Nastal čas zúčtování. Baracka Obamu (55) střídá v pátek v Bílém domě Donald Trump (70). Podívejme se dnes na to, jak odcházející prezident dokázal kouzlit s americkými masami a někdy i celými národy. Jeho veřejná vystoupení by mohla sloužit jako dokonalá pomůcka při výuce rétoriky na školách. V tom byla jeho obrovská výhoda a síla. Jenže po krásných slovech většinou nenásledovaly přiměřené činy. Po verbální manipulaci přišla často prázdnota.
Barack Obama při svém posledním téměř hodinovém prezidentském projevu v Chicagu (amerického času minulé úterý večer) dokázal dojmout k slzám nejenom svoji manželku Michelle, viceprezidenta Joea Bidena, přítomné diváky a lidi při televizních obrazovkách, ale dokonce i sám sebe. Bylo to velkolepé divadelní představení, které doprovodilo výčet Obamových údajných úspěchů, o kterých ale nejčastěji hovoří právě jen on sám. Stenozáznam na stránkách Bílého domu pak dokládá, že tento projev byl 98 (!) krát přerušen potleskem.
Pravda je ale taková, že právě nesplněné sliby Baracka Husseina Obamy přispěly k prohře demokratické kandidátky Hillary Clintonové. Paradoxní u toho je, že loučící se vůdce USA je i v porovnání s ostatními americkými prezidenty na konci jejich funkčního období hodně populární. Je mnoha lidem sympatický a k tomu výrazně přispěly právě jeho fantastické řečnické schopnosti. V tomto ohledu by se od něj měli všichni politici a političky světa učit.
Obama byl vždy při svých projevech dokonale oblečený a upravený, byla to dobrá vizitka vyspělosti amerického národa a „reprezentant“ v právě smyslu tohoto slova.
Skvěle pracoval s hlasem, který má hluboký, což je vždy pro posluchače a diváky přitažlivé.
Dokázal se u svých vystoupení nadchnout, dojmout, rozesmutnit, usmát. Předvedl podle potřeby cokoli. Kdyby se dával
Oscar za politické projevy, jistě by ho získal. A právem.
Jeho schopnost udělat pomlku, jindy hlas najednou zvýšit, pak zrychlit, když to potřeboval, byly příkladné. Dokázal tím dokonale manipulovat s davem. Pokud by byl diktátorem, jeho národ by ho poslušně následoval kamkoli by si přál.
Jenže právě v tom, v čem byla Obamova obrovská síla, byla současně i jeho slabost. Nežije totiž v diktatuře, ale ve vyspělé demokracii. V ní lidé hledají i odpovědi na vzletná slova, konfrontují je s realitou. V tom už byl prezident daleko slabší.
Podívejme se na dva příklady, které to dokumentují. Jeden jsme mohli prožít osobně v Praze na Hradčanském náměstí.
V dubnu 2009 Barack Obama vystoupil s bombastickým projevem před Pražským hradem. Předložil tam svoje vize, jak bude svět zbaven jaderných zbraní. Už tehdy existovaly velmi oprávněné obavy, že to bylo jen další rétorické cvičení, i když možná myšleno upřímně. Americký prezident velmi dobře věděl, že nic, co řekl, se ani náhodou stát nemůže. Například slova o tom, jak začne pracovat na tom, aby byly „jaderné zkoušky zakázány“. Jistě, to si zaslouží potlesk. Tleskala většina lidí na Hradčanském náměstí i celý svět. A… a pak se nestalo v podstatě nic.
Ještě hůře to dopadlo s hodně citovanými slovy, která pronesl o dva měsíce později, v červnu 2009 v egyptské Káhiře. Oslovil zde muslimský svět a tvrdil, že „islám není součástí problému, nýbrž prostředkem k šíření míru“ a dodal: „Amerika a islám nejsou a nebudou ve válce.“
Už tehdy ale Amerika byla v této válce, což vývoj posledních let v Iráku, Sýrii, Afghánistánu, Somálsku a mnoha dalších zemí ještě umocnil.
Ano, musí se uznat, že odcházející americký prezident dokázal skvěle řečnit, měl výjimečnou schopnost zaujmout lidi a to by mělo patřit k výbavě každého dobrého politika. Ovšem nesporný Obamův herecký talent a schopnost manipulovat s davy, byly často podloženy pouze touhou za každou cenu zaujmout, ukázat sám sebe v tom nejlepším světle, bez ohledu na to, co je pravda.
I proto mohl vyhrát Donald Trump, který se naopak nerozpakoval hovořit jako dlaždič a někdy si vymýšlet. Většina amerických voličů ale cítila, že je to autentické. Barack Obama je pravý opak – bylo to krásné a neautentické.
