Umřel Vladimír Bystrov | Reflex.cz
reklama
nahoru

Umřel Vladimír Bystrov

REDAKCE1. června 2010 • 06:00
Umřel Vladimír Bystrov
foto: Archív Vladimíra Bystrova

Dnes ráno zemřel, ve věku nedožitých pětasedmdesátých narozenin pan Vladimír Bystrov. Dlouholetý spolupracovník Reflexu, český publicista, filmový kritik a překladatel. Je nám to líto, bude na světě chybět.

reklama

 

 

KRONIKÁŘ NEOHLÁŠENÉHO ZLA

Text: Hana Benešová

Vladimír Bystrov jako jediný ze všech redaktorů, kteří kdy publikovali v Reflexu, dostal druhé nejvyšší státní vyznamenání. V roce 2007 mu byl propůjčen Řád TGM. Na začátku jeho práce, která se dočkala takového ocenění, byl článek zveřejněný právě na stránkách tohoto časopisu. Před devatenácti lety napsal Vladimír Bystrov o osudu svého otce Nikolaje Bystrova, jehož v květnu 1945 NKVD nezákonně odvlekl do gulagu.

 

LONI K VÁNOCŮM VĚNOVAL Vladimír Bystrov svým synům přehled jejich předků. V rodokmenu nechybí pradědeček Nikolaj, osobní lékař carské rodiny, ani prastrýc Ivan, šéflékař moskevské vojenské nemocnice, a pochopitelně je tam jejich dědeček Nikolaj, právník a novinář, který ve dvacátém roce emigroval do Československa. Ženské portréty scházejí. Je to poněkud nespravedlivá tradice, rozhodně to však není projev neúcty. „Před dvěma lety byly v Národním archívu nalezeny kopie stovek dopisů mé matky. Stejně jako ostatní české manželky mužů, které unesl NKVD, týden co týden vytrvale psala prezidentovi a na ministerstvo zahraničí,“ říká s uznáním Vladimír Bystrov. „Manželky odvlečených mužů se chovaly obdivuhodně. Scházely se, navzájem si pomáhaly a utvrzovaly se ve víře, že se jejich blízcí vrátí domů.“

 

DOMOVNÍ PROHLÍDKA

Anežka Bystrovová stála na balkóně a povídala si se sousedkou, která o patro níž věšela prádlo. Najednou uviděla, jak do jejich ulice vjíždí tmavý mercedes. „Jdou pro mého muže,“ hlesla. „Gestapo zatklo mého otce na podzim roku 1941, zrovna jsem začal chodit do první třídy,“ vzpomíná Vladimír Bystrov. „Dva muži v kožených kabátech pozdravili, a když zjistili, že otec není doma, zase odjeli.“ Bývalého zaměstnance československého ministerstva zahraničí Nikolaje Bystrova zadrželi ve Slovanské knihovně, kde pracoval. „Odpoledne se vrátili i s otcem a provedli u nás domovní prohlídku,“ vybavuje si tehdejší prvňáček. „Prolistovali každou knihu a pak ji vrátili na místo.“ Když skončili, Nikolaje Bystrova s sebou odvedli.

„Neměli jsme o otci žádné zprávy, tak mě matka popadla za ruku a vyrazila na gestapo do Petschkova paláce. Pamatuju se, jaký tam ztropila virvál, křičela na úředníky gestapa, ať jí řeknou, kde je její muž, a já jsem hrozně brečel.“ Nějaký Němec promluvil na řvoucího Vladimíra slovy: „Na ja, kleine Bubi,“ a Anežka Bystrovová dotyčného okřikla, že tohle je české dítě a žádný německý hošíček. „Kupodivu si nás tam nenechali,“ diví se i po letech Vladimír Bystrov. „Maminka byla rázná a statečná ženská.“ Nikolaje Bystrova Němci po čase propustili do domácího vězení.

V květnu 1945 se snažil Nikolaj přesvědčit svoji ženu, že by měli odejít z Prahy a uchýlit se pod americkou ochranu. „Matce přišly otcovy obavy ze Sovětů přehnané. Má přece už devět let československé občanství a v Benešově Československu mu žádné nebezpečí nehrozí.“

První ruské emigranty začaly speciální oddíly NKVD zatýkat v Praze večer 11. května. Mezi první oběti sovětské svévole patřili diplomat Vladimir Rafalskij nebo spoluprojektant Jiráskova mostu Michal Kovalovskij. Další den byl zadržen jeden z nejvýznamnějších vojenských představitelů Československa, armádní generál Sergej Vojcechovskij. Zatčených přibývalo.

Nevybíravé způsoby NKVD českou veřejnost zaskočily. „Češi se bojí čekistů víc než ve své době gestapa,“ zapsal si jeden z členů speciálního oddílu. „Během tří dnů se jejich vztah k Rusům změnil. Už nevolají nazdar.“

Bystrovovi devatenáctého května chtěli u Holoubkova uniknout přes demarkační čáru. „Už bylo pozdě. Spadla klec,“ popisuje nezdařený pokus Vladimír Bystrov. Spolu s rodiči se vydal zpátky do Prahy. Druhý den zastavil před činžovní vilou, kde bydleli, vojenský džíp. Vyskákali z něj samopalníci a sovětský poručík se začal shánět po Nikolaji Bystrovovi. „Otec nebyl doma, měl práci v Červeném kříži jako tlumočník. Tak si na něj počkali.“ Čekání si Sověti zkrátili domovní prohlídkou. Z auta přinesli plachtu, naházeli do ní všechny knihy v azbuce a odnesli je. Publikace psané latinkou vyházeli na hromadu. Anežka Bystrovová se domáhala vysvětlení. „On se vrátí, on se hned vrátí,“ opakoval sovětský poručík, když bez zatykače odváděl československého občana. Nikolaj Bystrov se vrátil. Za deset let.

 

KUPŘEDU LEVÁ

„Matka si nikdy nestěžovala,“ vzpomíná na dobu otcovy nepřítomnosti Vladimír Bystrov. Anežka Bystrovová pátrala po nezvěstném manželovi, ale syna svými obavami nezatěžovala. „Já jsem po válce začal objevovat svět. Protože v budově naší školy byl vojenský lazaret, učili jsme se po dejvických hospodách.“ Mezi Vladimírovy učitele patřila i sestra popraveného duchovního Vladimíra Petřeka, který pomáhal ukrývat parašutisty v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje. Hospodská školní docházka a nové zážitky („film Pán sedmi moří jsem viděl osmkrát“) desetiletého kluka dostatečně zaměstnaly, takže na stýskání nebylo kdy. Každý den se také vídal se svým bratrancem Vladivojem Tomkem. „Teta, která pracovala v tiskárně u Neubertů, kde se shodou okolností v devadesátém roce začal vydávat Reflex, mi nosila obrázkové časopisy,“ připomíná obyčejné projevy rodinné pospolitosti Vladimír Bystrov. O tom, kde je Anežčin manžel, se nespekulovalo.

„U nás doma se o politice nikdy moc nemluvilo. Každou neděli k nám až do otcova únosu chodili jeho ruští přátelé z elitních jízdních oddílů Dobrovolnické armády a bývalí kolegové z ministerstva zahraničních věcí, ale politika se u dopoledního čaje neprobírala.“

Díky své matce a jejím třem sestrám, které tíhly k národním socialistům, už ale Vladimír jako dítě tušil, že „bolševici všem berou a nikomu nic nedají“, a dodnes si pamatuje ironické protikomunistické popěvky. Nikdo z rodiny s komunistickými ideály nekoketoval. „Kdybych vstoupil do Pionýra, matka by mě přerazila.“ Stejně si Vladimír poslední školní den pionýrský šátek musel uvázat, aby mohl dostat vysvědčení.

Uplynul rok dva a Anežka Bystrovová o svém muži stále nic nevěděla. Díky nařízení, že rodina státního úředníka, jenž je nezvěstný, musí dostávat polovinu jeho platu, dokud se důvod zmizení neosvětlí, nezůstali Bystrovovi zcela bez prostředků. „Matka dávala hodiny ruštiny, pletla svetry. Pomáhali nám i otcovi přátelé.“ Byli mezi nimi i čeští levicoví intelektuálové, kteří sice už víc než dvacet let horovali pro Sovětský svaz, ale v Praze mezi ruskými emigranty měli přátele. Rodině Nikolaje Bystrova pomáhal například prorežimní skladatel Jan Seidl, autor hudby k písni Kupředu levá, nebo komunistický básník Vilém Závada.

„Pořád jsme věřili, že se otec vrátí,“ říká Vladimír Bystrov.

 

NEBESKÁ VRATA

Nikdo už nikdy nezjistí, kolik lidí bylo z území předválečného Československa odvlečeno do táborů v Sovětském svazu. Nešlo totiž pouze o ruské emigranty, kteří přišli do Československa ve dvacátých letech a našli zde domov i uplatnění. Od ledna do května čtyřicátého pátého roku bylo jen ze Slovenska do sovětských pracovních táborů deportováno podle střízlivých odhadů přes sedm tisíc, podle jiných až desetitisíce lidí. Zpravidla byli muži z vesnice vyzváni, ať se dostaví na třídenní práci, jenže ta robota se protáhla na několik let a jejího konce se mnoho z nich nedožilo. V Čechách a na Moravě k podobným excesům docházelo také, ale v menším měřítku než na Slovensku, počty zmizelých na Podkarpatské Rusi byly ještě vyšší. „Pracovní sílu považovali Sověti za válečnou kořist a bylo jim upřímně jedno, že na území, jež dobyli nebo, jak se říká, osvobodili, porušují nějaké zákony a úmluvy,“ vysvětluje bezostyšnost tohoto počínání Vladimír Bystrov.

Prezidenta Beneše, ministerstvo zahraničí nebo Červený kříž zavalily dopisy od bezradných rodin, které žádaly vysvětlení a pomoc při hledání nezvěstných. Československé úřady vznášely dotazy, urgovaly odpovědi a pak už jen snažně prosily sovětskou stranu, která pouze mlžila a dávala plané sliby. Neoblomilo ji ani to, že tisíce rodin zůstaly bez svého živitele, jak se snažil prostřednictvím velvyslance v Moskvě zdůraznit Jan Masaryk. Dokonce i komunisty znepokojoval počet odvlečených. V jejich suplikách sovětským orgánům mohl zainteresované pobavit argument, že je vážně ohrožena dobrá pověst Sovětského svazu. Opatrná snaha Československa bránit své občany ustala úderem února 1948. Teprve tehdy se rodiny dozvěděly, že jejich nezvěstní se provinili a byli odsouzeni. „Můj otec byl už v červnu 1945 převezen do věznice NKVD v Moskvě a v listopadu ho odsoudili na deset let. O jeho uvěznění nás ale ministerstvo zahraničí informovalo až v dubnu 1948,“ říká Vladimír Bystrov. Na konci devadesátých let se podařilo objevit výslechový protokol Nikolaje Bystrova. Většina vyslýchaných nakonec podlehla nátlaku a ke smyšleným obviněním se přiznala, svých činů litovala a protokol podepsala. „V materiálech mého otce nic takového není. Pouze požádal vyšetřovatele, aby nám dali vědět, že je naživu. Žádnou zprávu jsme nedostali.“

Vladimír Bystrov nesměl dokončit střední školu. Byl bez maturity a přemýšlel, čím se bude živit. „Kromě jiného jsem překládal texty pro pravoslavnou církev a nechápal, proč se tam pořád píše o nějakých vratech. Pak mi došlo, že je to nebeská brána.“ Vladimír získal místo v chemické laboratoři. „Nic moc jsem neuměl, ale dovedl jsem pěkně psát závěrečné zprávy.“ Vladimír obcházel redakce a říkal, že by chtěl být novinář. První článek publikoval ve Svobodném slově. Byla to kratičká zpráva o tom, že cena acylpyrinu je v každé lékárně jiná. V laboratoři se skamarádil se starší sestrou Jiřího Menzela. Dělila se s ním o volné vstupenky na projekce filmů, které se do běžné distribuce nedostaly. To byla filmová škola Vladimíra Bystrova. V roce padesát devět byl už coby zavedený filmový kritik přijat na FAMU k mimořádnému studiu. „Nejdůležitější ale bylo, že se otec v roce padesát pět vrátil domů.“

Nikolaj Bystrov byl jedním z asi čtyř set lidí, kteří se ze sovětského gulagu vrátili. Na hranici v Čierné ho sovětské orgány spolu s dalšími propuštěnými předaly dvěma estébákům. „Tak vítejte doma,“ řekl jeden z nich. „Tušili jsme, že se otec vrátí, protože nám konspirativní cestou přišel na jaře jeho dopis, v němž psal, že kontrakt skončí. Nevěděli jsme, že kontrakt znamená věznění, ale došlo nám, že se snad brzy uvidíme.“ Dvacátého srpna 1955 čekala Anežka se synem na nádraží. Svého muže okamžitě poznala. Nikolaj Bystrov jim o tom, co během deseti let prožil v sovětských nápravněpracovních táborech, nikdy nevyprávěl. Zdálo se, že všechno zlé je za nimi.

 

POSLEDNÍ POPRAVA

„V prosinci padesát devět měl svatbu můj bratranec Vladivoj Tomek. Otec mu šel za svědka. Na vánoce se matka od své sestry dozvěděla, že Vláďu zatkli,“ vzpomíná Vladimír Bystrov. Novomanželé Tomkovi se na radu advokáta rozvedli hned na začátku utajeného soudního procesu. Stres a vypětí připravily Vladivojovu ženu také o dítě, jež čekala.

„Vyšetřovatel neopomněl Vláďovi sdělit, že se jeho matka při výslechu pomátla. Informátor nasazený na cele pak potvrdil, že Vladivoje ta zpráva zdrtila.“ Vladimír Bystrov se případem svého bratrance v devadesátých letech podrobně zabýval. Vladivojova matka se z psychického otřesu nevzpamatovala a až do konce života se upínala k představě, že její syn žije někde ve vězení. „Když jsem za tetou přišel, opakovala: Proč nezavřeli taky tebe?“ říká Vladimír Bystrov. Se svým bratrancem byli po válce jedna ruka. „Do té doby, než Vláďa nastoupil na gymnázium, jsme spolu trávili každý den.“ O dva roky staršího bratrance Vladimír obdivoval. „Všichni spolužáci na Vladivoje vzpomínali jako na inteligentního a charismatického člověka. Jen spolužák z francouzského gymnázia, pozdější agent KGB, který infiltroval do CIA, Karel Köcher, prohlásil, že Vladivoj byl zakomplexovaný nýmand.“

Vladivoj Tomek byl nemanželské dítě vdovy po legionáři. Spolu se svou matkou a neprovdanou tetou bydlel ve dvoupokojovém bytě v pavlačovém domě v dnešní ulici Dukelských hrdinů. „V jednom z pokojů nebyla ani elektřina,“ pamatuje si Vladimír Bystrov. Vladivoj spřádal plány, jak se aktivně postavit komunistické moci.

V únoru čtyřicet osm vyťukával čtrnáctiletý Vladivoj na stroji protikomunistické letáky a spolu s dvanáctiletým Vladimírem je roznášel do schránek. To bylo poprvé a naposled, kdy svého mladšího bratrance přizval k nějaké akci. Na gymnáziu kolem sebe shromáždil skupinu stejně smýšlejících lidí. Dva týdny po popravě Rudolfa Slánského se nedaleko židovských hřbitovů na Olšanech pokusili odzbrojit čtyřčlennou vojenskou hlídku. Dva překvapení vojáci samopaly odevzdali, pak ale vypukl zmatek. Vojenská hlídka vypálila sto šedesát devět ran, na místě zůstal mrtvý voják Rudolf Šmatlava. Čtyři gymnazisté uprchli. Tomek o rok později odmaturoval a po vojně nastoupil do Koh-i-nooru. Bývalí spolužáci se znovu dali dohromady. „Chtěli vyvolat protikomunistické povstání, plánovali sabotáže, Vladivoj se pokoušel padělat peníze,“ říká Vladimír Bystrov. Policie sedmnáctého prosince roku padesát devět při domovních prohlídkách zajistila padělky i ukrývané zbraně a mladé muže zadržela. Od přepadení vojenské hlídky uplynulo právě sedm let. „Ani ze spisů není jasné, jak skupinu odhalili a kdo z Vladivojových kamarádů jako první vyzradil, že mají na svědomí přepadení u hřbitova.“ Devět lidí, kteří byli do skupiny zapojeni, dostalo tresty od tří do pětadvaceti let. Vladivoj Tomek byl odsouzen k trestu smrti. Poprava proběhla 17. listopadu 1960. Vladivoj Tomek byl posledním u nás popraveným politickým vězněm.

 

REFLEX

V září šedesát osm začal nejstarší syn Vladimíra Bystrova chodit do první třídy. Spolužák na něj pokřikoval: „Brežněve!“ „Alexandr se nikdy nepral, ale s tím posměváčkem si to vyřídil ručně a byl klid.“ Vladimír Bystrov v té době pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. V lednu šedesát devět se seznámil se svou třetí ženou. Drželi čestnou stráž u rakve Jana Palacha. „V sedmdesátém roce mě z Barrandova vyhodili a dalších dvacet let jsem překládal a tlumočil.“ Na začátku devadesátého roku první šéfredaktor Reflexu Petr Hájek nabídl Bystrovovi v novém časopise místo vedoucího zahraniční rubriky. „Ve svých čtyřiapadesáti jsem začal znovu objevovat svět. Reflex byl například první časopis, který přinesl pravdivé informace o Katyni,“ vzpomíná na počátky Reflexu jeho tehdejší redaktor.

„V roce devadesát jedna za mnou přišel Petr Hájek a vybídl mě, ať napíšu o svém otci. To nebyl můj nápad,“ zdůrazňuje šéfredaktorův impuls Vladimír Bystrov. Článek vyvolal velkou odezvu. „Začali se na mě obracet lidé s podobným osudem. Kolikrát jsem je přitom znal. Například dědeček naší sekretářky v Reflexu nebo děda synova spolužáka byli v gulagu.“ Vladimír Bystrov se stal zakládajícím členem Výboru „Oni byli první“. Osudy odvlečených lidí ho zaměstnaly na dalších osmnáct let. Věnoval jim své knihy, natáčel rozhlasové pořady, spoluorganizoval výstavy a pietní akce. Díky práci Výboru „Oni byli první“ se oběti sovětských represí a jejich příbuzní dočkali v roce 1995 platonické omluvy a v roce 2002 odškodnění alespoň od českého státu. Ruská strana se za nic neomluvila. „Tisíce zničených a poznamenaných životů jsou v rámci ruské historie úplná prkotina,“ konstatuje Vladimír Bystrov.

V říjnu 2007 mu přišla pozvánka na Hrad. Pak volali z kanceláře a Bystrovovi doporučili, aby přišel ve fraku. Bylo jasné, že ho medaile nemine. „Dvacátého osmého října ve čtyři hodiny odpoledne zazvonil telefon. Volali z Četky, co prý říkám na to, že dostanu Řád TGM. Manželka tvrdí, že mě ještě nikdy neviděla tak překvapeného, a já si nevzpomínám, jestli jsem ze sebe vůbec něco vysoukal,“ přiznává Vladimír Bystrov, jemuž bylo druhé nejvyšší státní vyznamenání propůjčeno „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“. „Jen dva čeští prezidenti se zajímali o ruskou emigraci. Masaryk a Klaus,“ dodává. Před rokem mu vyšla zatím poslední kniha – Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček. „Novinář by se ale neměl věnovat pouze jedinému tématu,“ vysvětluje, proč nyní píše knihu, která se dotýká hereckého prostředí. „Zbývá mi ještě jedna kapitola.“

Československo (do boxu)


ČESKOSLOVENSKO
v rámci takzvané Ruské akce přij alo na počátku dvacátých let kolem dvaceti tisíc ruských a ukrajinských exulantů. Do první poloviny třicátých let bylo stále šest až deset procent vysokoškolských posluchačů ruského původu. Stali se z nich lékaři, badatelé, spisovatelé nebo právníci. Ruští architekti a projektanti se podíleli například na stavbách Penzij ního ústavu, Bílé labutě, Městské knihovny v Praze a Jiráskova mostu. Naprostá většina z nich přij ala československé státní občanství a jako občané své země se účastnili mobilizace v roce 1938. Ze sovětského gulagu, kam je od května 1945 systematicky odvlékal NKVD, se jich vrátilo jen čtyři sta. (Na snímku telegram, v němž Nikolaj oznamuje, kdy přij ede z nedobrovolného exilu.)

REDAKCE


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama