně jsme proti globalizaci bojovali a teď, když sama polevuje a odchází, tak bojujeme znovu, za ni. Globalizace v podstatě skončila a Čína má tu velkou výhodu, že se obrací dovnitř, na svůj vlastní trh. Dalším takovým experimentem bude Afrika, jež bude industrializovat během několika let a do dvaceti třiceti let bude procházet podobnými problémy, kterými dnes procházíme my. Evoluční proces se na různých místech zrychluje, protože žádná země nezačíná od začátku, ale může používat technologie, znalosti a zkušenosti ostatních zemí. Avšak jinak všichni procházíme stejnou evolucí.

Vy mluvíte o deglobalizaci a relokalizaci i v politice, o návratu rozhodování na lokální úroveň. Mohou v tom současní politici na centrální úrovni sehrát tu roli, že si sami odepřou část přerozdělovacího koláče a pravomoci a odpovědnost stlačí dolů k samosprávám?

Nikdo si nic neodepře. Když vycítí, že relokalizace začíná nabírat na síle, tak vystoupí ze svých stran a začnou se angažovat místně.Jenžle strany si nic neodepřou, nevzdají se své moci. A to neudělá ani Evropská unie. Ta se dala na cestu centralizace a integrace. Účelem Evropské unie bylo oslabení národního státu. Národní stát není pro Evropu dobrý, vedl ke dvěma hrozným světovým válkám a myšlenka jeho oslabení je správná. Ovšem oslabit národní stát můžete dvěma způsoby. Buďto předáte pravomoci do rukou superstátu, což je cesta, kterou zvolila Evropská unie. Nebo předáte pravomoci národního státu do regionů, oblastí a lokalit. To je relokalizace. Ta dnes nastává spontánně v ekonomickém prostředí a časem bude žádoucí i v politice. EU dnes podporuje slepou uličku centralizace do jednoho bodu (dříve či později začne prosazovat přímou politickou centralizaci). Zároveň však musí nechat spontánně probíhat ekonomický vývoj, jenž směřuje k relokalizaci. To je velké dilema, protože přináší politikům chaos, demonstrace a ztrátu pozic i důvěry. Takže se to dilema nakonec bude muset vyřešit rozpadem Evropské unie.

Co pak bude s integrací Evropy?

Namísto zpolitizované a byrokratické EU si představuji spíše silnější, akceschopné NATO a efektivnější, inovační a spolupracující EHS (Evropské hospodářské společenství); nevidím důvod pro politickou integraci. NATO i EHS mohou fungovat skrze národní politické systémy.

Budete se v relokalizaci nějak angažovat?

Chystám se zakládat nadaci, která bude projekty, činnosti a znalosti v těchto směrech podporovat. Nejenom v Česku, ale i ve světovém měřítku, protože už je dostatek projektů a podnikatelských aktivit i podniků, jež se zcela viditelně hlásí a spoluvytvářejí relokalizovanou společnost.

V Česku?

Založím to zde, v Česku, ale bude to fungovat šíře. V Česku je samozřejmě jeden zádrhel: I když to podnikatelé vědí a posunují to tím správným směrem, politická sféra to stále nevnímá. Nemá žádné pochopení pro relokalizační snahy, protože je vnímá jako ohrožení svých pozic. K mému smutku už asi třetí nebo čtvrtý český podnik, jež jsem konzultoval a které začaly pronikat se svými výrobky na mezinárodní trhy, přesunul své sídlo do zahraničí.

Proč to dělají?

Protože tu nenacházejí odpovídající podmínky, například daňové. Roli tu sehrává i Evropská unie. Konzultuji podnik, jenž na moje doporučení přestal z EU přijímat dotace. Oni například dostali dotaci na vnitropodnikové vzdělávání. Čas od času přijde komise podívat se, jak to vzdělávání probíhá. Normálně to vzdělávání probíhá tak, že se učíme přímo na místě – každé pracoviště je součástí vzdělávacího procesu, jsou tam tabule a tak dále. Pracuje se a zároveň vzdělává. Když se objevila zpráva, že přijede komise, museli všechny tyhle vzdělávací body zlikvidovat a vtěsnat je do jedné místnosti, která vypadala jako učebna. Přišla komise, podívala se po učebně a pogratulovala jim, jak úspěšně zvládli vzdělávací proces. Není to jenom tak, že vám dají peníze, ale dají vám taky představy o tom, jak se máte chovat, a vlastně vám tím ničí kulturu podniku.

To, že ty podniky odcházejí, je smutné. Protože jsme již ztratili své vlastníky v transformaci v devadesátých letech. A těch pár českých podniků, jež vznikly, vydržely a neprodaly se a jsou úspěšné, nám odcházejí nyní. Nevím, jak se s tím politická scéna vyrovnává. Zatím o tom vůbec nemluví.

Sledujte Miroslava Cvrčka na Twitteru

obálka 21 Jak se promění náš život? Jak by mělo nové trendy zachytit Česko? Proč by se do toho politici neměli plést? A proč se zabýváme podporou podnikání, ale ne podnikáním? Přečtěte si v novém Reflexu (č. 21), který vychází ve čtvrtek.

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile