Edward R. Murrow | Reflex.cz
nahoru

Edward R. Murrow

Michal Komárek12. dubna 2007 • 17:54

„Žurnalistika působí dnes tak bídně mimo jiné proto, že Murrow položil její základy tak vysoko,“ napsal jeden z Murrowových životopisců. Edward R. Murrow (1908-1965) bezpochyby patří k velkým postavám v dějinách médií. Ale nejen to, není učebnicově mrtvý: se standardy, které nastavil, stojí za to se porovnávat.

Ve svém slavném projevu ke kolegům z televizních a rozhlasových stanic v roce 1958 Murrow řekl: „Naše dějiny budou takové, jaké si je uděláme. A jestli se nějací historici za padesát či za sto let podívají na záznamy týdenního vysílání všech tří hlavních televizních sítí, uvidí černobílý či barevný důkaz úpadku a unikání před realitou světa, ve kterém žijeme ... Jestli se stav věcí nezmění, mohli bychom pozměnit známý reklamní slogan na Dívej se nyní, zaplať později. Protože bezpochyby budeme platit za tento způsob používání tak mocných komunikačních médií.“
Zastavil se za těch padesát let úpadek médií? Těžko říci, jak by to vnímal Murrow, ale podle mého názoru nezastavil. Je ale otázka, zda si toho ještě někdy nějaký budoucí historik všimne. Třeba jsme už zaplatili změnou kritérií -a povrchní utíkání před realitou života nám už nepřipadá nebezpečné, nýbrž přirozené.

DOBROU NOC A HODNĚ ŠTĚSTÍ


Edward Murrow zakládal podobu rozhlasové a televizní žurnalistiky a na konci života se začal bát, že média rezignují na svoji podstatnou roli - například být dobrým nástrojem v boji proti fanatikům. Znovu ho proslavil loni uvedený film Dobrou noc a hodně štěstí. Ten o Murrowovi natočil George Clooney a získal šest nominací na Oscara. Což Murrowa, jak to v médiích bývá, proslavilo víc než celá jeho novinářská kariéra ...
Murrow začal jméno Edward užívat až v dospívání. Čtyřiadvacátého dubna 1908 se narodil jako Egbert Roscoe Murrow v chudé kvakerské rodině v Severní Karolíně. Jméno bylo zřejmě jednou z jeho zásadních zkušeností: Rodiče mu říkali Egg, a jak píše životopisec Bob Edwards: „Není ostatně možné představit si jakéhokoli chlapce se jménem Egbert, který by se nemusel velice rychle učit sebeobraně.“
Při sebeobraně i útoku dával vždy přednost slovnímu projevu, díky němu získával respekt celý život - od školních vítězství v debatních soutěžích přes studentské funkce po místo mezi zakladatelskými osobnostmi moderní žurnalistiky. Z malého Egga vyrostl vysoký, štíhlý, elegantní chlapík s podmanivýma očima a svůdným hlasem. Byl taky trochu neurotik, byť není známa žádná zdokumentovaná diagnóza, ale občas byl prostě chladný, nemluvný, zatrpklý, překvapivě zlý a občas se mu špatně dýchalo nejen kvůli tomu, že denně kouřil i šedesát cigaret. „Byl to ten klasický krásný štíhlý pohledný temný muž, kterého milují ženy a nenávidí muži,“ píše životopisec.
Navíc muž, jenž se dokázal přirozeně chovat v jakémkoli prostředí, mluvit s kýmkoli. Muž, který vzešel z nejchudších poměrů, ale úplně přirozeně se choval k ministerským předsedům a prezidentům. Prostě: mezi podstatné předpoklady, proč se Murrow stal zakladatelskou mediální hvězdou, patřil jeho vzhled, sebevědomí a barva jeho hlasu.
Takový je život. Na univerzitě měl profesorku, která byla zdeformovaná po dětské obrně.
Ida Lou Andersonová by se těžko mohla stát mediální hvězdou, protože se sotva hýbala a určitě nebyla na první pohled přitažlivá - nicméně učila na vysoké škole Murrowa mluvit. A radila mu i později. Právě ona je autorkou znění zřejmě nejproslulejšího výroku, který kdy zazněl v rozhlasu: „This is London.“
Takto se Murrow hlásil svým americkým posluchačům z Londýna v době druhé světové války, v průběhu náletů. A jeho profesorka mu poradila, kde udělat pomlku. Ida Lou Andersonová proměnila Murrowův hlas, a tím i dějiny rozhlasové žurnalistiky.

LONDÝN


Murrow přijel do Londýna v roce 1937 jako zástupce americké rozhlasové sítě CBS. Rozhlas byl v té době ještě stále relativně mladé médium a teprve válka měla přinést zásadní proměnu jeho zpravodajství. Podobu mu vtiskl do značné míry Murrow.
Před jeho érou byly rozhlasové zprávy především čtením novinového textu. A navíc rozhlas měl hlavně bavit, nikoli informovat. Jednou z nejoceňovanějších reportáží v rámci CBS bylo natočení hlasu slavíka z anglického venkova.
A reportéři sítě nestihli připravit zpravodajství o německém zabrání Rakouska, protože se honili po Evropě při nahrávání dětských pěveckých sborů. Murrow natáčel zpívající děti ve Varšavě, jeho kolega ve Slovinsku. Tím ovšem estrádní část jejich angažmá skončila.
Sedmého září 1940 začalo německé bombardování Londýna. A začala i série Murrowových „top roof“ reportáží, kdy během náletu stál na střeše pokud možno vysokého domu a komentoval, co se děje. V roce 1941 měl Murrow ve Spojených státech přibližně patnáct miliónů posluchačů, kteří prostřednictvím jeho reportáží získávali dojem, že „Londýn hoří u nich doma, a cítili plameny z bezprostřední blízkosti“. Podle profesora žurnalistiky a autora knihy Broadcast from the Blitz Philipa Seiba měly Murrowovy reportáže zásadní podíl na tom, že americká veřejnost se postupně odkláněla od izolacionismu a ještě před útokem na Pearl Harbor stále více podporovala vstup do války na straně Británie.
Murrow dokázal strhnout svou odvahou, jazykem, postřehem, projevem, který měl daleko ke studiovému předčítání zpráv. Prostředky rozhlasu dokázal využít tak jako zřejmě nikdo před ním.
Jeden z jeho kolegů k tomu napsal: „Jediná výhrada, kterou můžete mít k Murrowově technice reportáže, je to, že v průběhu náletu má ve zvyku chodit na střechy domů a sledovat, co se děje, nebo jezdit po městě v otevřeném autě a pozorovat, co bylo zasaženo. Je to dobrý způsob, jak získávat informace, ale zřejmě to není nejlepší cesta k jistotě, že v tom budete moci pokračovat.“ Murrow nálety na Londýn přežil. Přežil, když komentoval nálet v opačném gardu - nálet na Berlín z paluby spojeneckého letadla. A domů se vrátil jako všeobecně uznávaná hvězda médií i veřejného života.

McCARTHY


Osmnáctého listopadu 1951 měl premiéru Murrowův televizní zpravodajský pořad See It Now. Podobu televizního zpravodajství proměnil Murrow podobně zásadně, jako ve svých reportážích z Londýna měnil zpravodajství rozhlasové. A opět byly základem změn hlavní Murrowovy novinářské kvality: představivost, která dokázala z technických prostředků začínajících médií vytěžit maximum, a odvaha a neústupnost, s nimiž Murrow vyhledával a realizoval provokativní a kontroverzní témata, jimž se většina jeho kolegů vyhýbala a která se nelíbila jeho nadřízeným.
Televizní zpravodajství bylo před See It Now o málo víc než čtením titulků a zpráv převzatých z novin. Hned při premiéře Murrow ukázal, že to může být jinak. Předmětem prvního See It Now byla televizní technika, samotné studio. Murrow předvedl možnosti propojení několika reportérů na různých místech země, zobrazování několika monitorů zároveň. A součástí pořadu byly i vstupy nejenom ze Spojených států, ale i z Koreje a Evropy. Murrow svým pojetím dokázal zprávy zdramatizovat, zvýšit jejich atraktivnost a zároveň je obsahově naplnit podstatnými tématy.
Vrcholem See It Now byly reportáže, jež rozhodujícím způsobem přispěly k pádu senátora Josepha McCarthyho, který byl hlavní postavou poválečného amerického antikomunistického „honu na čarodějnice“. V jeho rámci byly vyšetřovány tisíce lidí především z řad státních úředníků a z oblasti zábavního průmyslu a školství. Předmětem šetření se staly styky s komunistickou stranou či podobnými organizacemi, neloajalita vůči americké republice. Výsledkem bylo, že stovky lidí přišly o práci, někteří směřovali do vězení a v exponovaných kruzích převládla atmosféra strachu. Například Hollywood vydal prohlášení loajality, v němž zcela kapituloval před McCarthyho metodami a na svou vlastní, sice neoficiální, leč funkční „černou listinu“ zařadil přes tři stovky herců, režisérů a spisovatelů. Metody McCarthyho vyšetřování byly přitom v rozporu s běžným vyšetřováním i americkou ústavou. Lidi, kteří byli v rámci mccarthismu uvězněni nebo přišli o práci, později většinou rehabilitovali. Zákony či mimosoudní procedury, podle nichž vyšetřování probíhalo, byly zrušeny.
Murrow nebyl první novinář, který se McCarthymu postavil. Ale udělal to nejdůsledněji, a především mohl díky televizní technice předvést divákům autenticky McCarthyho metody. Začal případem důstojníka, jehož propustili z armády na základě obvinění, že jeho sestra sympatizuje s komunisty a jeho otec je předplatitelem novin v srbštině. A pořad ukončil prohlášením: „Věříme, že syn nenese odpovědnost za vinu svého otce ani v případě, že by vina byla prokázána. A to v tomto případě nebyla.“
Pokračoval pořadem, který se celý skládal z projevů a výroků samého McCarthyho. Murrow na nich ukazoval, nakolik si senátor protiřečí, nakolik jsou jeho vyšetřovací metody nepodložené. Zakončil komentářem: „Musíme mít vždy na paměti, že obvinění není důkaz a že odsouzení musí spočívat na důkazech a řádném procesu. Nebojme se jeden druhého. Nenechme se vláčet strachem, v naší historii vidíme, že nejsme potomky zbabělců, lidí, kteří se bojí psát, mluvit, hájit věci, jež jsou momentálně nepopulární.“
McCarthy dostal v See It Now prostor k obhajobě ve stejném rozsahu, v jakém byl veden útok. Ale to už mu nepomohlo. I díky See It Now v polovině padesátých let jeho vliv padl.

IKONA?


Brzy po pořadech o McCarthym ztratilo See It Now postavení v hlavním vysílacím čase i sponzory: byl to pořad příliš kontroverzní. Neodpovídající představě o hladce zábavné podobě televize. Murrow nakonec z televize odešel roztrpčen a jeho projev z roku 1958 má nepochybně rysy osobního zklamání. Znamená to nutně, že je také méně pravdivý a prorocký?
Murrow tvrdil, že televize se začíná orientovat výhradně na zisk, na získávání co nejširšího okruhu diváků za každou cenu. Zpochybňoval přesvědčení televizních šéfů, že lidé chtějí pouze povrchní zábavu a nesnesou náročnější pořady. Tvrdil, že hlavní média se stávají šiřiteli povrchnosti a pohodlnosti namísto toho, aby alespoň v určité míře byla nástroji informování a kultivace.
Murrow nepředstavoval dokonalou ikonu intelektuálů. Ani jí nechtěl být. Sám vedl bulvární pořad založený na rozhovorech s celebritami Person to Person, a jelikož na něj vlastnil práva, slušně na něm zbohatl. Na rozdíl od See It Now se jeho druhý pořad v prime timu držel bez problémů. „Nenavrhuji, aby se televizní obrazovka proměnila v zeď nářků, kde intelektuálové sténají nad stavem naší kultury. Chtěl bych jen, aby alespoň občas refl ektovala tvrdou a nesnadnou skutečnost světa, ve kterém žijeme ...“
Murrow ovládl a změnil techniku rozhlasového a televizního zpravodajství, procházel napříč žánry a měl jasnou představu o tom, jak by média měla fungovat. Jeho nejoblíbenějším výrokem byla věta komentátora Elmera Davise: „Nenech se těmi bastardy zastrašit.“
A v tom také spočívala jeho největší síla: nenechal se zastrašit pumami, politiky ani mediálními šéfy. Svoji představu zpravodajského pořadu dlouhodobě neudržel, ale ke kompromisům se dotlačit nenechal.
Bob Edwards v knize Edward R. Murrow and the Birth of Broadcast Journalism napsal: „Je těžké si představit, že by Murrow dnes v televizním zpravodajství dlouho vydržel. ... V době, kdy má zpravodajství vydělávat peníze, se podstata, charakter a podoba zpráv mění. Zpravodajství má konkurovat zábavným pořadům v prime timu a jediná cesta, jak to dělat, je stát se zábavným pořadem ... Murrow by v dnešní žurnalistice fungovat nemohl. Nesnesl by poradce, kteří by tvrdili například, že sledování protestů proti válce v Iráku srazí sledovanost, nesnesl by tlak na podobu zpravodajství podle marketingových průzkumů, tlak vlivových skupin na to, kdo se má ve zpravodajství objevit.
A toto vše bohužel jsou praktiky současné televizní žurnalistiky.“ A v lecčems nejenom televizní.
Stojí za to si Edwarda Murrowa připomínat, i když naše novinářské problémy za nás nevyřeší. Zemřel 27. dubna 1965 na rakovinu plic.

Michal Komárek

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější