Co přinesl den (17.–18. dubna) | Reflex.cz
reklama
nahoru

Co přinesl den (17.–18. dubna)

Bohumil Doležal20. dubna 2009 • 09:40
Co přinesl den (17.–18. dubna)

Honem za Havlem / Politika je práce jako každá jiná / Stal by se ze Švejnara nový český Hácha? / Vlna romské emigrace z ČR do Kanady / Když se někdo podělá... / „Klausova homosexualita“ je zástupný problém

reklama

Sobota 18. dubna
Honem za Havlem / Schwarzenberg umí česky / Kalousek chce maňáska / České sympatie pro světové velikány / Politika je práce jako každá jiná / Stal by se ze Švejnara nový český Hácha? / Největší Topolánkův problém / Lidovecká a sociálně demokratická slibotechna

Podle místopředsedy ODS Vodrážky by ODS uvítala, kdyby ji v předvolební kampani podpořil exprezident Havel. „Může být pro nás přínosem“, protože „v intelektuální sféře, mezi velkou skupinou obyvatel, je pan exprezident velká autorita“. Topolánek dokonce vyslovil úmysl před volbami „integrovat pravici“ (podobné úsilí zatím vždycky skončilo strašně) a „spolupracovat s občanskou společností, různými institucemi a spolky“ (což je mimo jiné zjevný vstřícný signál havlovské ideologii). Pan exprezident mohl ODS pomoci už dávno tím, kdyby napomohl, aby jeho příznivci – místo pitomých experimentů, např. jak se přiživit na ekologickém hnutí – založili nějakou fungující, životaschopnou politickou organizaci, která je schopná získat členy, voliče a standardním způsobem komunikovat s jinými politickými organizacemi. Pak by byla možná spolupráce, byl by to potenciální koaliční partner. Takhle je Havel jako „politická síla“ nedefinovaný a nebezpečný (ne schválně, neúmyslně, sám od sebe). Každý, kdo se s ním na této politicky nedefinované rovině doposavad spojil, na to doplatil a není důvodu nepředpokládat, že stejně tomu bude i v budoucnosti. Nechápu, proč každý český politik, který se dostane do konfliktu s Klausem (viz případ Kasl), nemyslí na nic jiného než honem běžet za Havlem. Je to znak nedospělosti, neumějí stát na vlastních nohou a potřebují patrona? Spojenectví s Havlem na „nepolitické“ platformě je smrtonosné. Nikdo si nemůže pro sebe vyhrazovat pozici, z níž může druhými manipulovat, aniž by za to nesl politickou zodpovědnost.

Václav Havel ovšem sám s ODS koketuje. Poskytl velký rozhovor Lidovým novinám. Protože se mj. vyslovil kriticky k ČSSD a jejímu předsedovi, cítil Jiří Paroubek potřebu se ohradit. Ohradil se ovšem (zatím) na své zvyklosti velmi mírně („Beru to jako určité vybočení pana prezidenta z jeho obvyklé politické korektnosti“) a vylil si zlost na ministru Schwarzenbergovi (až bude ministrem Kohout, bude konečně rozumět tomu, co říká česky, čímž opakuje někdejší nejapné vtipkování komunistky Konečné). Paroubkovi se už podařilo přesvědčit veřejnost, že Topolánek je větší hulvát než on, proč by se mu nepodařilo ji přesvědčit i o tom, že Schwarzenberg neumí česky.

Miroslav Kalousek naopak přemýšlí o založení nové strany. To je druhá neschůdná cesta. Při vší úctě k jeho politickým schopnostem, do voleb to nemůže stihnout, a vytvoří tak jen další předpoklad pro věčný proces integrace pravice. Variantou prý je předvolební koalice této strany s ODS – ale ODS potřebuje samostatného spojence, ne maňáska. Předseda KDU-ČSL Čunek se ovšem už orientuje na budoucí spolupráci s ČSSD a chrlí populistické nápady: jak zlevnit elektřinu, jak usnadnit lidem splácení úvěrů (přičemž minimálně jednou z příčin krize je to, že si lidé v nebývalé míře zvykli žít na dluh).

