Rozhovor s hrdinkou, Alicí Herzovou-Sommerovou, nejstarším člověkem, který přežil holocaust | Reflex.cz
reklama
nahoru

Rozhovor s hrdinkou, Alicí Herzovou-Sommerovou, nejstarším člověkem, který přežil holocaust

Milan Tesař25. února 2014 • 15:30
 Rozhovor s hrdinkou, Alicí Herzovou-Sommerovou, nejstarším člověkem, který přežil holocaust
Alice Herzová-Sommerová
• foto: 
Droemer Publishing

Na podzim roku 2007 pořídil Reflex v Londýně velký rozhovor s Alicí Herzovou-Sommerovou. Paní Sommerová zemřela v neděli ve věku 110 let a byla považována za nejstaršího člověka na světě, který přežil holocaust.

reklama

Narodila se v Praze a pocházela ze židovské německy mluvící rodiny. Stala se uznávanou pianistkou a za druhé světové války byla internována s rodinou v Terezíně. V rozhovoru pro Reflex podrobně popisuje svůj neobvyklý život. Odráží se v něm to dobré, i to špatné, co souvisí s naší historií. O Alici Herzové-Sommerové, kterou můžeme označit za hrdinku, ještě uslyšíme v příštích dnech. V kategorii krátkých dokumentárních filmů byl letos na amerického Oscara nominován i snímek The Lady in Number 6: Music Saved My Life (Dáma v čísle 6: Hudba mi zachránila život), jenž pojednává právě o jejím životním příběhu.

Paní Sommerová, jaká byla Praha začátkem dvacátého století?

Franz Werfel, ten taky chodil do kavárny Arco, píše v jedné z knížek, že když má člověk štěstí narodit se v Praze, je mnohem bohatší. Vedle Paříže a Vídně byla Praha tehdy evropským kulturním centrem. Tak jako všichni ostatní i pražští Němci byli fascinováni její dlouhou historií i krásou celé Bohemie.

Vzpomínáte nyní častěji než dřív?

Přišla jsem do Londýna, už když jsem byla stará. Bylo mi čtyřiaosmdesát a bála jsem se té změny. Pak jsem se ale na koncertu terezínské hudby seznámila se Zdeňkou Fantlovou. Začaly jsme se scházet, mluvily česky a mně se pojednou zdálo, že jsem zase docela mladá. Jazyk v sobě ukrývá identitu: znovu jsem jasně uviděla rodiče, sourozence, krajinu, vzpomněla jsem si na váš humor.

Co se vám vybavuje nejzřetelněji?

Moje maminka. Tolik toho věděla. Byla velmi vzdělaná a muzikální. Narodila se v Jihlavě, kde se její rodiče přátelili s rodinou Gustava Mahlera. Maminka s ním hrála na piano.

Vyprávěla o něm?

My o Mahlerovi tolik četly, že už nevím, co říkala maminka a co máme z knížek. Promiňte, že o sobě mluvím v množném čísle, ale jsem z dvojčat, a tak jsem zvyklá. Maminka říkala, že byl jako z jiné planety a děti se mu smály. Když nám bylo dvanáct, vzala nás v Praze na světovou premiéru jeho druhé symfonie. Tam se znovu setkali. Každopádně, dodnes, když slyším jeho hudbu, sedí maminka zase vedle mě. To je obraz, který mi vytane. Dětství zůstává hluboko v duši.

A váš tatínek?

Zemřel ještě před druhou světovou válkou. Velice jsem ho obdivovala. Pocházel z chudé rodiny moravských Němců, do školy chodil jenom do dvanácti let, kdy musel začít pracovat v obchodě se železem. O několik let později přišli s bratrem do Prahy a prakticky z ničeho založili továrnu na váhy, která později patřila k největším na světě. Bratři Herzové, to byl pojem. Otec si koupil dům na Strossmayerově náměstí, kde jsem vyrůstala. Jsem z pěti dětí, chodily jsme do české školy, abychom se naučily druhý jazyk. O patro výše žila babička a každé odpoledne nás po škole ve svém pokoji hlídala. Upekla dobroty, vyprávěla a učila nás hebrejsky. Takovým velkým perem kreslila hebrejské znaky. V našich očích byla babička velmi krásná, sestra jí jednou řekla: Babičko, ty by ses měla vdát za krále. Když jsem začala hrát na klavír, vydržela se mnou sedět hodiny v pokoji a mlčky poslouchat.

Kdo vám nejvíc pomohl v kariéře klavíristky?

Nikdo, narodila jsem se na šťastné planetě, po otci jsem zdědila vášeň pracovat. On říkal, že práce je nejlepší vynález, že nuda je nebezpečná. Byli jsme vychováni v kázni a disciplíně. Slovo ne neexistovalo.

V kolika jste začala hrát?

V pěti stejně jako později i můj syn. Bylo to přirozené - často se u nás večer sešel i kvintet. Každý na něco hrál; já, maminka a o tři roky starší bratr Pavel jsme ovládali klavír, starší sestra hrála na housle. Nejčastěji jsme hráli Schumanna. To byla moje nejlepší škola.

Ve chvíli, kdy se vaše starší sestra provdala za Felixe Weltsche, stali se součástí vaší rodiny i jeho přátelé-spisovatelé, kteří patřili k takzvanému Pražskému kruhu - Kafka, Brod, Werfel, Baum.

To je pravda. Studovali spolu a každý týden se scházeli v kavárně Arco, kde si četli navzájem texty. Když Kafka umíral na tuberkulózu ve vídeňském sanatoriu, můj švagr ho držel za ruku.

Jste možná poslední, kdo si pamatuje Franze Kafku z osobního setkání. Víte o někom dalším?

Jsem poslední, to vím.

Je pravda, že Kafka si vaší maminky tolik vážil, že jí dával číst své texty?

Ano. Často spolu mluvívali o tom, co píše. Kladla mu spoustu otázek.

Jaký měl Kafka vztah ke svému psaní?

Asi víte, že když se dozvěděl, že je těžce nemocný, řekl přátelům, aby všechno, co napsal, spálili. Brod ho neposlechl a z Kafky se stala legenda.

Kafka byl o dvacet let starší než vy.

Děti měl moc rád. Miloval procházky v přírodě, chodily jsme s ním do Stromovky, kde mě a sestru posadil na lavičku, sám si sedl na velký kámen a vyprávěl nám pohádky. Najednou se stal dítětem, měl veliké, uhrančivé oči. Už nevím přesně, o čem ty pohádky byly. Pamatuju si jenom, že v nich vystupovala zvířata a že měly dobrý konec. Ale pořád cítím tu jejich atmosféru. Jak já jsem je prožívala, jak jsem bývala rozčilená... Kafka byl příjemný, dost nemluvný člověk, který se pořád za něco omlouval. Takový ten denní, praktický život ho velice vyčerpával, vůbec se neuměl rozhodovat. To se týkalo i žen. Měl kolem sebe ty nejkrásnější a s jednou z nich, jmenovala se Dora Diamant, už byl dokonce na spadnutí sňatek. Jenže Kafka se k němu nakonec neodhodlal. Říkal: Dítě? Přivést dítě na tento hrozný svět? Pořád se ptal, proč tu vlastně jsme. Byl velký pesimista, na druhou stranu měl smysl pro humor, často opakoval, že humor je spása, že bez něj se žít nedá. Snažil se nebrat život vážně, byl jeho pozorovatelem. Tak nějak mi připomínal Angličany a jejich klid během bombardování Londýna.

Jaký měl Kafka vztah k židovství?

Byl sionista, ale na rozdíl od své matky nebyl pobožný. Pamatuju si, jak jsme jednou po první světové válce šli Prahou a potkali skupinu ortodoxních Židů v kaftanech, kteří tehdy přijížděli v hojném počtu z Haliče, z Ruska a Polska. Ještě dnes Kafku slyším, jak vyděšeně říká: "K těm já mám patřit?" Ale sionista byl, to ano, společně s Brodem a mým švagrem se učili hebrejsky, snil o tom, že jednou navštíví i Palestinu. Mimochodem, Kafka mluvil perfektně česky, lépe než Brod a můj švagr. V pojišťovně, kde pracoval, si ho moc vážili pro jeho sympatické vystupování a skromnost.

