Týdenní dřina. Muhammad Chán se svým synkem odklízejí haraburdí. Snaží se vyhrabat to jediné, co má nějakou cenu. Auto. Když jsem se do afghánského uprchlického tábora Azaghel na severozápadě Pákistánu vrátil po týdnu, už bylo venku. Ale nejezdilo.| Zdroj: Jan Šibík Zachránit, co se dá. Kluci z Noušeri, kde se rozvodnila řeka Kábul, sbírají naplavené kmeny. Materiál na novou chatrč.| Zdroj: Jan Šibík ZAse v obýváku. Když se do domu Šakila Adila hnala voda, vyšplhal se i s dětmi na střechu. Zůstali tam čtyři dny. Teď už funguje i větrák.| Zdroj: Jan Šibík Vedro. Na teploměru je 40 stup ňů. Chalík Kiání se chladí proudem vody. Pít ji však není radno. Je kontaminovaná.| Zdroj: Jan Šibík Vesnice Čóki Darab. Za čtyři hodiny odklízení bahna a suti dostávají Pákistánci od společnosti Člověk v tísni 300 rupií (asi 70 Kč). Pro většinu je to jediný příjem.| Zdroj: Jan Šibík Cihlu po cihle. Uprchlíci z Noušeri se snaží zachránit každou cihlu, materiál na nový domov| Zdroj: Jan Šibík Žije. Kdyby ho nevysadili na strom, asi by utonul. Muž z jiho pákistánského Sukkuru (vlevo) totiž nemá nohu. Ve větvích přečkal tři dny, do dlaní chytal dešťovou vodu.| Zdroj: Jan Šibík Pákistánská dívka odnáší svého bratříčka do bezpečí| Zdroj: Jan Šibík