Agentura STEM naopak mapuje české sympatie pro světové politické velikány. Na prvním místě je Obama, svou návštěvou v Praze si ještě šplhnul. Druhý je dalajlama (nikomu neublížil a není nám nebezpečný), třetí kancléřka Merkelová (pozitivní signál, němcožroutství se už tolik nenosí, Zahradil je v izolaci). Na chvostu jsou Sarkozy a s malým odstupem Putin a Medveděv. Nic proti tomu. V antipatiích máme jasno, sympatie nám moc nejdou. Typické pro národ remcalů.

Docela zajímavý rozhovor s ministrem Kalouskem vyšel v Právu. Ti, co s ním rozhovor dělali, mu mimo jiné předložili sugestivní otázku: „Politik dělá politiku z nějakého důvodu, Chce být u moci. Není pokrytecké říkat, že to tak není?“ Politika je práce jako každá jiná. Nevím, proč by se mělo předpokládat, že ji lidé dělají jen z nízkých důvodů. Jakou každou jinou práci ji ti, kteří si ji vybrali, dělají proto, že je baví a mají z ní radost. Samozřejmě ji taky, v menší či větší míře, mohou dělat proto, že chtějí být u moci. Pokud ji dělají opravdu dobře, nikdo se na ně pro to chtění nemůže zlobit. „Ideální“ a „pragmatické“ pohnutky jsou v lidském konání smíchány k nerozpletení.

Sobota je vůbec dnem zajímavých rozhovorů. V Mladé frontě Dnes hovořili s Janem Švejnarem. Někdejší prezidentský kandidát se pozastavuje (podobně jako Havel) nad tím, proč nenechali Topolánkovu vládu dovládnout po dobu předsednictví EU. Myslím, že to v podstatě nešlo, vláda definitivně ztratila podporu v Parlamentu a stala by se bezmocnou hříčkou v rukou opozice. Poškodilo by to především ODS s ohledem na podzimní parlamentní volby. Na adresu svého někdejšího politického soupeře Klause Švejnar prohlásil, že „není špičkový ekonom“. Připadá mi to malicherné a málo velkorysé, korektní člověk by řekl, že nesdílí jeho názory. „Varoval jsem lidovce“, říká dále Švejnar, „že když zvolí Klause, nelze očekávat vyrovnání s církvemi“. To je drzost, vyrovnání zatrhl především Švejnarův ochránce Paroubek s komunisty, bez jejichž hlasů Švejnar, jak sám dobře věděl, nemohl být zvolen a přesto do té volby šel. Může si gratulovat k tomu, že neuspěl, V případě, že by se mu to bylo podařilo, není vyloučeno, že by se z něho samospádem času stal postupně nový český Hácha. A taky není pravda, že by Klausovo vítězství bylo velmi těsné: pro Klause to bylo těsné vítězství, ale pro Švejnara výrazná porážka, protože komunisté mu nakonec svůj hlas nedali. Klíčové místo rozhovoru ovšem zní: „Vývoj moderní demokratické společnosti v kapitalistickém zřízení je spojený s životem na dluh. V určitém smyslu je to racionální. Podnik si třeba půjčuje na výrobu. To je zcela v pořádku.“ Dovoluji si s touto tezí zcela zásadně nesouhlasit.

A konečně poslední z velkých rozhovorů, s Mirkem Topolánkem. Vyšel už v pátek v Hospodářských novinách (v sobotu HN nevycházejí). Topolánek zdůraznil, oč se v politice v minulých letech snažil: „ODS velmi prospělo otevření se vůči pravicově smýšlejícím lidem, kteří jakoby patřili pouze do jiné skupiny, když se ta společnost na bázi Havel–Klaus zbytečně rozdělila. Havel měl kolem sebe lidi, kteří patří k pravici. Částečně se mi podařilo jistou skupinu těch lidí získat.“ To je pravda, ještě záslužnější bylo, že se uvolil udělat koalici i se Stranou zelených, kterou volil „havlovský střed“. Tito lidé nikdy nebudou volit ODS, ale pokud založí stranu, i tak kuriózní jako SZ, bude tato strana schopna s ODS spolupracovat a bude s ní spolupracovat raději než s ČSSD. Bohužel taková strana většinou moc dlouho nevydrží, což není ani náhodou Topolánkova vina, ale bohužel Topolánkův problém. Nezasloužený, ovšem. Pokud jde o věci příští, předseda ODS prohlásil: „My do voleb půjdeme velmi otevření, v jakési široké platformě svobody, platformě boje za těch uplynulých dvacet let. Abychom neztratili pozici v Evropě a vysněné atributy svobody, které tady po dvacet let byly.“
Jsem přesvědčený, že ODS (silná ODS) je přes všechny své slabiny schopná být zárukou toho, že neztratíme, co jsme nabyli po listopadu 1989. Zatímco Jiří Paroubek je pro mne bohužel, na základě toho, jak vystupuje a co dělá, neochvějnou zárukou pravého opaku. Ale tenhle programový základ se musí nějak přesvědčivě rozvést, s jednou větou občanští demokraté ve volbách nevystačí. A největší Topolánkův problém? Opět cituji z rozhovoru: „Ta vláda nepadla kvůli tomu, že by špatně vládla nebo že bych to špatně dělal já. Nebylo to z mé viny. Ta vláda padla kvůli naprosté nezodpovědnosti, intrikám. Dokonce bych řekl, kdybych chtěl být ješitný, že to bylo trochu ze závisti, jak dobře to děláme.“ Možná, že Topolánek v této chvíli nemůže říkat nic jiného, než tohle. Jen ve skrytu duše doufám, že snad ví, že to není pravda. Jinak by byl nebezpečný maniak, jen na rozdíl od Paroubka neúspěšný a ublížený.

Lidové noviny přinášejí pěkný přehled lidovecké a sociálně demokratické slibotechny. Ti lidé chtějí problém, jehož podstatou je, že celá společnost se nadmíru zadlužila u budoucnosti, léčit další podporou zadlužování. Tentýž důvod žene notorického alkoholika, aby do sebe ládoval jednoho frťana za druhým, a narkomana, aby zvětšoval a zmnožoval dávky drogy.

S Milošem Čermákem mám problém. Musím říci, že jsem od něj nečetl ještě nic, s čím by se mi podařilo souhlasit. Jeho dnešní komentář v LN je ovšem špičkový výkon. Píše, že se společnost dělí půl na půl a že vyhrají strany, jež získají nerozhodnuté. A to v situaci, kdy všechny průzkumy veřejného mínění setrvale svědčí o to, že – pokud se nestane něco mimořádného – drtivě vyhrají sociální demokraté s komunisty. Dále se, zjevně aby byl originální, zastává dr. Ratha: „Když před týdnem Rath zaútočil na soudkyni, která zkomplikovala jeho odboj proti poplatkům ve zdravotnictví, vzedmula se v médiích vlna nesouhlasu. Zveřejnění telefonního čísla soudkyně byla přece klukovina, neodpovědnost a téměř výzva k lynči. Jenže co kdyby se něco podobného stalo před pár měsíci, ale opačně? Kdyby třeba nějaký politik z ODS zveřejnil číslo do Rathovy hejtmanské kanceláře s tím, aby každý, kdo nesouhlasí s hrazením poplatků krajem ze svých daní, zatelefonoval přímo hejtmanovi? Také bychom křičeli, že je to neslýchané? Anebo bychom spíš pobrukovali, že na hrubý pytel má být hrubá záplata a že projev občanské nespokojenosti patří k demokracii?“ To srovnání je nehorázný nesmysl. Je něco jiného, když někdo oznámí telefonní číslo představitele (krajské) exekutivy a když se představitel exekutivy pokouší vystavit veřejnému lynči v osobě soudkyně nezávislý soud.



Pátek 17. dubna
Nová ministryně zdravotnictví souhlasí s Klausem. V čemkoliv. / Kdo má říkat pravdu / Svržení vlády byl šikovný tah / Porušilo ministerstvo náhubkový zákon? / Vlna romské emigrace z ČR do Kanady / Když se někdo podělá... / „Klausova homosexualita“ je zástupný problém / Seznamy nedoporučené literatury / Vrchní cenzor chce kontrolovat internet

Zdá se, že nová ministryně zdravotnictví Kovářová se od dr. Pejchala, kterého média původně označovala za kandidáta na tuto funkci, bude lišit jen výrazně příjemnějším zevnějškem a otevřeně deklarovaným zájmem o (mimo jiné) sex. Loni prý řekla Mladé frontě Dnes o svém vztahu k panu prezidentovi: „Jsem jeho stálou příznivkyní a souhlasím s jeho názory v podstatě na cokoliv.“ To zní velmi hrozivě. Je tomu tak, že při dělbě resortů mezi zúčastněné strany byla spravedlnost vyhrazena Václavu Klausovi? To by se opravdu stal kozel zahradníkem.

Jiří Paroubek včera na tiskové konferenci kritizoval „provládní žurnalisty“ (za tři neděle už nebude moci říkat provládní; být provládní je u nás něco an sich nepřijatelného, protože vláda představuje mocipány, kdežto normální je remcat). Od minulého průzkumu se podle něho zvýšil podíl lidí spokojených s pádem vlády a „některé sdělovací prostředky by se nad tím měly zamyslet“. Zde je vidět, čím se liší profese novináře od profese populistického politika. Zatímco ten druhý musí říkat to, co lidé chtějí slyšet, ten první je svobodný a může říkat pravdu (kterou lidé velmi často slyšet nechtějí). I politik by měl mít občas odvahu říkat pravdu, kterou lidi slyšet nechtějí, pokud je přesvědčen o tom, že je to v zájmu země, které slouží. Ale vykládat něco podobného panu Paroubkovi je nepochybně zbytečné. Jednak to nejspíš ví, a zároveň ho to ani nenapadne.

Pokud jde o ty průzkumy, má Paroubek ovšem asi pravdu: lidem způsob svržení vlády nevadí zdaleka tolik, jak se očekávalo. Její popularita, která během předsednictví v EU rostla, po jejím pádu strmě klesla. Z toho se dá soudit, že z „pragmatického“ hlediska bylo svržení vlády šikovný tah. (S definitivními závěry je dobré si ještě trochu počkat, průzkum totiž prováděl STEM.) Lhostejnost či dokonce nepřízeň, s níž veřejnost přijala pád vlády, se ostatně dá vysvětlit. Bývalý rakouský kancléř Schüssel v rámci jakéhosi lehce protičeského výlevu, které jsou dnes v Rakousku zjevně na denním pořádku, hovořil o tom, že česká vláda byla svržena za pomoci zákulisních pletich. To je pravda, přesněji řečeno polovina pravdy, celá pravda se z toho stane, když se řekne, že vláda byla svržena za pomoci stejných zákulisních pletich, s jejichž pomocí vznikla.

Právo s radostnou zlomyslností tvrdí, že teplický soud obvinil ministerstvo spravedlnosti, které „porušilo náhubkový zákon“ (tj. novelizovaný trestní řád). Porušilo ho tím, že na svých internetových stránkách uvedlo jména účastníků procesu, v němž jde o pohlavní zneužívání, včetně dvou nezletilých dívek. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňovat jména obětí sexuálního násilí byl původním obsahem novely a nebyl ani v tisku považován za kontroverzní, dokud do novely nepřibyl kontroverzní poslanecký pozměňovací návrh.

Opět se zvedá vlna romské emigrace z ČR do Kanady. Kanadský ministr pro občanství, přistěhovalectví a multikulturalitu (úděsná funkce!) Kenney v této souvislosti prohlásil novou emigrační vlnu z ČR za znepokojující, protože s emigrací je problém jen v jedné zemi ze sedmi východoevropských, kterým Kanada zrušila vízovou povinnost, včetně Slovenska a Maďarska, kde taky žijí početné romské menšiny. Nechť se pan ministr zas až tolik neznepokojuje, emigrační vlna z Česka je svědectvím o vyspělosti zdejší romské komunity, nebo aspoň její části: je schopná se celkem solidně zorganizovat.(Ta schopnost by ovšem mohla být využita i k smysluplnějším cílům.)

V Právu píše Jiří Hanák o tom, jak si ve volebním boji půjdou obě velké strany po krku (zatímco v zákulisí se budou paktovat). To není nepravděpodobné. Zároveň mluví o tom, že „první zhůvěřilost z dílny Občanské demokratické strany už jsme v podobě inzerátu viděli“. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby jako druhou, ještě daleko výraznější zhůvěřilost zmínil volebně propagační článek Jiřího Paroubka, který je uveřejněn v Právu hned pod tím jeho, s patetickým titulem „Zastavme pravici ve jménu sociální spravedlnosti“. Musím říci, že něco takového jsem po převratu v českém tisku (snad s výjimkou sládkovských periodik, ale těm jsem moc pozornosti nevěnoval) nečetl.

Klausovi zbrojnoši si pochvalují pád vlády. „Země uplatnila demokratické ústavní mechanismy,“ praví Petr Hájek. „Pád vlády je součástí a znakem demokracie, obraz ČR v zahraničí to nepoškozuje,“ říká Petr Mach. Stejným právem se dá říci, že když se někdo podělá, je to signál dobré průchodnosti jeho zažívacího traktu. Všechno špatné má i svou dobrou stránku. Je ovšem poněkud odvážné tvrdit, že když se někdo podělá na veřejnosti, nepoškodí to jeho image.

Herečka Eva Holubová považovala před časem za významné sdělit veřejnosti, že „celá Praha mluví o tom, že Václav Klaus je homosexuál“ a že se mu prý říkalo Kikina. Klausův tajemník Jakl se proti tomu ohradil s tím, že uznal hereččiny herecké kvality, a „osobnosti“ (Pavel Bobek, Václav Marhoul, Jan Hřebejk) ho za to ohrazení v LN rozhořčeně odsuzují. Vsadím se přitom, že paní Holubová, známá harcovnice Pravdy a Lásky, bojovala svého času za zákon o registrovaném partnerství (já jsem byl taky pro, dodávám alibisticky). No a co? Když může být islandskou premiérkou lesbička, proč by nemohl být český prezident homosexuál? I já mám s Klausem problém, ale vadí mi jeho politika, a nepotřebuji používat jako zástupný problém navíc ještě jeho údajnou homosexualitu. Je to účelová pomluva, nic víc. A to bez ohledu na to, je-li to pravda, nebo ne.

Luboš Palata je loajální ke každé vládě, která je buď už u vesla nebo těsně předtím, než se vesla chopí. Proto obhajuje budoucí ministry Kohouta a Fülleho za to, že studovali (nebo pobývali jako stážisté) na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. Prý ta škola měla vysokou úroveň a za perestrojky tam bylo studium dokonce o hodně svobodnější než u nás. Jenže: jednak, při tradičním provázání diplomacie a špionáže, které Rusové sice asi nevymyslili, ale zato dovedli k dokonalosti, nemohu si pomoci, představuje takové studium aspoň v mých očích jakési bezpečnostní riziko. Za druhé, dostat se tam předpokládalo u nás dobrý kádrový profil (jistě včetně členství v KSČ), a za třetí, připravovalo lidi pro diplomatické služby ruské kolonie a v diplomatických službách ruské kolonie neměl za totáče a zvlášť za normalizace slušný člověk co pohledávat. Nota bene na prestižní elitní vysoké škole pro vyvolené v zemi, která nás vojensky okupovala.

Petruška Šustrová píše v LN v článku o normalizaci o tom, že v té době „zmizely knihy nyní ideologicky závadných autorů či knihy s předmluvou nebo doslovem od člověka, kterého měla pohltit orwellovská jáma pamětnice. Připomeňme, že Vatikán přestal vydávat seznam Libri prohibiti v roce 1966…“ Rozdíl je v tom, že Vatikán už od osvícenství prakticky nerozhodoval o tom, že určité knihy nesmějí vycházet v zemích, kde jsou práva občanů zaručena ústavou. Nakonec to byl už jen seznam nedoporučené literatury (nedoporučené pro katolické církevní instituce). Kdežto komunistické „seznamy“ měly v ČSSR a často ve všech koloniích ruského impéria i v ruské metropoli absolutní platnost. To srovnání mi nepřipadá korektní.

Vrchní rozhlasový a televizní cenzor Žák přemýšlí o tom, jak dostat pod mravnostní kontrolu internet. Nápad je to podnětný, protože se dá rozšířit i mimo oblast stránek narušujících mravnostní integritu mládeže sexuálními prasečinkami – na stránky narušující mravnostní integritu vůbec nesprávným obsahem. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, dostane každý uživatel internetu elektronický klíč, podle něhož jej bude možné identifikovat, pokud se připojí k závadovým stránkám. To je pozoruhodné. Budeme všichni očíslováni jako heftlinci v koncentráku, a když se pokusíme přečíst si něco, co je tabu, identifikují nás podle klíče, přichytí a zavřou. Za vyspělého rozvinutého paroubkismu budu tedy moci klidně dál vydávat Události: ale kdo na ně vleze, dostane přes čenich. Takže si příště dá pozor. Důmyslné.




AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama