Sukničkář a politik Miroslav Macek: V soukromí chodím nejraději nahý | Reflex.cz
reklama
nahoru

Sukničkář a politik Miroslav Macek: V soukromí chodím nejraději nahý

Adéla Knapová31. prosince 2013 • 07:00
Sukničkář a politik Miroslav Macek: V soukromí chodím nejraději nahý
foto: Roman Černý

Politik, sukničkář, zubař, podnikatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a dnes rentiér. Miroslav Macek byl a je vším z toho rád. Žije ve vilce na okraji Zábřehu s přítelkyní Petrou, o více než čtyřicet let mladší, pořádá vlastní plesy, navrhuje si nábytek, zahradničí, píše blog, vaří, a hlavně si užívá.

reklama

„V soukromí chodím nejraději nahý. Oblečení mi vadí. Jdu nahý na přímé slunce a případný pot se ze mne rovnou odpařuje.“ Při našem setkání měl béžové kalhoty, elegantní kožené šněrovací boty a zelené tričko s vyšitým mono­gramem M.

Nemůžu se nezeptat: „To M je jako Macek? Máte na oblečení vyšitý svůj monogram?“

„Vidíte, to mě nenapadlo. Tohle M je jako ostrov Mustique. Tam se mi velmi líbilo,“ reaguje bývalý politik. Aby ne, Mustique je luxusní ostrov v Karibiku jen pro vyvolené, kde trávila dovolenou třeba Margaret Thatcherová nebo Mick Jagger.

„Jsem jako ústřice,“ říká vzápětí muž, jenž vypadá téměř stejně jako před dvaceti lety, kdy jeho jméno bylo zárukou excentrických veřejných výstupů. „Lidé mě buď milují, nebo nesnášejí. Nic mezi tím,“ pokračuje Miroslav Macek a zaboří se pohodlněji do křesla v knihovně.

Knihy za sklem lemují zdi téměř po strop, uprostřed místnosti kolem konferenčního stolu stojí čtyři hnědá kožená křesla, v rohu u okna pak stolek s počítačem – pracovní místo Miroslava Macka. Ze stylové knihovny je skrze dveře do jídelny vidět monumentální renesanční příborník; vůbec celá jídelna je zařízena renesančně, včetně vitrážových oken. Z jídelny kromě vstupu do knihovny vedou i dřevěné dveře do kuchyně; jediným krokem se pak poskočí v čase o několik století kupředu. „Plánoval jsem, že jak budu procházet domem, budu vlastně cestovat časem.“

Kuchyň je pro bývalého politika důležitá. Je vyhlášeným kuchařem. „Kuchyň jsem navrhl podle této konvice od Michaela Gravese, jenž ji vytvořil pro firmu Alessi,“ ukazuje Miroslav Macek na designový skvost naaranžovaný na tácu na lince modré modernistické kuchyně.

„Vy jste navrhoval kuchyň, aby ladila ke konvici?“
„No ano, proč ne?“ usmívá se dnes rentiér, jak sám sebe nazývá, Macek a prohlídka domu, který byl pětkrát přestavován – dle jeho návrhů, samozřejmě – pokračuje.

Z kdysi malého domku se suchým záchodem na dvorku, jejž koupil jeho otec kamenosochař, je dnes působivá vila. Z ulice nenápadná, neboť porostlá zelení. První kroky po béžovém běhounu vstupní haly plné obrazů a soch, patřících do rozsáhlé Mackovy sbírky, již částečně také zdědil po otci, však už s nenápadností mnoho společného nemají, právě naopak. Stejně jako koupelna, jejíž jedna stěna je celá skleněná a nabízí výhled ven, do divokého přírodního zákoutí plného zeleně, kamenů a probublávající vody.

„Dá se to venku i tady různě nasvítit a voda zvenku sem může jakoby protékat,“ dodává Miroslav Macek, když stojíme u zapuštěné luxusní vany, a do hlasu se vkrádá nenápadný trylek hrdosti.

I zde vše navrhl sám. Jako v salónu s krbem, jenž si velikostí a velkorysostí prostoru stejně jako množstvím nádherných obrazů nezadá se soukromou galerií. Na stolečku před spícím krbem jsou stylově ponechány dvě sklenky na šampaňské, podle brusu zjevně Moser.

Miroslav Macek žije na hranici okázalosti a kýče. Těžko říct, zda se mu na ní daří balancovat, či už ji překročil.
„Kýč? Myslíte?“ je vidět, že něco takového mu jeho návštěvníci běžně neříkají. Ale neuráží se. Pokyvuje zamyšleně hlavou a dodává, že je architektem samoukem.
V patře pak, kde má budoár on a jeho přítelkyně Petra a odkud se jde na střešní terasu, svítí bílý nábytek v kubistickém stylu. Ten sice Miroslav Macek sám nevyráběl, nicméně návrhy a nákresy, podle nichž byl vyroben, ano.

Aby toho nebylo málo, zadíváme se z terasy dolů do perfektně upravené ozdobné zahrady. Nad hlavou nám v bezvětrném dni zplihle visí na bílém stožáru vlajka.
„Čeho je to vlajka?“
„Moje matka pocházela z rodu Frank. To je vlajka Franků.“ Miroslav Macek se otáčí směrem k domu a paží obkreslí siluetu budovy i s anténami: „Připomínalo mi to z ulice loď. A loď má mít vlajku.“

Vracím se pohledem na zahradu, jež je stromy a keři neproniknutelně oddělena od okolního světa: „Na tohle ovšem máte zahradníka.“
Miroslav Macek s jemným úsměvem pokyvuje souhlasně hlavou: „To já jsem zahradník. Původně zde byla ovocná zahrada. Samý rybíz a stromy. Ale to, přiznávám, nebyl můj šálek čaje. Sice jsem stromy rouboval a sklízel úrodu, ale neměl jsem k tomu nijak vřelý vztah. Takováto zahrada je mi bližší. Ovšem naivně jsem si myslel, že okrasná zahrada nebude vyžadovat tolik námahy. Jak jsem se mýlil.“

Tím výčet aktivit Miroslava Macka, bonvivána v důchodovém věku, nekončí, ale začíná. Alespoň že k němu na domácí práce dochází hospodyně. I když Miroslav Macek působí dojmem, že pokud by chtěl, dokázal by se nadchnout i pro luxování. A udělal by z toho činnost, již si vychutnává. Navíc by i u luxování zachoval dekorum.

Nic není pro Miroslava Macka víc signifikantního než gentlemanství okořeněné snobstvím. Jsou mu vlastní, lze je vycítit za každým pohybem, sebevědomým prohlášením. Říkám mu to. Neostýchá se souhlasit.
„Proč být falešný pokrytec? Vždyť jsme s bývalou manželkou dokonce napsali kuchařku pro snoby. Nevím, k čemu jinému bych měl peníze, když ne proto, abych si je užil. Nikdy jsem si na nic nehrál. Nic jsem neschovával ani nedělal potají v ústraní,“ říká Miroslav Macek.

Stejně reaguje, když přijde řeč na jeho slabost pro opačné pohlaví. „No tak se mi líbí ženy. Proč to nepřiznat. Je to tak. Mám ženy rád.“

Nicméně vždycky nebyly proti vám tak výrazně mladší jako Petra.

Nad tím jsem nepřemýšlel. Nebyl to plán, mít o tolik mladší přítelkyni.

Nikdy vás nenapadlo, že je s vámi třeba kvůli tomu, že jste známý a žijete si na úrovni?

Myslím si, že tak vůbec neuvažovala. Ale určitě je jí příjemné, že nemusí pracovat. To mi přijde v pořádku. Mám dost peněz. I můj otec považoval za samozřejmost, že matka nepracovala. Byl by ponížen, kdyby ji nedokázal zaopatřit.

A co případné zlomyslné poznámky okolí. Ty vám nevadí?

Nejsem si ničeho takového vědom. Když jsem byl ještě v politice, pobýval jsem v Curychu, kde jsem se na výstavě o Picassovi setkal se ženou, již Picasso jako mladou maloval. Součástí výstavy byly i fotografie pořízené, když mu bylo kolem osmdesáti let a žil s mladou dívenkou. Na těch fotografiích na mě působil jako někdo, kdo si to užívá, dosyta, živočišně, poživačně. Slávu, peníze, obdiv i mladou milenku. Zeptal jsem se tedy oné dámy, co Picassa znala, zda takový byl. Odpověděla, že jsem to trefil přesně.

Chtěl jste být jako Picasso?

To vůbec ne. Ale bylo mi to velmi sympatické a blízké. Pomyslel jsem si, že by nebylo špatné skončit jako on. A teď je to skutečnost. Nevidím proto důvod, proč bych se za to měl stydět. Naopak.

