Dorazila s hodinovým zpožděním a rozladěná. Je jí prý zima (v Cannes!) a nepomohla ani horká vana, která stála za zdržením. Víc než počasí však Nicole Kidmanovou trápila kritika, jež se na ni snesla po premiéře filmové biografie Grace Kellyové. Tedy… „Jaké biografie? Nikdy jsme netvrdili, že Grace, kněžna monacká bude biografický film,” čílila se šestačtyřicetiletá hvězda.
Působila rozpolceně. Na jednu stranu líčila, jak už jí vlastně na názoru okolí nesejde, respektive že už jí nesejde na hraní. Že prý kdyby si měla vybrat, jestli kariéra, nebo rodina, vybere si bez zaváhání rodinu. „Hraní je určitý druh ventilu. Už v mém životě netvoří středobod. Láska je příliš vzácná, než abych si ji mohla dovolit ignorovat,“ zafilozofovala si na to konto.
Vzápětí se však rozpomněla, jakou vášeň pro ni filmy představují. „Umělecky založené osobnosti, lidi, jako jsem já, v sobě mají pnutí, kterého se jen tak nezbaví. Můžete se stokrát rozhodnout, že končíte, ale uvnitř to budete mít jinak,“ prohlásila s tím, že si sice může dovolit ze dne na den odejít, ale neudělá to, protože ze sebe ještě nevydala maximum.
Ehm, nevydala? Držitelka Oscara? „Od první vteřiny na placu jsem snila o tom, že budu točit velké filmy s velkými režiséry. Postupně jsem vystřízlivěla. Udělat velký film je totiž nepředstavitelně těžké. Někdy si říkám, že až skoro nemožné. Ale nepřestávám věřit a to mě žene vpřed. Ještě vám ukážu, jak moc jsem dobrá.“
