Výhled na město z pavilónu knížete Tenga

Výhled na město z pavilónu knížete Tenga Zdroj: Jana Bršlíková

Kampus velkokapacitní univerzity nabízí i klidná zákoutí
Výhled na město z pavilónu knížete Tenga
Jana Bršlíková: „Číňané jsou milejší a příjemnější než Češi“
3
Fotogalerie

Jak se skutečně žije prostým Číňanům, poznatky české studentky

„Kolejní menza v kam­pu­su nančchangské univerzity má tři pat­ra, jenže Číňanů je moc a dost se cpou,“ vzpo­míná Jana Bršlíková (24). „Když nepoužijete lokty, prostě se k tomu jídlu někdy nedostanete. Naštěstí je v okolí spousta levných restaurací.“

Vždy mě to spíš táhlo na Západ. Po výběrovém řízení na stáž v rámci Erasmu mi ale VŠE nabídla jen několik univerzit v Evropě a jednu v čínském Nan-čchangu. Zvolila jsem Čínu, protože jsem chtěla do země, která se od České republiky hodně liší.

Nan-čchang je správní centrum provincie Ťiang-si, ale není to žádná metropole. Na čínské poměry je to menší město s pouhými pěti milióny obyvatel. V létě je tam přes čtyřicet stupňů, což spolu s velkou vlhkostí dělá z ulic téměř neobyvatelný prostor. O západní turisty tam moc nezavadíte, moji blonďatí a vysocí spolužáci tak byli všude středem pozornosti. Pro mě byly výhodou tmavé vlasy a malá postava. Jeden profesor při představování ani nechtěl uvěřit, že má rodina nepochází z Mongolska.

Muži ano, ženy ne

Čína je pro našince plná překvapení a ne vždy jsou příjemná. Skoro všichni Číňané například kouří. Všude. Na nádražích, v hotelech, ve školní jídelně. O Číňankách to ale neplatí. Ženami, jež kouří, se opovrhuje.

Zcela odlišné jsou také hygienické návyky. Jednou jsem přišla do hodiny nachlazená a po několikerém kýchnutí a vysmrkání jsem si od jinak milého profesora vysloužila jemnou výtku. Je ne­uvěřitelné, pravil s úsměvem, jak jsme my Zápaďané hluční. Což zase rozesmálo všechny mezinárodní studenty, včetně mě. Když se Číňané baví nebo i jen telefonují, jsou mnohem hlučnější než my. A narážka na společensky nevhodné používání kapesníku – Číňané ho nepoužívají, smrkají, chrchlají a jednoduše plivou na zem – nám přišla také docela zábavná.

Méně zábavný je vztah běžných Číňanů k hygieně, když ho musíte sdílet. Už na ulicích mě překvapovaly malé děti, které běhaly bez plín, jen s dírou uprostřed kalhot. Pohled na dítě přímo v akci rovněž nebyl výjimkou. Horší to ale bylo ve vlaku. Tam děti plíny mají. Jenže maminka, jež se mnou cestovala, je pak s celou nadílkou klidně hodila do odpadkového koše ve vagónu. Když se k odéru přidala ještě vůně polévek a vakuovaných kuřecích pařátků, které si lidé ve vlaku připravovali k snídani, měla jsem žaludek jako na vodě. A to nemluvím o tureckých záchodech, jež očividně nikdo neuklízel, přestože cestující zjevně netrápilo, jestli se do určeného otvoru trefí, nebo ne.

Rodinná seznamka

Osobně jsem poznala Číňany jako milé lidi, kteří nespěchají a nestresují se jako my. Život mají většinou mnohem těžší, ale jsou šťastnější. Poznat trochu víc jejich mentalitu je těžké, protože anglicky skoro nikdo nemluví. Ani v kampusu to nebylo jednoduché. Studenti i většina profesorů jen stěží vylovili z paměti pár slovíček. A přízvuk byl obvykle tak strašný, že člověk někdy nerozuměl ani prosté odpovědi, jestli se má za svým cílem vydat vpravo, nebo vlevo.

Hodně ale pomohlo setkání zorganizované na půdě univerzity. Mezinárodní studenti se poznali s rodinami, jež měly – převážně kvůli anglické konverzaci – zájem o pravidelné každotýdenní schůzky během celého semestru. Středem zájmu byli jakožto rodilí mluvčí Američané, ale i já si mezi čtyřmi rodinami jednu vybrala. Pán pracoval pro mezinárodní firmu, takže uměl slušně anglicky podobně jako jeho žena. Ta dokonce znala Česko, studovala totiž v Německu. Oba mi nabídli pozvání domů a slíbili, že mě naučí vařit pár tradičních čínských jídel, ale z mé strany rozhodla hlavně jejich schopnost a chuť komunikovat.

Těhotenská dieta

Pokud člověk chce, v Číně moc neutratí. Já od VŠE dostala na půlroční pobyt asi šedesát pět tisíc a to mi bohatě stačilo. Jako koleje pro mezinárodní studenty sloužily prostory vyhrazené hostitelským delegacím. Každý pokoj měl vlastní sociální zařízení, a dokonce i klimatizaci. Ta mi posloužila hlavně v zimě místo neexistujícího topení – bez ní nebylo uvnitř ani deset stupňů. Za toto pohodlné bydlení jsem platila pouhých pět set jüanů (v korunách asi sedmnáct set) měsíčně.

Čínští studenti na tom byli hůř, ti takový komfort neměli a nájem na jejich poměry také nebyl nízký. Zato jídlo bylo levné pro všechny. Já si na ně s výjimkou některých specialit ráda zvykla. Díky všudypřítomné rýži jsem také o pár kilo zhubla. Brambory jako přílohu tam neznají a běžné evropské pečivo člověk také nesehnal. K téměř nedostupnému luxusu patřily sýry, máslo nebo šunka. Podle Číňanů tyto druhotně zpracované suroviny nejsou vhodné ke konzumaci.

Manželé, s nimiž jsem se vídala, neměli děti. V průběhu semestru však žena otěhotněla. Když jsem s nimi pak jednou večeřela, téměř nic nejedla. Myslela jsem, že jde o těhotenskou nevolnost, ale její manžel mi vysvětlil, že těhotné ženy nesmějí konzumovat ještě mnoho dalších potravin. Naprosto zásadní je prý vyloučení všeho chladného (ujíždět v těhotenství na zmrzlině by mi v Číně rozhodně neprošlo). Sem spadal třeba i meloun. Sice měl pokojovou teplotu, ale obsahuje mnoho vody a ta prý je chladná z podstaty.

Rovní a rovnější

Čínský úředník je pán, venkovan je kmán. To jsem pochopila hlavně díky předmětu Sociální systém v Číně. Jeho součástí byl i výzkum mezi provozovateli drobných restaurací a stánků v okolí univerzitního areálu, který jsme dělali ve spolupráci s čínskými studenty.

Systém je složitý. Příklad za všechny – účet, kam lidem jejich zaměstnavatelé přispívají na důchod, je nepřenosný. Kdo se přestěhuje do jiné provincie, ten o peníze přijde. Obyvatelé jsou také podivně rozděleni na různě privilegované skupiny. Nejlépe se mají úředníci a zaměstnanci státních podniků. Ti si nemusejí přispívat na důchod nic a dostávají nejvíc. Druzí jsou zaměstnanci firem ve městech. Třetí skupinu tvoří ostatní obyvatelé narození ve městě a předposlední jsou vesničané. Nejhůř na tom jsou přistěhovalci, lidé, kteří do měst přijeli za prací z venkova. Těch je přitom ve městech vůbec nejvíc, zhruba šedesát procent.

Právě tito lidé byli cílovou skupinou výzkumu. Mnohdy kvůli obživě opustili i své děti a nechali je u prarodičů. Měsíčně vydělávali kolem tisíce jüanů a v sociálním systému se naprosto nevyznali. Ani nevěděli, že v případě ztráty práce mohou požádat o příspěvek v hmotné nouzi (podpora v nezaměstnanosti v Číně neexistuje). Nám moc nevěřili a jinde se zeptat nemohli, vyškolení lidé na úřadech chybějí. Že komplikovanému systému úplně nerozumí, přiznala ostatně i profesorka, jež nám výzkum zadala.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 1/2015.