Zjevně jste si užíval života i coby politik, protože v Praze máte stále pověst playboye.

Nevím už, kdy přesně se to odehrálo, ale byl sjezd ODS. Večer si šli všichni sednout do baru v hotelu, kde se odehrával. Já ne, to není pro mě, nalévat se pivem. Když se kolegů novináři ptali, kde jsem, odpověděli: No jo, Macek, ten s námi nikdy nesedává, vždy si s sebou přiveze nějakou půvabnou ženu a ubytují se v nejluxusnějším hotelu. Což je pravda, znali mě. Tehdy v noci jsem ale za nimi nakonec přišel, byli už poněkud společensky unavení, a říkám: Jdeme si zaplavat do rybníka. Nazí. A oni šli. I Vlasta Tlustý. I když nevím, jestli zrovna on s námi nahý do rybníka skočil. Šly i novinářky. Nedávno mě dokonce jedna, co žije v Americe, potkala v Praze a táhla ke mně svého amerického manžela. Prý – to je on, ten z toho rybníka.

Na dnešní dobu jste až staromilsky dvorný, není to jen póza?

Galantnost a slušné chování považuji za samozřejmost. Dávám za pravdu americkému autoru Fulghumovi, že vše, co pro život potřebujete, se naučíte do pěti let. Mě to všechno naučil otec. Stejně jako jsem já totéž naučil své děti. Dnes se nemusím bát jít s vnoučaty do sebelepší restaurace, neboť vím, že mi neudělají ostudu. Chovám se dodneška tak, jak se choval můj otec. Kdybych snad jako dítě někdy omylem vběhl do dveří před dámou, hned bych chytil lepanec. Proto přiznávám, že trpím velmi, když se pohybuji mimo dům. Úpadek základní etikety a slušnosti je děsivý. Vůbec úpadek společnosti, ale to je jiné téma.

Společnost sledujete a glosu­jete na svém webu. Co vás k tomu vede?

Mozek je třeba trénovat stejně jako tělo. Každý den čtu noviny a pak přemýšlím nad spojitostmi, vyvozuji závěry, analyzuji. Ne každý den na to mám náladu, ale je to jako s pohybem; i když se mi nechce, nakonec se přinutím. Ovšem sledovat, jak tato naše euroatlantická společnost míří ke svému konci, není příliš povznášející. Možná to bude trvat padesát let, možná jen pět, nevím, ale že se řítíme do záhuby, je naprosto zjevné. Jedním ze znaků je mimo jiné úpadek jak mentální, tak fyzický.

Takže vyznáváte ideál kaloka­gathia?

Ovšem. Člověk je celek. Pohyb je pro mne stejně zásadní jako duševní práce. Dřív jsem hodně běhal, dokonce jsem si zaběhl i nějaký ten maratón. Teď se starám o zahradu, někdy si jdu zaběhat, hodně chodím do přírody. I s Petrou. Mám celkem ostré tempo, zpočátku mu nestačila. Procházíme krajinu, sbíráme houby. Dokonce jsem udělal menu o deseti chodech a každý chod byl z jinak upravených hub.

Říkáte, že jste rentiér. Jak se jím člověk stane?

Prací. Alespoň já. Když jsem odešel z politiky, hodně se spekulovalo o tom, odkud mám peníze a že vlastně jen zpeněžuji své kontakty. Padlo na mě podezření z lecčehos nekalého.

Myslíte třeba privatizaci Knižního velkoobchodu?

Nejen to. Mohu pouze říct, že to nebylo tak, jak se říkalo. Po odchodu z politiky jsem byl konzultant. Ale ne takový, který za úplatu spojuje své bývalé známé. Nebyl jsem placen od hodiny, ale až dle výsledku.

Logické by přece bylo vrátit se k zubařině, a ne pouštět se do podnikání. Neměl jste strach, že se neuživíte?

Měl jsem zkušenost s podnikáním už za socialismu. Můj otec mě mimo jiné přivedl k bibliofilii. On sám bibliofilie kupoval, takže jsem v tom odmalička žil. Když jsem pak studoval v Olomouci a pracoval tři čtyři roky v Ostravě, obcházel jsem antikvariáty téměř denně a kupoval bibliofilské tisky. Tehdy ne­uvěřitelně levně, zvláště německé. Báječně jsem se tím živil. Protože knihy se tehdy mohly za hranice posílat, tak jsem je posílal strýci, který žil u Mnichova, a on mi to tam dával do dražby. Koupil jsem například bibliofilii za sedmdesát korun československých a prodala se za čtyři tisíce šest set marek.

Dobře, ale tak se nenaučíte tvrdé­mu obchodnímu jednání.

I to mne naučil otec. Třeba jednou koupil nějaký nádherný prvotisk, velmi se mi líbil, chtěl jsem ho a zeptal se, zda by mi ho nedal. Odpověděl, že mi ho prodá, a stanovil cenu. Matka se na něj tehdy zlobila, ale nic to nepomohlo. Musel jsem ji od otce koupit. Samozřejmě dráž, než ji pořídil on. Nebo mě bral po válce na aukce, učil mne, jak se na nich chovat. Pak mne také přivedl k filatelii, což byl nejen koníček, ale také dobrý zdroj obživy. Kupovali jsme spolu sbírky, které jsme poté rozprodávali. Také jsem díky němu numizmatik.

Myslela jsem, že váš otec byl kamenosochař, ale zatím to vypadá na profesora. Říkal jste, že i základ vaší umělecké sbírky máte od něj.

Ano, můj otec dělal hlavně pomníky (dům Miroslava Macka stojí u hřbitova, pozn. red.). Ale měl kromě toho mnoho zájmů, neustále na sobě pracoval. Naučil mě, že umění může bavit, přinášet krásu, ale také je výbornou investicí. Díky němu jsem odmalička věděl, jak se dají vydělat peníze. Byl jsem dál než většina mých vrstevníků.

Jaký jste byl politik? Jak se zpětně hodnotíte?

Nebyl jsem politik. Jen jsem byl ve správný čas na správném místě. Nebo na nesprávném, záleží na úhlu pohledu. Politika je podle mě umění. Kéž bych dokázal jmenovat alespoň jednoho současného politika, který toto umění ovládá. O nikom, kdo by si zasloužil nést označení politik, však nevím.

Když zatýkali Ratha, pocítil jste zadostiučinění? Přece jen jste se mu tehdy za facku musel omluvit a zaplatit odškodné sto tisíc.

Nikoliv. Dávno jsem na to zapomněl. Tehdy jsem zareagoval správně. Urazil mě i mou bývalou ženu, když prohlásil, že jsem si ji vzal pro peníze. Takže jsem mu dal facku, a tím to pro mě skončilo. Nedívám se do minulosti, nebilancuji, nelituji.

Nelitujete? Není vám nikdy líto, že jste něco neudělal jinak?

K čemu by mi to bylo? Jsem od nátury veselý člověk, dělám si legraci i sám ze sebe. Preferuji nadhled, a ne deprese a sebemrskačství. Rozhoduji se vždy na poslední chvíli, snažím se mít co nejvíce podkladů pro ono rozhodnutí, ale když už ho učiním, jdu dál, ne­ohlížím se. Václav Klaus říkával, že už když slyší otázku, ví, jak na ni odpovím. Znal mě, znal mé názory a zásady, věděl, že je nikdy nezapřu.

Vy jste ani jako politik nemlžil a netaktizoval? Tomu nevěřím.

Možná jsem někdy neřekl celou pravdu. Netvrdil jsem však jeden den něco a druhý den to nepopíral. Samozřejmě že jsem udělal chyby. Také jsem za ně zaplatil. A tím to pro mě končí. Zapomenuto. Takže když jsem viděl zatýkaného Ratha, pomyslel jsem si jen, že to jinak nemohlo dopadnout. Když si někdo začne připadat nedotknutelný a chová se podle toho, jednou mu to musí zlomit vaz. A nemám na mysli jen Ratha.

Myslíte současnou ODS a Nečase? Jste jeden ze zakladatelů té strany.

Lidi, kteří ji tvoří dnes, neznám. Ti lidé nemají s ODS, již jsem pomáhal založit a v níž jsem se angažoval, nic společného. Dnešní ODS neznám.

Proč jste se tedy pouštěl do ­politiky, když se nepovažujete za politika?

Jak jsem řekl, byl jsem v určitý čas na určitém místě. Vedl jsem filmový klub tady, v Zábřehu, a devatenáctého listopadu osmdesát devět jsem jel do Prahy pro film. Když jsem ten film, komedii s Hugem Haasem, poté uváděl, pronesl jsem k plnému sálu pár slov o situaci v Praze. Den poté mě potkal profesor z místního gymnázia a požádal mě, zda bych něco neřekl studentům, kteří se srocují na ulici. Prý mě slyšel mluvit před filmem, tak jestli bych neuklidnil studentské vášně, nechtěl, aby zbytečně vyprovokovali nějaký silový zákrok. Šel jsem tam. Tak to začalo. Prostě se to nějak seběhlo.

Působíte dost ambiciózně, těžko se věří, že jste se stal místopředsedou vlády náhodou.

Když už jsem byl ve Federálním shromáždění, tak jsem se logicky chtěl uplatnit. Měl jsem energii a vizi a viděl jsem, že jsem potřeba. Ale bytostně jsem nesnášel všechny oficiality, co byly s politikou spojeny. Kladení věnců a potřásání rukama nebo poklepávání na kameny. To jsem měl co dělat, abych v těch takzvaně státnických okamžicích nepropukl ve smích. Ne, nejsem politik a opakuji, nebyl jsem politik. Jen jsem byl činný v politice. To je rozdíl.

Z kuchyně přichází Petra Hrochová a oznamuje, že quiche lorrai­ne (lotrinský slaninový koláč – pozn. red.), který pro nás pekla, je hotov.
Petra je štíhlá, drobná, opálená. „Měla pár kilo navíc. No trochu víc než pár,“ říká nesmlouvavě Miroslav Macek, když se Petra zmíní, jak je stále ještě rozpálená z dopoledního běhu.

Od té doby, co se po boku Miroslava Macka naučila vařit a péct, se ve vaření střídají. Ráno vstává první pán domu a udělá si snídani. Léta stejnou: slaninu a vejce, černý čaj. Petra vstává později. Pak čte Miroslav Macek noviny, píše komentáře, zahradničí. Zatímco Petra se učí na sommelierské zkoušky a organizuje jim společenský život.

„Každý den večeříme společně. Několik chodů,“ pomáhá Miroslav Macek připravit stůl.
Jakkoliv je věkový rozdíl patrný, Petra a Miroslav Macek působí jako rovnocenní partneři. Vystudovaná ekonomka se v pohodlném životě zabydlela rychle a ráda, sama to samozřejmě přizná.
„Kamarádky mi ze začátku záviděly, to je pravda. Dnes spíš někteří řeší, že nepracuju. Každý prý pracuje, úplně každý,“ zvedá Petra oči ke stropu a způsobně ujídá teplý slaný koláč.

„Jak jste se vůbec vy dva seznámili? Vážně v tom nebyl kalkul?“ ptám se jí napřímo.
„Byla jsem s kamarádkou na leadership akademii a uviděla Mirka. Obě jsme k němu šly, jestli by se s námi nevyfotil,“ usmívá se Petra a Miroslav Macek dokončuje za ni: „Stoupla si vedle mě a bylo to. Feromony. Během několika vteřin.“
„Je to tak,“ přikyvuje plavovláska a přidává si koláč. „Z toho focení už tenkrát nebylo nic.“

Zato dnes se Petra s Miroslavem Mackem fotí často a rádi. Při jídle, nazí, oblečení, kdykoliv a kdekoliv. Fotky na webu zveřejňují. Zlé poznámky je prý baví, berou to jako projev závisti.
Žijí v Zábřehu, na první pohled až nudně a mírně okázale. Vedou, jak říkají, domácký život drobné šlechty. Pokud cestují, tak po Česku nebo po Rakousku. Doby dovolených v Karibiku jsou prý dávno pryč, jsou jimi přesyceni.
„Užíváme si život teď a tady. Stejně jako se neohlížím, tak ani neplánuji,“ říká Miroslav Macek, a protože je po jídle a venku výheň, jde se opalovat tak, jak to má nejraději. Nahý.

Miroslav Macek se narodil 7. prosince 1944 v Litomyšli. Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor stomatologie. Zubařské praxi se věnoval, než jí po vstupu do politiky musel z nedostatku času zanechat. V lednu 1990 se dostal do Federálního shromáždění coby poslanec Občanského fóra. Patří k zakladatelům ODS. Byl místopředsedou poslední federální vlády ČSFR. Aktivní politice se věnoval do roku 1992, poté byl devět let nehonorovaným místopředsedou ODS. Proslavily jej ostré názory směrem do řad ODS, ale také facka Davidu Rathovi na sjezdu České stomatologické komory. Byl dvakrát ženatý. Má syna a dceru. Žije s Petrou Hrochovou.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama