Bankrot monarchie | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bankrot monarchie

JIŘÍ RAK21. dubna 2011 • 00:15
Bankrot monarchie
Bankocetle – první bankovky, ve které začali lidi věřit až pod hrozbou trestu smrti
• foto: 
Geldmuzeum

STÁTNÍ BANKROTY NEJSOU „MÓDOU POSLEDNÍ SEZÓNY“. Řecko, Portugalsko, ale i Československo počátku padesátých let minulého století měly své předchůdce, z jejichž osudu se měly šanci poučit. Neučinily tak. Přitom už před dvěma sty lety, na přelomu února a března roku 1811, obdržely úřady v habsburské monarchii zapečetěné obálky s přísnou instrukcí neotvírat před devátou hodinou 15. března. V určený den se v kancelářích shromáždili rychtáři, městští představení, aby se dozvěděli krutou pravdu: finance Rakouského císařství jsou vyčerpané a vláda přistoupila k měnové reformě. Mezi obyvatelstvem se pro tuto operaci vžil přiléhavější název – finanční bankrot.

reklama

 

VYVRCHOLIL TÍM DLOUHOLETÝ trend, který vlastně začal už v polovině 18. století, kdy se v monarchii poprvé dostaly do oběhu papírové peníze (tzv. bankovní cedule, lidově bankocetle). Konzervativní většina obyvatel ale potištěným papírkům příliš nedůvěřovala a dávala stále přednost „poctivé minci“, jež ovšem také již nebyla ražena z ryzího kovu. Dávno také upadl do zapomenutí první krach habsburských financí, k němuž došlo na počátku třicetileté války. V letech 1622 až 1623 císař, který potřeboval peníze pro armádu, pronajal mincovní monopol konsorciu, v jehož čele stál bankéř Jan de Witte a „politické krytí“ mu poskytovaly osobnosti váhy místodržitele Karla z Lichtenštejna nebo Albrechta z Valdštejna. Sdružení razilo mince s menším obsahem drahého kovu (tzv. dlouhá mince) a jeho patroni je mj. používali k nákupu konfiskovaných statků, jež se jim tak podařilo získat za velice levné ceny.

 

Podvodné machinace ale poměrně brzy praskly a roku 1623 panovník vydal patent o tzv. kaladě, tedy vlastně státním bankrotu, který snížil hodnotu peněz o více než 90 %; jako obvykle chudí ještě více zchudli a bohatství movitých se zvětšilo. (Pro zajímavost: Jan de Witte spáchal sebevraždu, Karel z Lichtenštejna zemřel v poklidu a proces byl zahájen až proti jeho dědicům, nicméně vyzněl do ztracena, Valdštejn byl roku 1634 zavražděn v Chebu, a tím skončila i kariéra jeho chráněnce, původně Lichtenštejnova „dvorního žida“ Jakuba Baševiho, jenž nakonec zemřel v chudobě v Praze

 

SMRTELNÁ RÁNA

Na přelomu 18. a 19. století monarchie hospodařila se značným státním dluhem zděděným ještě po Marii Terezii a Josefu II., který se nyní především kvůli válkám s Francií (od roku 1792) prudce zvyšoval. Byly vypisovány válečné půjčky, vláda se odvolávala na vlastenectví obyvatel, jež vyzývala k pořádání dobrovolných sbírek. To vše ale brzy nestačilo, takže byly vydávány nekryté bankovky, ve které však lidé neměli valnou důvěru, což vedlo k hromadění zásob kovových mincí. Nepomáhaly ani zákazy vývozu peněz za hranice nebo ražení málo hodnotných drobných mincí, lidé si totiž doma deponovali i tyto tzv. sedmáky. To vedlo k opakovaným zákazům výměny papírové měny za kov, taková nařízení ale logicky nedůvěru k bankocetlím ještě zvyšovala.

 

Zdá se, jako by vláda skutečně věřila, že peníze lze tisknout v libovolném množství, během pouhých šesti let, mezi roky 1800 a 1806, vzrostl objem papírových peněz v oběhu z 200 900 000 na 449 700 000, roztočený kolotoč se ale ještě nezastavoval. Pochopitelně byly i padělány a jako obvykle nepomáhaly ani přísné rozsudky smrti. Následovaly pokusy o devalvaci a ztráty byly nahrazovány zvyšováním daní (například zvláštní daň na umořování státního dluhu) stejně jako cen těch komodit, na něž měl stát monopol (tabák a sůl), kolkovného a poštovních poplatků. Smrtelnou ránu státním financím přinesla další prohraná válka s Napoleonem roku 1809. Vídeňským mírem ztratilo Rakousko přístup k moři a zavázalo se k placení vysokých reparací. Protože vyčerpána byla i ochota obyvatelstva k poskytování dalších půjček, uchýlila se vláda k dalším emisím bankovek, jejichž počet tak dosáhl už závratných 729 000 000 – a to se ještě vracely jejich zásoby z území odstoupených nepříteli. Posměváčci v té době otevřeně hovořili o tom, že nejdůležitějším finančním nástrojem Rakouského císařství je tiskařský lis.

 

BANKOVKY? POUHÉ PAPÍRKY

Brzy ale bylo nutné sáhnout k drastičtějším opatřením. Na konci roku 1809 byl vydán patent o stříbře, který nařizoval lidem odevzdávat stříbrné nádobí (z této povinnosti byly vyňaty lžíce, hodinky, chirurgické nástroje a další předměty prohlášené za nenahraditelné). Zbožné katolické Rakousko dokonce začalo zabavovat i chrámové poklady, například umělecky cenný stříbrný náhrobek svatého Jana Nepomuckého z pražské katedrály byl zachráněn jen díky osobní intervenci kanovníka Pallase. Čas od času se objevovaly také úvahy o prodeji církevních statků. Náklady na zbrojení ale vyžadovaly stále větší a větší sumy peněz ze státní pokladny. Hospodářské potíže navíc ještě narůstaly v důsledku tzv. kontinentální blokády. Francouzský císař Napoleon I. zamýšlel zlomit moc Británie tím, že jejím lodím uzavřel evropské přístavy. Na evropský kontinent tak přestaly proudit produkty z kolonií, jako třeba cukr nebo káva, jež tím pádem enormně podražily. Tehdy se také objevily první pokusy o válečné náhražky. Třtinový cukr byl celkem úspěšně nahrazen cukrovou řepou, kromě toho se ale vyráběl z javorové šťávy, z medu apod. Kávu si lidé vařili ze žaludů, mrkve, ječmene nebo čekanky. Ve dvou světových válkách ve 20. století již byly podobné nouzové výrobky běžnou záležitostí.

 

Stálá inflace ochuzovala hlavně zaměstnance státního aparátu odkázané na pravidelnou mzdu, jejíž kupní síla neustále klesala, tím pochopitelně zase stoupala zkorumpovanost byrokracie a i špatně placené finanční stráže, rekrutující se navíc většinou z válečných invalidů. Opatření, která měla zamezovat vývozu peněz ze země a pašování nedostatkového zboží, tím zákonitě ztrácela na účinnosti a panika narůstala.

 

Řada vyhlášek varovala obyvatelstvo před lidmi „špatného smýšlení“, kteří rozšiřují nepravdivé pověsti o poklesu hodnoty bankocetlí, jimž prý devalvace rozhodně nehrozí (podobnost s rokem 1953 je samozřejmě „čistě náhodná“), takové ujišťování ale nedůvěru ve stabilitu měny ještě více posilovalo. Lidé se snažili za každou cenu zbavit bezcenných bankovek, a tak už neshromažďovali jenom kovové mince, ale skupovali i nejrůznější trvanlivé zboží. Mnohé domy a byty se tak měnily ve skladiště, zatímco zboží chybělo na trhu.

 

Se zbídačováním některých skupin ostře kontrastoval nárůst bohatství jiných. Na prvním místě je třeba jmenovat vojenské dodavatele a živnosti s nimi spojené, jako třeba povozníky, bohatli také nejrůznější spekulanti. Často bývá uváděn příklad původně selského synka Fellnera, který začal dopravovat zboží pro armádu, byl povýšen do baronského stavu a roku 1809 se jeho jmění odhadovalo na 37 000 000 zlatých. Společenské napětí se tím ovšem jen zvyšovalo.

 

WALLISŮV PATENT

Patnáctého července roku 1810 se prezidentem dvorské komory (moderní terminologií řečeno ministr financí) stal hrabě Wallis, do té doby nejvyšší purkrabí v Čechách. Jeho jmenování naznačovalo, že se vláda konečně odhodlala k rázným krokům. Výsledkem dlouhých, v tajnosti konaných porad byl úvodem zmíněný patent, císařem podepsaný již 20. února 1811. Kupodivu se jeho obsah podařilo utajit (i za cenu přísného dohledu nad tiskárnami) až do data určeného k jeho zveřejnění.

 

Vyhláška téhož dne čtená v kancelářích a vylepená na zdech a nárožích oznamovala devalvaci dosavadní měny na jednu pětinu, daně a další poplatky ovšem musely být v neztenčené výši placeny měnou novou, což v praxi znamenalo jejich pětinásobné zvýšení, podobně bylo upraveno i splácení soukromých dluhů. Vysloužilý voják (a tedy odkázaný na pravidelnou penzi) Jan Jeník z Bratřic si tehdy zapsal: „Zlořečená hodina padla, v kteréžto o všech rakouských zemích stejně přeukrutný patent se publicíroval ... jaký náramný počet osiřelých vdov a ubohých sirotků ztratilo v té době skoro celé své jmění! Neb kdo ještě včera večír měl ve své truhle 10 000 zlatých dobře opatřených a zamčených, tomu se vzalo druhý den ráno v devět hodin z nich 8000 zlatých a jen se mu 2000 zlatých nechalo. A tak z jednoho zlatého vzaly se čtyři díly pryč a tu jen 12 krejcarů z něho zůstalo. Jaké naříkání, jaký to škytlavý přehořký pláč, ano i zoufanlivost způsobena, to není k vyslovení.“

 

Logickým důsledkem reformy bylo také všeobecné zdražení zboží i nemovitostí. Dopad byl předvídatelný: dlužníci dále chudli a věřitelé (ponejvíce spekulanti) vesele bohatli. Vláda ovšem slibovala, že toto opatření zachrání populaci od chudnutí a vrátí blahobyt. Je třeba konstatovat, že úřady se skutečně snažily vystupovat proti lichvářům a přísně zasahovaly v případech neúměrného zdražování. Dříve než se ale mohly projevit případné pozitivní dopady Wallisova patentu, nastala nová válka, v níž tentokrát Rakousko vystoupilo na straně Francie proti Rusku, a vydávání nových papírových peněz se opět rozběhlo. Finanční konsolidaci přinesla až dlouhá léta míru a stability po vídeňském kongresu. Finanční patent ale ještě dlouho zůstal v české historické paměti jako příklad nezaviněného ožebračení většiny obyvatelstva, podle řady vzpomínek býval po celou první polovinu 19. století námětem hovoru.

 

Kromě toho ale měly hospodářské potíže počátku 19. století také závažné důsledky pro další společenský vývoj. Krize totiž nepostihla bohatší sedláky, kteří jako producenti nedostatkových potravin na narůstajícím nedostatku vydělávali. (Podobná situace nastala také během první světové války.) Cena obilí stoupala a poddaný sedlák si najednou mohl diktovat doposud všemocnému úředníkovi, kolik má zaplatit. Soudobé prameny se hemží nářky nad selskými mladíky, již si bankocetlemi připalují doutníky a vůbec dávají okázale najevo rychle nabyté bohatství. Jejich rozumnější rodiče se ve městech zakupovali a získávali tak městské právo.

 

Podnikatelé, kteří dokázali na situaci vydělat, si zase od chudnoucí šlechty kupovali deskové statky, stát potřebující jejich služby nešetřil povyšováním do šlechtického stavu a trvalým efektem bylo stoupající sebevědomí dosud neprivilegovaných vrstev. …

 

A DALŠÍ KRACH

Pro úplnost zmiňme ještě velkou finanční krizi z roku 1873. Evropa se tehdy zase jednou těšila na mírové roky. Skončily války za sjednocení Německa a Itálie, vědecký a technický pokrok přinášel neustále něco nového a ekonomiku ovládl optimismus. Také v Rakousko– –Uhersku vyrůstaly nové podniky jako houby po dešti a zdálo se, že nic nestojí v cestě dalšího růstu. Výrazem těchto nadějí byla i toho roku zahájená Světová výstava ve Vídni, jež byla zároveň oslavou čtvrtstoletí vlády císaře Františka Josefa I. Jako blesk z čistého nebe vpadl ale 9. května do její radostné atmosféry krach vídeňské burzy. Ukázalo se, že konjunktura byla založena více na finančních spekulacích než na rozvoji výroby. Byly zakládány průmyslové a stavební společnosti, které ještě nezahájily svou činnost a již byly se ziskem prodávány dále. Pád burzy tenkrát neměl tak fatální důsledky pro většinu obyvatelstva, znamenal ale tragédii těch, již podlehli optimistickým náladám ekonomického liberalismu a vložili své prostředky do akcií, které se přes noc staly bezcennými.

 

JIŘÍ RAK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama