Fotoreportáž Kataríny Liškové: Mé jméno je Guatemala
1
/
9
Přehled fotografií
Zavřít
„Jmenuji se Eduardo a zbraň mi dodává pocit bezpečí. Tady v horách byla dlouho neklidná situace. Můj vnuk Eduardín ví, že když jdeme ráno do školy, nemusí sa ničeho bát. Ani pouličních psů.“
|
Zdroj: Katarína Lišková
Na cestě do Todos Santos Cuchumatan leží malá vesnička Chiabal. Okolní krajina ve výši téměř 3500 metrů nad mořem je důvodem mého náhlého rozhodnutí zde vystoupit. Uchvátí mě na první pohled. Šofér nechápavě kroutí hlavou, když ho „donutím“ zastavit autobus: „Lístek máte přece zaplacený až do Todos Santos.“ Nejprve se z asfaltové cesty vydám do kopce, kde se mi otevře horské sedlo a za ním několik sopek. Samuelovi je osmnáct let a nese nůši plnou dřeva. Jde s ní osm hodin až ke své osadě. Už má za sebou půlku. Je zde téměř vylidněná země. Kráčíme dlouhý kus cesty o samotě a náhle vidíme malé stádo ovcí a u nich starší paní. „Mé jméno je Vacilia Mendoza. Umím ho i napsat! Od čtyř let pasu ovce a kozy. Zeptej se dole ve vesnici. Všichni mě znají. Vím, kde jsou ty nejlepší pastviny, na to vem jed,“ mrká na mě spiklenecky.
|
Zdroj: Katarína Lišková
„Jmenovala se Pascual, ale když přišli Španělé, říkali jí prostě Michaela, protože Pascual bylo její jméno v místním jazyce kičé. Byla pastýřkou, ale dnes všichni věří, že měla nadpřirozené schopnosti. Jednoho dne přišla velká bouřka. Blesky svítily, jako by byl den. A jeden z nich ji trefil. Prý se v tom okamžiku změnila v kámen,“ říká mi zdejší řemeslník. Pascual Abaj dnes všichni znají jako Kamennou ženu. Abaj v jazyce kičé znamená kámen. Z kamene se vyrábějí i její sošky. „Jako mladý jsem hrával fotbal, a tak mi běhání po kopcích v této nadmořské výšce nedělá problém. Při sesuvech půdy, které jsou zde velmi časté, člověk najde leccos. Můj otec byl kovář a já od dvanácti let dělám nože. Místní zemědělci vědí, že se na mě mají obrátit, když jejich pluh narazí v zemi na zvláštní kámen. Rád je od nich odkoupím. Všechno jsou to originály. Některé jsou stovky let staré, ale nejvzácnější a největší je tahle, co mám v ruce: Pascual Abaj,“ dodává.
|
Zdroj: Katarína Lišková
„Jeho jméno je Atitlán. Jezero, které nám dává vodu. A ta je zdrojem života. Víš, proč Bůh stvořil čas? Aby se nám neděly všechny věci najednou. Někdy velmi dávno na dně tohoto jezera bývali naši předkové. Pak vybuchla sopka, kráter se zaplnil vodou, a teď jsme tu my. Proto musíme mít stále kontakt s vodou. Jsou to naši předkové, naše kořeny...“
|
Zdroj: Katarína Lišková
„Říkají mi mandado. To znamená ,přines-odnes-zanes‘. Vše v jednom. Dnes jsem tu celý den pomáhal strýci s těžkými pytli kukuřice. A jeden nyní za odměnu beru domů. Čekám na odvoz. Přenosné rádio mám vždy s sebou, jednoho dne budu sportovním komentátorem. Vím to. A pak mi už nikdo nebude říkat mandado, nádeník. Všichni mi budou říkat Pablo Pereira...“
|
Zdroj: Katarína Lišková
Zákaz vyhazovat odpadky Pokuta 1500 quetzalů Správa obce Chichicastenango
|
Zdroj: Katarína Lišková
„Jmenuje se Evelyn, jako její babička. U nás v Olintepeque je takový zvyk, že první vnučka se jmenuje po tchyni. Tchyně je nová máma. Chápeš, když si někoho vezmeš, jdete bydlet nejprve do jeho rodiny a tvá tchyně se stává tvou mámou. Nemůžeš ji oslovovat tchyně, to není přípustné. Říkáš jí máma a na znamení úcty svou první dceru pojmenuješ po ní,“ dozvídám se. Evelyn jsou tři roky a už pomáhá své matce. Zatím ještě moc nemluví a nerozumí dané věci, ale když spolu prodají hodně slepic, budou si moci postavit vlastní dům. Možná jen obyčejný, přilepený k prarodičům, ale vlastní. Jméno po babičce bude však nosit už celý život.
|
Zdroj: Katarína Lišková
A proč ty cestuješ? Co přinášíš zdaleka? Když nemáš nic na prodej, tak proč cestuješ? Já sem chodím prodávat med, abych zabezpečil svou rodinu. A ty?“ ptá se mě Juan Matias.
|
Zdroj: Katarína Lišková
„Jeho jméno je Baltazar. Ano, tak jako ten král. Kdysi byl v naší vesnici starostou, proto má tu dřevěnou hůl. Ta je symbolem moci, něco jako žezlo. Ale pak ho opustila žena a on se zbláznil. Odešla do města a už se nikdy nevrátila. Prý tu na ni čeká. Každá vesnice má svého blázna a my máme Baltazara. Každé ráno si sedne na zastávku autobusů, a když zastaví, vítá cestující. Jsme malá vesnice, nemáme ani stanici, ale našeho krále nám nikdo nevezme,“ říkají mi hrdě v malé vesničce...
|
Zdroj: Katarína Lišková
Zavřít