Bral vás jako partnera?

Ne, byla jsem moc malá, navíc neměl vztah k hudbě. Zato hodně četl, a co si pamatuju, výborně plaval. Moje piano ho nezajímalo. Na rozdíl od Broda a Bauma, kteří psali hudební kritiky. Ty na své koncerty mám ještě schované.

Jak vzpomínáte na Maxe Broda?

Když jsme v roce 1949 odešli se synem do Izraele, žil Brod v Tel Avivu. Každou neděli za námi jezdil do Jeruzaléma a vždycky chtěl, abych mu zahrála. I když byl malý a měl hrb, stejně byl velice šaramantní - měl krásnou hlavu.

Jakou pozici měla pianistka v koncertním životě první republiky? Nebyla jste jako žena poněkud přehlížena?

Nezdálo se mi. Hlavně mladí čeští skladatelé mě měli moc rádi. Dávali mi své manuskripty a já je dokázala už za tři dny přehrát během vystoupení. Dobrá paměť se mi hodila i později v Terezíně. Při tamních koncertech nám nacisté nedovolili hrát z not, a tak jsme všechny skladby museli umět zpaměti.

Co považujete za vrchol své kariéry?

Po jednom koncertu v Městské knihovně ke mně přišel můj učitel Václav Štěpán, co se znal i s Janáčkem, a řekl: Alice, vy jste lepší než Ilonka. To byla jeho žena, světoznámá pianistka. To bylo největší ocenění, kterého se mi mohlo dostat.

Prý jste svému budoucímu manželovi sama nabídla sňatek. To je neobvyklé.

Ale je to pravda. Měla jsem dvě velké kamarádky, Trudu a Daisy, trávily jsme spolu a ještě s mou sestrou hodně času. Jednou, když byla Daisy u tetičky ve Vídni, zazvonil u nás telefon. Zvedl to táta a pak nám řekl: To je hrozné, Daisy zemřela. Dostala zápal plic, nesehnali pro ni léky. Bylo jí jednadvacet. Tehdy si Truda dopisovala s kamarádem, který studoval v Hamburku. Napsala mu, co se stalo, a on jí obratem odpověděl. Četla jsem ten dopis bez dechu. Byl stejně starý jako my, ale psal jako stoletý člověk o životě a smrti. Hned jsem věděla, že ho chci poznat. V létě přijel. Byl okouzlující, múzický, mluvil pěti jazyky. Za dva týdny jsem mu - ačkoli to v té době bylo takřka nemyslitelné - nabídla manželství.

V roce 1937 se vám narodil syn.

Přestože to byl těžký porod, tehdy jsem zažila pocit absolutního štěstí. To je něco, co muži nikdy nezažijí. Mně bylo už přes třicet a cítila jsem velkou zodpovědnost. Synovi jsme dali jméno Štěpán na počest mého učitele. Až později, v Izraeli, přijal jméno Rafael. Odmalička byl velmi muzikální. Ve dvou letech jsme zjistili, že má absolutní sluch. Suverénně nalézal na klavíru všechny melodie. Jednou jsme šli na koncert jugoslávského cellisty a Štěpán mi řekl: Maminko, já se musím učit na cello. Druhý den jsem ho odvedla k profesorovi Pravoslavu Sádlovi. Třetí hodinu už hrál Bacha.

Vaše sestry odešly před válkou do Palestiny. Vy jste odjet nechtěla?

Neměli jsme dost peněz. Ačkoli maminka prodala dům, peníze za něj pokryly výlohy na cestu jen jim. Mně to nevadilo, starala jsem se o syna a maminku, která tu zůstala. Když ji poslali do Osvětimi, bylo jí 72 let.

K nejpilnějším hráčům na klavír jste patřila i v terezínském ghettu, kam vás odvezli rok po vaší mamince. Prý jste hrála hlavně Chopina. Proč právě jeho?

Když odvezli maminku, to byla nejhorší doba mého života. Abych nějak přemohla stesk, vybrala jsem si dvacet sedm Chopinových etud a rozhodla se je nastudovat. Myslím, že pro klavír nikdo nenapsal těžší věci. Jsou to skoro dvě hodiny hudby. Cvičila jsem dvacet hodin denně, abych nemusela myslet na to, co je s maminkou. Jednou na mě začal z bytu nade mnou někdo klepat. Bydlel tam nacista, nějaký Hermann. Řekla jsem si: asi je nervózní. Nechala jsem hraní a byla velice nešťastná. Až jednou zazvonila domovnice, která mi chodila nakupovat, protože Židé mohli do obchodů jenom na půl hodiny denně, a to ještě odpoledne, kdy už nikde nic neměli. Řekla mi, že se pan Hermann ptá, jestli už jsme odjeli, nebo proč už nehraji. Domovnice ještě ani nebyla venku a já už seděla u piana. Tu noc, kdy jsme s manželem a Štěpánem odjížděli do Terezína, se s námi z celého domu přišel rozloučit jenom pan Hermann. Přišel se ženou, v nažehlené uniformě, přinesl cukroví a řekl mi: Paní Sommerová, já ani nevím, co mám říct, ale chci, abyste věděla, jak moc vás obdivuju za váš talent. Chci vám poděkovat za krásnou hudbu, kterou jste nám dala.

Měla jste o mamince zprávy?

Už jsem ji nikdy neviděla. Když jsem přijela do Terezína, již tam nebyla.

Co se stalo s vaším manželem?

Jako rodina jsme v Terezíně vydrželi rok, než manžela zařadili do transportu tisíce mužů. Než odjel, řekl mi: Podívej, dělej jenom to, co musíš, do ničeho se nehlas dobrovolně. To bylo v pondělí. Ve čtvrtek šel druhý transport a vyzvali všechny ženy, ať se do něj přihlásí, chtějí-li odjet za manželem. Všechny chtěly. Já se nepřihlásila. Proto jsem přežila. Několik měsíců po válce za mnou přišel jeden známý, ortodoxní Žid, a přinesl mi lžičku, kterou po něm manžel poslal z Dachau. Skoro všichni tam podlehli epidemii skvrnitého tyfu. Manžel prý zemřel měsíc před koncem války. Štěpán ho miloval a pořád čekal, že se vrátí.

Jak takový malý kluk snášel válku?

Bylo těžké odpovídat na jeho otázky, kam odjel táta, co je to ta válka a podobně. Jediné, čemu jsem se snažila za každou cenu zabránit, bylo, aby Štěpán poznal nenávist. To byla moje největší starost, protože nenávist přináší zase jenom nenávist. Dva roky jsme žili v malé místnosti s dalšími šesti matkami a jejich dětmi, spali na jedné matraci, skoro nic nejedli. Oba nás zachránila hudba. To byla naše potrava. V malé síni místního obecního domu se denně pořádaly koncerty pro chudé a hladové lidi z celé Evropy, kteří během nich zapomínali na svá strádání. Já za dva roky odehrála přes sto koncertů.

Uplatnila jste svého Chopina?

A taky Beethovenovy sonáty a další skladby. Sešlo se tam několik vynikajících klavíristů, jako například fenomenální Gideon Klein. Na cvičení jsme měli jediné piano. Střídali jsme se na něm po půlhodinách podle rozpisu, který vedla paní na úřadě.

Mohli jste být se Štěpánem v Terezíně pořád spolu?

Ráno jsem chodila do práce loupat slídu pro válečný průmysl a Štěpán chodil do školky. Nesměli se učit, a tak si jenom hráli. Štěpán zpíval v dětské opeře Brundibár Hanse Krásy. Ten už dopředu věděl, že do ghetta přijede talentovaný kluk, a obsadil ho do role Vrabčáka. Sehráli to představení snad padesátkrát. Po posledním představení byly všechny děti odvezeny do Osvětimi, kde zahynuly. Přežila holčička, která zpívala kočičku, a můj syn. Po válce se Brundibár stal nejčastěji uváděnou operou českého autora v zahraničí.

Hlásili se k vám po válce vaši terezínští posluchači?

Málo, moc jich nepřežilo. Z Terezína většina odešla do Osvětimi. Z muzikantů přežil snad jenom zpěvák Karel Berman, dirigent Karel Ančerl, pianistka Edita Krausová a já.

Jaké jste měla po válce plány?

Učila jsem a hrála v rádiu. Štěpán začal konečně chodit do první třídy. Byt jsme dostali od židovské obce stejně jako nějaké peníze a šaty. Moje první cesta po návratu vedla na poštu, odkud jsem telegrafovala sestrám v Palestině, že budu hrát ve vysílání do ciziny o půlnoci na krátkých vlnách. Ráda si představuju, jak seděly kolem rádia a poslouchaly hudbu, která stvrdila, že žiju a můj syn taky. Po komunistickém převratu jsem se začala bát. Byl to stejný strach jako v Terezíně. Nic se nesmělo říct, zavírali lidi. Švagr mi řekl, že za nimi musíme okamžitě přijet. To už byl Stát Izrael, kde sice panovalo politické napětí, ale jinak byla svoboda. Mohli jste si říkat, co jste chtěli. Hned jsem sehnala práci, učila jsem.

Je pravda, že jste syna poslala do izraelské armády?

Ano. Mohla jsem ho osvobodit od vojenské služby, ale cítila jsem, že po letech strávených pouze se mnou potřebuje řád a disciplínu.

Nebála jste se o něj?

Nebylo to pro něj zas tak těžké - hrál tam na saxofon. Nevystavila bych syna nebezpečí. Rafael je moje štěstí. Když v Anglii našel zázemí, angažmá a chtěl mě tu mít, jenom kvůli němu jsem i v tak vysokém věku odešla z Izraele.

Jaké je stáří?

Stáří je nejkrásnější věk. Už nemáte žádnou odpovědnost, pouze dobrý pocit, že jste někomu věnoval to nejlepší, co jste v sobě měl. V mládí pořád něco chcete a snažíte se běžet dopředu. Až když se na konci ohlédnete, zjistíte, že život je zázrak.

Jak skončila Marianna, vaše dvojče?

Byla krásná a nadaná, chtěla být herečkou, ale byla prožraná skepsí a pesimismem. Jako by neviděla slunce. Často jsem vnímala, jak ji rozčiluje, když se směju. Neměla to ráda. I proto si myslím, že už tu bohužel není.

Jak to, že vy jste tak jiná?

Protože vím, že každý život je polovinou dobrý a polovinou špatný. Spinoza napsal, že Bůh je všude, v přírodě i v lidech. I to špatné je Bůh, protože bez toho bychom nevěděli, že existuje štěstí a krása.

Podrželo vás tohle vědomí, když vám v listopadu 2001 zemřel syn?

Bylo moc těžké přežít ho. Na druhou stranu jsem věděla, že měl báječný život, protože dělal to, co měl rád, a že zemřel ve čtyřiašedesáti, tak mladý. Neprobudil se z narkózy. Před smrtí netrpěl. To bylo jeho největší privilegium.

Vy se smrti nebojíte?

Ne.

Nebála jste se ani za války?

Měla jsem strach jen o syna. Upřímně řečeno, pro mnoho z nás byl Terezín nejkrásnějším obdobím života - například já jsem tam mohla pracovat s geniálními lidmi. My se smrti nebáli, protože jsme nevěděli, že je tak blízko.

Co po nás zbude?

Zůstanou po nás děti. Až ani ony nebudou, ještě o nás snad budou chvíli mluvit jejich děti, naši vnuci, a pak nastane opravdový, definitivní konec. Když mi bylo nejvíc smutno, řekla mi tehdy tady Zdeňka: Alice, uvědom si, že dokud žiješ ty, žije i tvůj syn. Teprve pak se mi ulevilo.

A hudba?

Můj syn napsal životopis, na jehož konci píše, že hudba má to kouzlo přivést nás na ostrov, kde je klid, příroda a láska. Láska je něco báječného. O té jsme, myslím, dnes ještě nemluvili...





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama