Nizozemsko, Ede: Město jako vesnice | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nizozemsko, Ede: Město jako vesnice

Markéta Matlochová15. května 2014 • 00:15
Nizozemsko, Ede: Město jako vesnice
foto: Markéta Matlochová

„Pokud jdete na rande s Holanďanem, rozhodně si nezapomeňte vzít peníze,“ varuje Markéta Matlochová (21). „S džentlmenským přístupem se v tomto případě rozlučte. V Nizozemsku se od ženy očekává, že svou útratu zaplatí sama.“

reklama

Do Ede jsem odjela na tři měsíce, v rámci programu Erasmus. Ostravská univerzita, kde studuji, nabízela v rámci Erasmu tříměsíční stáž na Křesťanské vysoké škole (Christelijke Hogeschool). Viděla jsem v tom lákavou možnost, jak za minimální cenu spojit cestování se studiem, a myslela, že se o každé místo uchází mnoho zájemců. Představa byla mylná. Přijímacího řízení se zúčastnily ještě dvě spolužačky a dostalo se na každou z nás.

CHODNÍČKY PRO JEDNOHO

Ede leží asi hodinu vlakem od Amsterdamu. Má zhruba sedmdesát tisíc obyvatel, což na nizozemské poměry není moc. Spolužáci ve škole o něm dokonce mluvili jako o vesnici, ale podle našich měřítek to bylo normální město a nabízelo obyvatelům všechny odpovídající služby.

Nejlepší pro dopravu po Ede bylo kolo. Všichni ho tam také hojně využívají. Výhody cyklistiky jsem rychle pochopila i já, už během první cesty do školy. Ta byla v centru, ale dům, kde jsem bydlela s dalšími devíti zahraničními studenty, byl od ní vzdálen asi půl hodiny chůze. Část chodníku určená pro pěší přitom byla často uzoučká, sotva padesát centimetrů, zatímco část pro kola měla šířku asi dva metry. A cyklisté po ní jen svištěli. Když jsme nechtěli překážet, museli jsme jít v průvodu za sebou.

Škola nám nabídla, že si od ní můžeme kola pronajmout. Jenže za to chtěli sto eur měsíčně. Na radu spolužáků jsem si proto raději jedno starší kolo koupila. Přišlo mě na šedesát eur, sloužilo dobře (ve škole jsem s ním byla za deset minut) a na konci pobytu jsem ho zase prodala.

DO PAŘÍŽE ZA PĚT EUR

Nizozemsko si dokázalo na základě „primitivních“ mléčných výrobků a pěstování květin vybudovat solidní ekonomiku. Což zasluhuje respekt, něco takového se jen tak lehce nepodaří.

Pro našince jsou ceny potravin a celkově všeho vyšší, ale stále je to snesitelné. Já dostala na celé tři měsíce stipendium čtrnáct set eur, z nichž devět set padlo na ubytování. Se zbytkem bych vyšla, nebýt výdajů za cestování. Na to padl můj výdělek, asi deset tisíc, z prázdninové brigády doma.

Zdá se to hodně, jenže v Nizozemsku skvěle funguje veřejná doprava a já během pobytu navštívila víc míst než za celý život předtím. Po­užívala jsem hlavně vlaky. Jsou docela drahé (jen jízdenka z Ede do Amsterdamu stojí čtrnáct eur), ale dají se najít různé akce a slevy. S přáteli jsme si oblíbili speciální jízdenku, která umožňovala ne­omezené cestování na dobu čtyřiadvaceti hodin. Kromě mnoha měst v Nizozemsku jsem se podívala i do Belgie a Německa. Třešničkou na dortu pak byl narychlo uskutečněný dvoudenní výlet do Francie, když jsem našla na webové stránce megabus.com autobusové jízdenky do Paříže za pouhých pět eur.

NA PÉČI SE NEŠETŘÍ

Holanďané jsou šetrní, ale nouze je k tomu nenutí. Spíš povaha – jsou skromní a nemají rádi plýtvání. Prosperita země je patrná na všem včetně sociální péče, na niž se při studiu zaměřuji. Doma jsem v rámci praxe pracovala v nízkoprahovém středisku zaměřeném na romské děti a mládež, nějaký čas jsem strávila i ve stacionáři pro mentálně postižené v Třinci, viděla jsem, jak u nás vypadá dům Armády spásy. V Nizozemsku jsem při návštěvě podobných zařízení valila oči. Armáda spásy provozovala v jediné lokalitě místo jednoho hned šest domů a k vybavení tam patřila i velká moderní tělocvična. Ve středisku pro postižené zase byly kromě zájmových kroužků a hudební terapie i dílny, kde si osazenstvo mohlo osvojit základy různých řemesel (měli tam dokonce i pekárnu).

Neradostné bylo také srovnání platů. Počáteční plat sociálního pracovníka je v Nizozemsku přes osmnáct set eur a s odpracovanými lety stoupá až ke třem tisícům. U nás to dělá asi dvanáct tisíc, jenže v korunách.

BEZ DIÁŘE ANI RÁNU

Christelijke Hogeschool je k zahraničním studentům vstřícná. Na univerzitě nám jako skupině přidělili dvě studentky a ty nám pomáhaly se vším, co se týkalo školy i zábavy. Organizovaly výlety, parties… Rozhodně jsme se nenudili. Také učitelé nás občas pozvali na večeři k sobě domů.

Jak jsem mohla pozorovat, od nás Čechů se Holanďané dost liší. Předně, všichni, od nejmenšího po nejstaršího, mluví plynně anglicky, to jsem oceňovala především při nákupech, na obalech potravin anglické nápisy nenajdete. Další zvláštností je nutkavá potřeba všechno organizovat. Při společných projektech spolužáci neustále domlouvali nějaké mítinky a jednou jsme se třeba sešli, jen abychom se domluvili, kdy se sejdeme příště. Při plánování se navíc stanovují termíny ne jednoho, ale hned dvou dalších setkání. Jinak řečeno, než jdete na jeden sraz, domlouváte si už dva následující.

Dokonale zorganizovaný život jim pomáhají vést diáře, kterých se tam v obchodech prodává ohromná spousta. Téměř každý, koho jsem poznala, měl mohutný, obsáhle popsaný diář – po příjezdu ho od školy dostali i všichni zahraniční studenti – a bez něho pomalu nevyšel z domu.

DÍKY ZA KRITIKU

Přestože nuda nebo dlouhá chvíle představovaly pro mé nizozemské spolužáky div ne noční můru, diskusi studenti ani učitelé v Ede rozhodně nepovažovali za promrhaný čas. Ze školy doma jsem byla zvyklá, že výuka znamená jen výklad, který se všichni naučí, kdežto tam zabrala podstatnou část hodiny právě diskuse.

Co se mi také líbilo, to byla větší upřímnost lidí, jak k ostatním, tak k sobě. Když vám chce Holanďan něco vytknout, nemá problém říct to na rovinu. A stejně tak nebere jako něco negativního kritiku od vás. Názor či pohled z druhé strany je vítaným příspěvkem k větší objektivitě.

Myslím, že od návratu domů mám kousek Holanďana v sobě i já. Jsem samostatnější, nemám už takový ostych mluvit a obhájit svůj názor před lidmi. Dokonce i diář si vedu a snažím se chodit všude včas.

V neposlední řadě mi zkušenost s tamější sociální péčí vrátila chuť v této oblasti pracovat. Před odjezdem do Ede jsem pomalu rezignovala. Doma jsem v této branži potkávala hodně lidí, kteří mluvili jen o svých negativních zkušenostech. Klasický syndrom vyhoření, jenž se někdy projevoval i v péči o klienty. Že bych takhle skončila, to mě děsilo. Dokonce jsem začala studovat ještě na další fakultě, angličtinu v podnikání. Ale zkušenost, že to jde i jinak, a setkání se spoustou lidí zapálených pro věc mě zase pozitivně nakoply. Chtěla bych začít v Anglii, kde to jazykově zvládnu, a potom uvidím. Třeba se to mezitím zlepší i doma.

Markéta Matlochová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama