O náboženské oslavy  v Tchaj-nanu není nouze

O náboženské oslavy v Tchaj-nanu není nouze Zdroj: Monika Kupcová

Monika Kupcová u rýžových polí
Chrámů v Tchaj-nanu je nespočet
Dračí lodě na Lotosovém jezeře v Kao-siungu
3
Fotogalerie

Tchaj-wan, Tchaj-nan: Boj o první místo

„Tchajwanských policistů se jako řidiči nemusíte bát“ tvrdí MONIKA KUPCOVÁ (21). „Většinou neumějí anglicky a cizince nezastavují, aby se neztrapnili. Pokud byste přece jen dostali pokutu, neplaťte na místě, to berou jako úplatek.“

Na Tchaj-wanu jsem strávila léto díky studentské organizaci AIESEC. Chtěla jsem poznat Asii a vybrala si zemi, která nabízí naprosto odlišnou kulturu, ale zároveň co nejmenší rizika. Cestovatelé z Česka jsou navíc ušetřeni obvyklé byrokracie, na cesty kratší než devadesát dní není třeba vízum. Jediné, co se doporučuje zařídit s předstihem, je očkování proti břišnímu tyfu, žloutence A i B a nákaze meningokokem. Celkem vyjde na tři a půl tisíce.

DIALOG BEZE SLOV

Místem mého působení se stalo město Tchaj-nan, kde jsem ještě se stážistkou z Indonésie dva měsíce vedla letní kursy anglického jazyka zaměřené na sdílení kultury.

O sdílení kultury šlo jen zčásti. To mi naštěstí došlo velmi brzy, konkrétně po hodině plné mluvení, her a obrázků o České republice, kdy jsem na závěrečnou otázku, odkud pocházím, dostala odpověď, že z Ameriky. Sdílení kultury se tedy změnilo ve snahu naučit děti alespoň základní fráze, a naopak odnaučit je stydět se říct, co umějí.

Problém s angličtinou měli bohužel i učitelé. Zhruba třetina z nich uměla anglicky na úrovni našich středních škol, tedy naprosto nedostatečně, druhá třetina možná uměla velmi dobře, bohužel s čínským přízvukem, tudíž bylo potřeba nechat si každé druhé slovíčko třikrát zopakovat. Při hovoru s poslední třetinou pak člověk mohl jen odhadovat, co asi chtějí říct.

S ÚSMĚVEM PROTI VŠEM

Tchaj-nan byl do roku 1887 hlavním městem a považuje se za nejstarší v zemi. Odpovídal by tomu alespoň neuvěřitelný počet muzeí s tematickým rozptylem od využití škeblí ve stavebnictví až po historii vonných tyčinek. Mnoho z nich má bohužel exponáty jen s čínskými popisky. Architektonických památek je kupodivu dost málo.

Město je s necelými dvěma milióny obyvatel čtvrté největší a doprava v něm představuje totální chaos. Silnice jsou plné skútrů, které mají vlastní jízdní pruhy, ovšem jezdí všude včetně chodníků a do protisměru se klidně otáčejí i na křižovatce. Stejně jako auta a motorky. Na rozdíl od nás se nikdo na nikoho nerozčiluje, ale jediným pravidlem, jímž se dle mého pozorování všichni řídí, je být všude první a nikoho nepouštět.

Tchaj-nan leží na jihozápadě ostrova, v subtropickém pásmu. V zimě obvykle teplota neklesá pod patnáct stupňů, v létě si tam připadáte jako v sauně s párou. Třiatřicet nad nulou v kombinaci s ohromnou vlhkostí vzduchu udělá své. Sami Tchajwanci horké léto nenávidí. Většina obyvatel tohoto krásného ostrova také neumí plavat. Když slyší, že my celý rok šetříme, abychom mohli na dva týdny za sluncem někam k moři, připadá jim to k popukání. Oni, pokud musejí opustit klimatizovanou místnost, natírají se vrstvami krémů (ideálem krásy je mít pleť co nejbělejší), a k tomu si ještě vezmou slunečník. Jednou jsem viděla i ženu, která měla dva.

LEVNÉ VITAMÍNY

Stáž v Tchaj-nanu byla neplacená. Oplátkou nám organizátoři zdarma poskytli ubytování a stravu v hostitelských rodinách. S výjimkou letenky (kolem pětadvaceti tisíc) tedy byly ostatní výdaje nevelké. Za jídlo jsem moc neutratila, ani když jsem jedla ve městě – bohatý oběd vyšel v přepočtu za padesátku a půllitr džusu z právě vymačkaného ovoce stál méně než láhev koly. Velmi levná byla i městská, a především meziměstská doprava. S městskými autobusy byl ale problém. V Tchaj-nanu je sice jakýsi náznak MHD (pořádná síť je jen ve dvou největších městech), bylo ovšem těžké zjistit, kam daný autobus jede. Osobně jsem to zkusila jen jednou a za jízdy zjistila, že autobus zastavuje jen na znamení. Což je vám k ničemu, když nevíte, kde jste, a nikdo nemluví anglicky. Nejlepší bylo jezdit po městě na kole.

ZA VŠÍM HLEDEJ ČÍNU

Původní obyvatelé Tchaj-wanu vypadají jako Indiáni, ale na vlastní oči je dnes neuvidíte, jejich kmeny se stáhly do hor na východě ostrova. Většinu populace tvoří potomci přistěhovalců, kteří na Tchaj-wan přicházeli po staletí z Číny a ostrov považovali za její součást. Nejvíc jich přišlo po občanské válce, kdy na ostrově našel azyl komunisty poražený Kuomintang v čele s generalissimem Čankajškem.

Přestože mají Tchajwanci kořeny v Číně stejně jako jejich kultura, řeč i písmo, každému cizinci zdůrazňují, že nejsou její součástí. K návštěvníkům z Číny přistupují s velkým odstupem a někteří se chovají až nepřátelsky.

S rodinou, u níž jsem bydlela, majiteli velkoobchodu s vybavením pro restaurace, jsem jednou třeba vyrazila do zoo a v pavilónu pand viselo upozornění, abychom neklepali na sklo. To je určitě kvůli Číňanům, uslyšela jsem hned, ti pořád dělají, co nemají, jsou hluční, pořád křičí a odpadky házejí na zem. Když jsme pak doma probírali zajímavá místa pro výlet, přišla řeč na skalní útvar Queen’s Head v národním parku. Dozvěděla jsem se, že se stále ztenčuje. A kdo za to může? Samozřejmě Číňané, vždycky si kousek odloupnou. Stejný nesmysl mi později tvrdila i kolegyně ve škole.

AMERICKÝ SEN

Před odletem jsem slyšela samou chválu, jak je Tchaj-wan bezpečný a plný usměvavých lidí, kteří vždy ochotně pomohou a přivítají vás s otevřenou náručí. Brala jsem vše s rezervou, ale byla to pravda! Za celou dobu jsem od nikoho neslyšela o jediné krádeži či o případu, kdy by místní odmítli pomoct, natož abych něco takového zažila. Naopak jsem zažila dosud nepoznaný pocit, že se ani v největší tlačenici nemusím strachovat o kabelku (o to větší paranoia mě pak čekala doma). Paradoxně však sami Tchajwanci mají strach z okradení větší než Češi – na ­oknech mají mříže, všechno si pečlivě zamykají a všude mají kamery.

Co se nepotvrdilo, to byl zažitý předsudek, že Tchajwanci jedí psy. Po návštěvách několika domácností, kde v každé pobíhali psi (průměrně tři, ale také jedenáct!), jsem se na to zeptala a hostitelka se zatvářila velmi znechuceně. Kočky a psy prý jedí Vietnamci, ale oni rozhodně ne.

Běloši jsou na Tchaj-wanu středem pozornosti. Lidé vás často zastaví přímo na ulici a v jídelnách jsem několikrát dostala i něco na účet podniku. Dokud nezjistí, odkud jste, všichni vás automaticky mají za Američany. V téhle zemi americký sen ještě žije. Lidé mu věří, chtějí se tam alespoň podívat a nápis made in USA je pro ně důkaz nejlepší kvality. Zároveň jsou ale velmi hrdí i na svou zemi. Vidíš? Píšou, že to je vyrobené u nás, to je kvalita, ukazovali mi v tržnici oblečení a boty, očividný aušus. Tentýž šunt, bota vyrobená v Číně, už pro ně kvalitní nebyla.