Norsko, Stjørdal: Na samotě u pole | Reflex.cz
reklama
nahoru

Norsko, Stjørdal: Na samotě u pole

Alžběta Kneřová1. května 2014 • 00:15
Norsko, Stjørdal: Na samotě u pole
foto: Alžběta Kneřová

„Kromě ohromné spotřeby kávy jsou Norové typičtí i závislostí na tištěném slově,“ tvrdí Alžběa Kneřová (19). „Správný Nor je předplatitelem alespoň tří druhů novin. Nejlépe deníků – celostátního, krajského i regionálního.“

reklama

Všechno začalo ve škole na hodině angličtiny, kde jsme probírali jídlo a měli mluvit o tom, co jsme kdy jedli nejhoršího. Spolu­žačka se zmínila o řepové omáčce, kterou jedla kdesi na farmě v Norsku. To spustilo lavinu otázek z mé strany, protože skandinávské země byly mou vysněnou destinací. Další den už jsem psala farmáři Vidarovi, jestli náhodou nepotřebuje výpomoc na léto. Po kladné odpovědi už stačilo jen oslovit kamarádku Kristýnu (zapotřebí byly hned čtyři ruce) a za měsíc jsme kupovaly letenky.

Norsko je v Schengenu a ad­mi­ni­strativa pro zaměstnance z členských zemí EU není složitá. Hned druhý den po příjezdu jsme s Vida­rem odjeli do Trondheimu na úřad práce, kde šlo všechno jako po másle. Stačilo vyplnit pár papírů v angličtině a oplátkou jsme dostaly každá své vlastní číslo. Pod ním se budeme prokazovat, i kdybychom jely do Norska pracovat znovu, třeba i za deset let.

Od světla do světla

Farmář Vidar má malou farmu v severním Trøndelagu. Hlavním městem regionu je Trondheim, třetí největší norské město, velikostí srovnatelné s Plzní. Farma se však nacházela třicet kilometrů od něj, na samotě poblíž městečka Stjørdal. Šlo o dva dřevěné domy uprostřed pastvin a polí se zeleninou. Typickou norskou sytě červenou barvou byl natřený chlív, ve kterém jsme dojily krávy, a v druhém, trochu oprýskaném bílém domě jsme bydlely. Nejbližší soused žil dva kilometry daleko a Vidar neměl rodinu, takže jsme si často připadaly dost osaměle.

První dny nebyly jednoduché. Teploty kolem dvanácti stupňů, skoro každý den déšť a permanentně zataženo. Noci přitom byly krátké, prakticky skoro žádné. Každý den jsme chodily spát za světla a vstávaly také za světla. Bylo to dost matoucí – někdy jsme čas odhadly na osm večer, a přitom už byla půlnoc.

Velkým šokem bylo i stravování. Zhýčkané plnou lednicí, školní jídelnou a obědy od maminky, ocitly jsme se v jiném světě. Na norských farmách jíte hlavně to, co si sami vypěstujete a nadojíte. Maso bylo jen o víkendech a jinak byl jídelníček dost jednotvárný. Vyráběly jsme si vlastní jogurt a sýry, pekly vlastní chleba a pily vlastnoručně nadojené mléko (Vidar pil i syrovátku, ale na to jsme neměly žaludek).

Hlavním jídlem, jehož příprava spadala mezi naše povinnosti, byla teplá večeře. Když došly potraviny ze supermarketu, a těch se moc nekupovalo, často jsme si lámaly hlavu, z čeho ji uvařit. Ze zeleniny se na farmě pěstovala jen mrkev a červená řepa a ve spíži byl obří hrnec jasmínové rýže. Výsledek? Nejčastějším jídlem byla mléčná polévka a rizoto.

Eura jim, koruny nám

Kulinářské radosti a trochu norské civilizace jsme si občas dopřály na výletech do Trondheimu v době volna. Ještě bez výplaty, jen s kapesným od rodičů, jsme ovšem nemohly moc hýřit. Už jen dvacetiminutová cesta autobusem stála v přepočtu tři stovky. A když jsme poprvé zamířily do McDonaldu (s naivní představou, že ten musí být přece všude stejně levný), cheeseburger, který vyšel na sto padesát korun, chutnal o dost hůř než ten český za dvacku.

Co bylo na rozdíl od vysokých cen příjemné, nepotřebovaly jsme žádnou směnárnu. Norové už dnes skoro všechno platí kartou (čtecí zařízení jsou i v autobusech), ale pro cizince s hotovostí v eurech mají pochopení. Ve většině obchodů je od vás přijmou a zpátky prostě vrátí norské koruny. Mince mají uprostřed malou dírku a dnes nosím jednu pro památku na krku jako řetízek.

Bio bez kompromisu

Na Norech je sympatická jejich znalost cizích jazyků. Anglicky mluví perfektně i lidé na venkově a bez problémů se domluvíte i německy. Kdybych měla Norsko charakterizovat jedním slovem, byla by to nejspíš čistota. Neuvidíte tam na zemi odpadky, neviděla jsem ani jediný neudržovaný dům a téměř bych s trochou nadsázky mohla říci, že ani jediného ne­upraveného člověka. Ve skutečnosti však tvořil jistou výjimku náš zaměstnavatel. Toho by lépe charakterizoval pojem přírodní člověk. Vyznává moto „do it the simple way“ – dělej to tak jednoduše, jak to jde. Ve Vidarově životě neměl místo budík ani stres. Jeho svobodný život často zacházel až do extrémů, jako třeba s hygienou. Myl se, jen když se jelo do města. Když jsme tam jeli dva dny po sobě, umyl se dvakrát, když se nejelo dva týdny, dva týdny se neumyl.

Podobně extrémní byl jeho přístup k jídlu. Norové obecně kladou velký důraz na kvalitu a „bio“ tam letí mnohem víc než u nás. Vidarovy požadavky na „økologisk“ zemědělství však neznaly hranic a neslevil ani o píď. Nezapomenu, jak jednou došly brambory. Jely jsme s Vidarem postupně do čtyř supermarketů, přičemž v každém prodávali snad pět druhů brambor. Žádné mu ale nebyly dostatečně „bio“, a tak jsme jeli domů bez nich. Stejné to čas od času bylo i s vajíčky.

Zážitky k nezaplacení

Pobyt na farmě byl zásadní událostí v mém životě. Dřina se zpočátku zdála k nevydržení. Pro mě, která se bojí psů i koček, bylo nejtěžší dojení sedmi Vidarových krav. Člověk musel otřít cecíky, sedmkrát ručně odstříknout, nasadit odsávačku, a hlavně poznat, kdy ji sundat, což bylo u každého zvířete individuální. Mě navíc hned první týden při dojení jedna kráva kopla a nějaký čas jsem pak utíkala z chléva, sotva některá pohnula nohama.

Přestože jsme s Kristýnou nejlepší kamarádky, zažily jsme i hádky o dělbu práce. Ale nakonec nás pobyt ještě víc sblížil. Při pletí věčně promoklého pole plného pavouků jsme si říkaly, že všechno další už bude hračka, a dnes se při vzpomínkách na Norsko jen smějeme.

Výplata od Vidara byla větší, než bych dostala v Česku, ale ta zkušenost byla k nezaplacení, i kdybych si nevydělala ani korunu. Poznala jsem krásnou norskou přírodu i alternativní životní styl obyvatel. Poprvé jsem si sáhla na krávu, přestala se bát pavouků, ochutnala čerstvé tučné mléko (nejspíš právě jemu vděčím za to, že jsem tam přibrala šest kilo) a naučila se ho také zpracovávat. O to víc si teď mléčných výrobků vážím, když za nimi vidím tu práci. Letos maturuji a mezi přihláškami na vysokou jsem si vybrala i obor norská studia. Ta země si mě získala a ještě se tam vrátím, i když na farmu to nebude.

Alžběta Kneřová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama