nahoru

Politici a svět jejich narcistní bubliny. Proč v tom žijí a chtějí žít?

Jan Jandourek29. dubna 2017 • 09:30
Jsou politici narcisové? Mají k tom větší sklon než ostatní?
Jsou politici narcisové? Mají k tom větší sklon než ostatní?
• foto: 
distractify.com

Jsou politici skutečně narcisté a žijí ve své vlastní bublině, která je v jejich postojích utvrzuje? Na toto téma už máme i konkrétní průzkumy, které mnohé z toho potvrzují.

Narcismus je oblíbený pop-psychologický termín a je to také urážka, kterou lze použít vůči partnerům (zvláště bývalým), rodinným příslušníkům, spolubydlícím a šéfům. Je to pojem velmi pružný a v běžném použití se dá aplikovat na lidi sebestředné, egoistické a mělké. Jeho krása spočívá v tom, že se dá použít na téměř jakoukoli situaci, když chcete obvinit někoho, že není schopen vidět názor někoho jiného a neustále potřebuje souhlas a pozornost.

Politici jsou zvláště dobrými cíli pro takové označení. Zdá se, že každý volební cyklus přináší nového kandidáta na pozici hlavního narcisty a v poslední době tomu není jinak. Donald Trump není jediný, takových by se našlo víc. Tak to říká ve svém článku v The Hufington Post psycholožka Susan Kraussová.

„Na rozdíl od lidí, s nimiž se setkáváme v každodenním životě, veřejné postavy potřebují pozornost, aby byly považovány za úspěšné. Filmové hvězdy potřebují platící lidi, aby sledovali jejich filmy, zpěváci ty, kdo si stahují hudbu, nebo si kupují vstupenky na živé koncerty a hvězdy reality show svá vystoupení, aby se přitáhli masy ke sledování televize. Politici dost podobně potřebují lidi, aby jim věnovali pozornost, ale víc než to, aby přeměnili svou pozornost ve skutečné hlasy. Mohou uspět pouze tehdy, pokud je lidé skutečně dost milují, aby pro ně hlasovali.“

Tolik populární mínění a obecně známá fakta. Jenže bez psychologických faktů nemůžeme s jistotou diagnostikovat, jestli některá z těchto celebrit odpovídá kritériím pro "narcistickou poruchu osobnosti", což je klinický stav. „Nazývat je ‚narcisty‘ je také technicky zavádějící. Mohou mít mnoho narcistických tendencí, ale označení lidí podle jejich nejvýznamnějších osobnostních rysů nezohledňuje složitost lidské osobnosti.“

To ostatně sami všechno víme. Jak jsou na tom ale politici ohledně narcismu? Na základě obecného mínění samozřejmě platí, že co politik, to narcis. Pro některé nejmenované už se to stalo přezdívkou, kterou není třeba dál rozvádět. Abychom však nezůstali jen u lidového dojmu, můžeme se opřít o empirické zkoumání, které na to má své nástroje.

Narcistický inventář osobnosti (NPI) je dotazník vyplňovaný respondenty, který hodnotí narcistické osobnostní rysy člověka. Požívá se od konce 70. let. Obsahuje 40 položek vytvářejících škálu pro určování rysů narcismu (autorita, soběstačnost, nadřazenost, exhibicionismus, vykořisťování, nárokování a marnost).

Jak uvádí server Psychology Today, v rámci jedné z mála studií, která se empiricky zabývala zkoumáním narcistických rysů politiků, výzkumníci Robert Hill a Gregory Yousey rozeslali dotazník NPI na 123 univerzitních fakult, 42 politikům (zákonodárcům ze čtyř států), 99 duchovním (protestantským a katolickým) a 195 knihovníkům. Jejich studie z roku 1998 zjistila statisticky významný rozdíl v celkových skóre, přičemž politici zaznamenali vyšší výsledky než ostatní tři profesionální skupiny. Pokud jde o čtyři podskupiny, politici zaznamenali nejvyšší úroveň v podskupině autorita a duchovní dosáhli nejnižší úrovně podskupiny vykořisťování /nárokovost.

Jinými slovy, politici skórovali více než ostatní tři skupiny v celkovém narcismu, ale rozdíly byly dány především kvůli jejich vysokému skóre na škále vůdcovství / autorita. Zajímavé je, že i když rozdíly nedosahovaly statistické významnosti, politici měli také nejvyšší skóre ohledně nadřazenosti,/ arogance a vykořisťování a profesoři ohledně seberealizace a sebeobdivu. Bez statistické významnosti však mohou být tyto poslední rozdíly způsobeny náhodou.

Tady tedy výzkum – v jednom případě – odpovídá empiricky na otázku, jakou si kladla autorka v The Huffington Post. Ta se ale ještě navíc zabývá tím, jak se u lidí, jako jsou politici, podnikatelé, celebrity a sportovci jejich světy radikálně posunují. „Vstoupí do ‚narcistické bubliny‘, samostatného malého vesmíru, kde lidi kolem sebe používají výhradně pro zajištění toho, aby byli šťastní, dobře živeni a oblíbení. Už se nemusejí starat o vlastní úkoly každodenního života, takže ti, kteří jsou uprostřed bubliny, nikdy nezažijí světské frustrace, když si hledají místo, objednávají se u doktora, vybírají si oblečení nebo vedou děti do školy a pořádají pro ně hry.“ Jejich pomocníci se pro ně stanou zrcadlem, které jim všechno odráží zpět v příjemném světle. Buď ze strachu, že by byli propuštěni, nebo ze skutečné úcty k šéfovi, je tito poradci ochraňují před tím, co by mohlo být znepokojující zprávou nebo kritikou z vnějšího světa.

Takový kandidát (zvláště třeba prezidentský ) je obklopen ochrankou, která ho ještě více izoluje od okolního světa. Ví také, zvláště ve vyšším věku, že tyto volby mohou být jeho poslední. Ptát se, jestli byli už předtím takoví a vytvořili si své prostředí, nebo je ono samo zpětně tak dotvořilo, se podobá problému, jestli bylo dříve vejce nebo slepice. Jisté je, že takové bubliny existují.

Politici (a další celebrity) se chtějí vyhnout ponižování, nebo tomu, aby se s nimi zacházelo (v nejlepším případě) jako s „obyčejnými lidmi“. „Nechtějí se vrátit do svých starých životů, kdy budou muset sami vynášet odpadky. Nechtějí ztratit rekvizity, které je obklopují, včetně hordy pomocníků, stylistů, asistentů a fanoušků.“

Co s tím? Podle Susan Kraussové se s tím mnoho dělat nedá. Dilema narcistické bubliny nemá snadné řešení. Politici však mohou získat aspoň nadhled nad tím, jak moc je to všechno ovlivňuje. Měli by hledat názory těch, kteří s nimi nesouhlasí, se svými dlouhodobými přáteli a třeba i vyhledat terapeuta, aby si zachovali smysl pro realitu.

Lidé tu musí také sehrát svou roli. Měli by být schopni odpustit, když někdo udělá jedinou chybu, za kterou se omluví. Nemělo by se zkoumat každé vlákno jejich existence a hledat nedostatky nebo slabosti. Pokud budeme s kandidáty zacházet jako s reálnými lidmi, možná se začnou chovat jako skuteční lidé. „Všichni budeme mít prospěch z lidského a humánnějšího standardu v politice.“

Tolik psycholožka. Je tomu tak? Nejspíš ano. Cítíme ale, že je to návrh velmi optimistický, protože předpokládá, že by lidé měli až tak velkou dobrou vůli. A že by se podařilo překonat ty, kteří mají vytváření narcistické bubliny v popisu práce a jsou v tom velmi pilní.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,520
21,720
28,780
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře