Ze života lidí

5/8
Přehled fotografií
Zavřít
  • Jiřetín pod Jedlovou; 1993. Za každého počasí šlapaly místní jeptišky do kostela, který je na kopci, na konci křížové cesty.
    Jiřetín pod Jedlovou; 1993. Za každého počasí šlapaly místní jeptišky do kostela, který je na kopci, na konci křížové cesty.| Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Praha-Smíchov, hospoda Na Hromádkové; 1977. Fotografie z cyklu Setkání, okamžiky, samoty. Tento pán se chlubil, že má prak od pěti let. Teď prý střílí z okna na vrabčáky.
    Praha-Smíchov, hospoda Na Hromádkové; 1977. Fotografie z cyklu Setkání, okamžiky, samoty. Tento pán se chlubil, že má prak od pěti let. Teď prý střílí z okna na vrabčáky.| Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Praha, Vodičkova ulice; 20. srpen 1969. Vrátil jsem se na první výročí srpnové okupace z Mnichova, kde jsem dvanáct hodin denně na stavbě vytahoval hřebíky z prken za tři marky na hodinu. Než jsem během demonstrací skončil zbitý v policejním antonu, nafotil jsem jediný film. Ten mi pak vzali estébáci. Po letech jsem ho dostal od soudu. Byl na něm i tenhle tenkrát populární kamelot s mokrým šátkem proti slznému plynu.
    Praha, Vodičkova ulice; 20. srpen 1969. Vrátil jsem se na první výročí srpnové okupace z Mnichova, kde jsem dvanáct hodin denně na stavbě vytahoval hřebíky z prken za tři marky na hodinu. Než jsem během demonstrací skončil zbitý v policejním antonu, nafotil jsem jediný film. Ten mi pak vzali estébáci. Po letech jsem ho dostal od soudu. Byl na něm i tenhle tenkrát populární kamelot s mokrým šátkem proti slznému plynu.| Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Luby; 1994. Na návštěvu k paní Kočičkové jsem lezl po chatrném žebříku. Myslel jsem, že mě ti psíci roztrhají na kusy a stanu se tak třetí tragicky zemřelou osobou v jejím životě. Maminka jí totiž uhořela u kamen a pan Kočička zmrzl, opilý „namol“, na pařezu v lese.
    Luby; 1994. Na návštěvu k paní Kočičkové jsem lezl po chatrném žebříku. Myslel jsem, že mě ti psíci roztrhají na kusy a stanu se tak třetí tragicky zemřelou osobou v jejím životě. Maminka jí totiž uhořela u kamen a pan Kočička zmrzl, opilý „namol“, na pařezu v lese.| Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Lom; 1994. Když ještě v Libkovicích fungovala hospoda, potkal jsem tam zvláštní párek. Vypili hodně piva. Pak jsme zajeli k nim domů, do Lomu. Milan dokazoval, že vůbec není opilý, a vzal Ivanku na ramena. Pád, který následoval, jsem už nevyfotil, musel jsem uskočit stranou.
    Lom; 1994. Když ještě v Libkovicích fungovala hospoda, potkal jsem tam zvláštní párek. Vypili hodně piva. Pak jsme zajeli k nim domů, do Lomu. Milan dokazoval, že vůbec není opilý, a vzal Ivanku na ramena. Pád, který následoval, jsem už nevyfotil, musel jsem uskočit stranou.| Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Rumunsko, Kluž–Napoca; 1968. Bylo to moje první setkání s lidmi z úplného dna společnosti. Stáli ve vchodu do kostela a moje nová exakta dělala příšerný rámus. Oba žebráci byli ale na ponížení zvyklí.
    Rumunsko, Kluž–Napoca; 1968. Bylo to moje první setkání s lidmi z úplného dna společnosti. Stáli ve vchodu do kostela a moje nová exakta dělala příšerný rámus. Oba žebráci byli ale na ponížení zvyklí.| Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Praha, Letenská pláň; 1. květen 1983. Protože jsem nikdy tyto komunistické slavnosti nefotil oficiálně, byl jsem velmi podezřelou osobou a někdy se stalo, že za mnou chodil estébák. A tak jsem raději šel pod hlavní tribunu, kde byli všichni redakční fotografové a taky kovaní vyznavači komunismu.
    Praha, Letenská pláň; 1. květen 1983. Protože jsem nikdy tyto komunistické slavnosti nefotil oficiálně, byl jsem velmi podezřelou osobou a někdy se stalo, že za mnou chodil estébák. A tak jsem raději šel pod hlavní tribunu, kde byli všichni redakční fotografové a taky kovaní vyznavači komunismu. | Zdroj: Jaroslav Kučera
  • Praha, Františkánská zahrada; 1973. Toho roku, hned po státnicích na stavárně, jsem se stal fotografem na volné noze. Slíbil jsem to panu profesorovi, jenž se děsil, že bych mohl někdy stavět mosty. Toulal jsem se po Praze a fotil bufeťáky, tuláky nebo pražská „nočňátka“ a taky osamělé lidi, jako byla tahle chudičká paní.
    Praha, Františkánská zahrada; 1973. Toho roku, hned po státnicích na stavárně, jsem se stal fotografem na volné noze. Slíbil jsem to panu profesorovi, jenž se děsil, že bych mohl někdy stavět mosty. Toulal jsem se po Praze a fotil bufeťáky, tuláky nebo pražská „nočňátka“ a taky osamělé lidi, jako byla tahle chudičká paní. | Zdroj: Jaroslav Kučera
Jiřetín pod Jedlovou; 1993. Za každého počasí šlapaly místní jeptišky do kostela, který je na kopci, na konci křížové cesty.
Praha-Smíchov, hospoda Na Hromádkové; 1977. Fotografie z cyklu Setkání, okamžiky, samoty. Tento pán se chlubil, že má prak od pěti let. Teď prý střílí z okna na vrabčáky.
Praha, Vodičkova ulice; 20. srpen 1969. Vrátil jsem se na první výročí srpnové okupace z Mnichova, kde jsem dvanáct hodin denně na stavbě vytahoval hřebíky z prken za tři marky na hodinu. Než jsem během demonstrací skončil zbitý v policejním antonu, nafotil jsem jediný film. Ten mi pak vzali estébáci. Po letech jsem ho dostal od soudu. Byl na něm i tenhle tenkrát populární kamelot s mokrým šátkem proti slznému plynu.
Luby; 1994. Na návštěvu k paní Kočičkové jsem lezl po chatrném žebříku. Myslel jsem, že mě ti psíci roztrhají na kusy a stanu se tak třetí tragicky zemřelou osobou v jejím životě. Maminka jí totiž uhořela u kamen a pan Kočička zmrzl, opilý „namol“, na pařezu v lese.
Lom; 1994. Když ještě v Libkovicích fungovala hospoda, potkal jsem tam zvláštní párek. Vypili hodně piva. Pak jsme zajeli k nim domů, do Lomu. Milan dokazoval, že vůbec není opilý, a vzal Ivanku na ramena. Pád, který následoval, jsem už nevyfotil, musel jsem uskočit stranou.
Rumunsko, Kluž–Napoca; 1968. Bylo to moje první setkání s lidmi z úplného dna společnosti. Stáli ve vchodu do kostela a moje nová exakta dělala příšerný rámus. Oba žebráci byli ale na ponížení zvyklí.
Praha, Letenská pláň; 1. květen 1983. Protože jsem nikdy tyto komunistické slavnosti nefotil oficiálně, byl jsem velmi podezřelou osobou a někdy se stalo, že za mnou chodil estébák. A tak jsem raději šel pod hlavní tribunu, kde byli všichni redakční fotografové a taky kovaní vyznavači komunismu.
Praha, Františkánská zahrada; 1973. Toho roku, hned po státnicích na stavárně, jsem se stal fotografem na volné noze. Slíbil jsem to panu profesorovi, jenž se děsil, že bych mohl někdy stavět mosty. Toulal jsem se po Praze a fotil bufeťáky, tuláky nebo pražská „nočňátka“ a taky osamělé lidi, jako byla tahle chudičká paní.