Armáda stále „hubne“, s obranou země jsme závislí na fungování NATO. Nic se ale neděje – s válkou se už totiž oficiálně nepočítá.
Deset let jsme v NATO, od 1. ledna 2005 je naše armáda plně profesionální a čeští vojáci úspěšně operují na zahraničních misích i při domácích povodních. Armáda stále „hubne“.
Pár zbylých tanků se zřejmě zakonzervuje, gripeny máme jen půjčené a s obranou země jsme závislí na fungování Severoatlantické aliance. Nic se ale neděje – válka už totiž nebude.
Adéla Knapová mapuje v Reflexu č. 40/2009 akceschopnost naší armády. Přečtěte si JAK NÁS NATO ODZBROJILO, zde vám přinášíme ukázky z článku:
JAK JSTE SE SEM DOSTALA?
...když voják ve službě na vrátnici vojenské letecké základny v Přerově slyší, kdo jsem a že chci mluvit s nejvýše postaveným přítomným důstojníkem, neví, jestli se má smát, nebo potit. Dělá oboje.
Vstoupím do místnosti plné šarží, jimž při pohledu na mě tuhne úsměv a mnozí lapají po dechu střílejíce po mně zde oblíbenou otázkou: „Jak jste se sem dostala?“
Nakonec si mě odvádí do kanceláře podplukovník Kytlica. Bledý, neschopný slova. Pak zopakuje otázku, jak jsem se na základnu dostala. Když pochopí, že jsem neseskočila padákem ani se neproplazila polem (mám vysoké podpatky a čisté černé kalhoty), řekne, že mi na nic neodpoví. Také nikdo jiný ze základny. Nezeptal se, jak se jmenuji ani pro který časopis reportáž dělám. Služba dostane za úkol doprovodit mě na hlavní bránu a dohlédnout, abych základnu opustila.
V okamžiku, kdy jsem se chystala přerovskou základnu skutečně opustit, ozvalo se: „Stát! Pan podplukovník by s vámi přece jen chtěl mluvit.“
Místo rozhovoru mě ale velitel Kytlica předává vojenské policii.
„Když vy jste nám připravila překvapení, já vám nezůstanu nic dlužen,“ odsekává a spokojeně odchází.
Sepisujeme hlášení o přestupku. Fraška vrcholí.
„Vy jste věděla, že jste na vojenském území?“
„Ano, zeptala jsem se toho leteckého mechanika.“
„Přesto jste dál narušovala vojenský prostor?“
„Jak jinak bych se dostala k vedení základny? Navíc jsem cestou míjela další civilisty, a hlavně jsem jela sem na velitelství ohlásit, že tady jsem a že chci rozhovor.“
„Tak jste to měla nahlásit.“
„Ale komu? Nikoho vhodného jsem nepotkala. Proto jsem přece přijela sem na vedení, abych to nahlásila.“
„Tím jste narušila vojenský prostor a ohrozila ...“
Půl hodiny stále dokola. Nakonec mě policista vyvezl před hlavní vrátnici a oznámil mi: „A teď se můžete otočit, přijet k vrátnici a požádat pana podplukovníka o rozhovor, který vám stejně nedá.“
ČESKA VÓJAK, DOBRÁ VÓJAK
Již deset let je naše země členem NATO. Od roku 2005 je česká armáda plně profesionální a tvoří ji čtyřiadvacet tisíc vojáků. „Vojenský profesionál si zvolil za své poslání obranu svobody a nezávislosti České republiky,“ píše se v náborové kampani Armády ČR.
Z doprovodných materiálů a fotek je jasné, že má nekompromisní pohled, přesnou mušku, chladnou hlavu, rozvahu a odvahu. Zkušenosti ze zahraničních misí to jen potvrzují stejně jako zápal a odbornost vlastní vojákům nejen v Přerově, ale i ve Vyškově, Prostějově, Přáslavicích či Čáslavi, s nimiž jsem hovořila ...
Proč tedy doma armáda tak upadá? „Politika obrany státu není nadřazena politickým půtkám, jako je tomu ve většině evropských zemí i USA. Není možné s každými volbami armádu a její strategii od základu měnit. Ale přesně to se u nás děje,“ říká Zbyněk Pavlačík, ředitel Informačních center NATO.
POSLEDNÍ TANK
Změny v koncepci obranné politiky se samozřejmě kromě vojáků dotkly i vybavení a výstroje armády. Kauza „posledního tanku“, která proběhla veřejností před pár týdny, to vhodně ilustruje. Lidové noviny na základě informací od vojáků z našeho posledního tankového praporu v Přáslavicích napsaly, že armáda hodlá poslat zbývající tanky ke konzervaci, tedy třiatřicet funkčních tanků z původních tří set padesáti.
Přes vlažný postoj obyvatel k armádě vzbudila tato zpráva přece jen negativní emoce ve společnosti: vždyť jsme byli vojenská velmoc a tanky naše světová chlouba! Ministr obrany okamžitě zareagoval, že se ještě nerozhodl definitivně a že tanky jsou důležité.
„Všichni víme, že těch pár tanků stejně z vojenského hlediska nemá cenu. A najednou jsou tanky důležité a nezbytné? Jsou to jen politické řeči, aby si zachránili zadek,“ říká mi důstojník z Přáslavic, jenž nechce sdělit svoje jméno, protože by měl velké problémy.
„Oficiálně se s válkou už nepočítá,“ tvrdí plukovník Jaromír Zůna z generálního štábu AČR. Ale kdyby přece jen byla, tak se prostě povolá do zbraně každý a naši zahraniční profesionálové půjdou v čele. Zřejmě na tancích jiných zemí NATO, které si v rámci politické spolupráce půjčíme – pokud ovšem i v ostatních zemích nebude zuřit válka ...
„A ubránili byste naši republiku?“ ptám se nakonec vojáků z Vojenské akademie ve Vyškově.
„No jasně! Prvních pět minut,“ propukají v hromadný smích.
„Na to je nás hrozně málo a nemáme výzbroj. Bránit nás musí Naťáci.“
Co si o akceschopnosti naší armády myslíte vy?
