Atlas evropského vzdoru
7
/
10
Přehled fotografií
Zavřít
Beppe Grillo Hnutí pěti hvězd, Itálie Bývalý televizní bavič a velmi úspěšný blogger vede obtížně zařaditelné protestní uskupení Hnutí pěti hvězd, které prosazuje spíše levicovou agendu, přímou demokracii či ekologická témata, ale zároveň chce odejít z eurozóny a v Evropském parlamentu spolupracuje s Nigelem Faragem. Prioritou pro něj ovšem zůstává kritika zkorumpovaných politiků. Pro přiblížení je možné si Grilla představit jako italskou směsici moderátora Jana Krause a politika Tomia Okamury. Uskupení tohoto lidového tribuna už ovšem z radnice vládne Římu či Turínu a v celostátních preferencích atakuje pozici nejsilnější strany.
|
Zdroj: Archív
Pablo Iglesias Turrión hnutí Podemos, Španělsko Šéfovi levicového protestního hnutí Podemos (Můžeme) je teprve 38 let, ale přesto už dokázal pořádně zatřást španělskou politikou. Vystudovaný politolog nejprve vystupoval v pořadech íránské televizní stanice Hispan TV, která šířila názory íránského teokratického režimu. Iglesias se hrdě hlásí k bývalému venezuelskému prezidentu Chávezovi, a od venezuelské vlády se nechal nějakou dobu dokonce platit jako poradce. Na základech protestního hnutí „naštvané“ španělské mládeže vybudoval hnutí Podemos, které v posledních volbách dovedl se spojenci k druhému nejvyššímu zisku hlasů a do čela radnic v Madridu i Barceloně.
|
Zdroj: Archív
Frauke Petryová Alternativa pro Německo Vědecky aktivní chemička a pozdější podnikatelka vede protestní Alternativu pro Německo. Mistryně rozchodů si již ve straně prošla dvěma rozkoly i rozvodem. Dokázala „vyhnat“ umírněného profesora a otce-zakladatele Alternativy pro Německo Bernda Luckeho, ale později i ikonu krajně pravicového křídla strany Björna Höckeho, který zkoušel relativizovat zločiny nacismu. Opustila bývalého manžela, aby si mohla vzít kolegu ze stranického vedení. Prosazuje zákaz stavby mešit a kritiku eura doplnila protipřistěhovaleckým akcentem, v jehož rámci požadovala i střelbu na ilegální migranty na německé hranici.
|
Zdroj: Archív
Matteo Salvini Liga Severu, Itálie Nedostudovaný historik z Milána dokázal v poslední době na italské pravici zastínit i její největší dosavadní hvězdu – Silvia Berlusconiho. Matteo Salvini se dokázal ve 40 letech prodrat do čela Ligy Severu, která dlouhodobě prosazovala autonomii, nebo dokonce odtržení severoitalské Padánie od zkorumpovaného Říma a „nepracujícího“ italského Jihu. Když Salvini porazil ve stranických primárkách jejího zakladatele Umberta Bossiho, posunul stranu mnohem více ke kritice migrace a „zločinu proti lidskosti“, jak mluví o euru. Stranu s touto agendou rozšířil i mimo severní Itálii a dosáhl pozice nejsilnější pravicové formace.
|
Zdroj: Archív
Geert Wilders Strana svobody, Nizozemsko Muž s vlasy platinové barvy se díky zásadní kritice islámu jako totalitní doktríny posunul z poslance zavedené liberální strany do pozice velmi specifického bojovníka za svobodu slova. Autor dokumentárního filmu Finta o podstatě islámu chce v zemi zakázat nejen mešity, ale i korán. Přeje si návrat země ke guldenu. Je silně proizraelský a udržuje kontakty s americkými konzervativci. Už třináct let žije v izolaci pod policejní ochranou, protože mu islamisté opakovaně hrozí zabitím. V březnových parlamentních volbách se v čele strany, jejímž je jediným členem, propracoval na druhé místo.
|
Zdroj: Archív
Jimmie Åkesson Švédští demokraté Lídr švédských nacionalistů Jimmie Åkesson dokázal – podobně jako Marine Le Penová – svou stranu vyvést z podivných začátků a nasměrovat ji díky tomu k volebním úspěchům. Bez milosti ze strany kdysi koketující s neonacismem vyhodil každého, kdo si pohrával s rasismem. Získal si pozornost předvolebním klipem, v němž švédskou stařenku před sociálním úřadem předběhnou dvě ženy v burkách. Image muže, kterého by každá žena chtěla za zetě, trochu pošramotil, když údajně prohrál půl miliónu eur sázením na internetu. Jeho strana je podle některých průzkumů už nejsilnější v zemi, jež na počet obyvatel přijala ještě víc migrantů než Německo.
|
Zdroj: Archív
Heinz-Christian Strache Svobodná strana Rakouska „Macho“ politik, jenž neváhal nazpívat předvolební rap a objíždět s ním rakouské diskotéky, se prokousal se svými protestními Svobodnými po migrační krizi do čela předvolebních preferencí a stále se tam drží. Politik, jehož sudetský dědeček pocházel z Liberecka, se tím dokázal téměř vyrovnat zemřelé legendě své protestní strany Jörgu Haiderovi. K Haiderově kritice partajního státu zavedených stran přidal HC Strache ještě tvrdší tón v boji proti migračnímu nebezpečí a islámu. Svou dříve pravicově populistickou formaci, která nyní ve volbách vítězí mezi dělnickými voliči, nyní označuje jako „sociální vlasteneckou stranu“.
|
Zdroj: Archív
Alexis Cipras Syriza, Řecko Nejdále zatím na vlně politického protestu v Evropě dojel šéf řeckých reformních komunistů Alexis Cipras. Ten dokázal díky řecké dluhové krizi předstihnout zavedené strany levice i pravice a usednout za slibů, že zemi zachrání před „zlými“ západními věřiteli, do čela vlády. Ve vládě ho ovšem doběhla ekonomická realita. Cipras nakonec eurozónu neopustil a dluhy přes určité problémy splácí. Platí za to ovšem propadem popularity. Průzkumy mu věští, že v dalších volbách už výhru neobhájí. Jeho kariéra je proto dobrým příkladem toho, že protestní strany většinou po vstupu do vlády zažijí značný propad podpory.
|
Zdroj: Archív
Gerry Adam Sinn Féin, Irsko a Spojené království Nejen protestní pravice má své „polepšené“ strany. Politickému protestu v Irsku nyní vládne levicově nacionalistická formace s irským jménem Sinn Féin (My sami). Dlouho se odmítala zapojit do politiky rozděleného Irska a preferovala metody své ozbrojené složky, známé pod zkratkou IRA. Od 80. let ji ovšem vede Gerry Adams, jenž sice sám musí vyvracet obvinění, že za nepokojů v Severním Irsku nařizoval vraždy odpůrců, ale v posledních letech ze Sinn Féin dokázal udělat volebně úspěšnou stranu, která levicovým populismem, obohaceným o silně nacionalistickou rétoriku, dosáhla na pozici třetí nejsilnější irské strany a účastníka vlád v Severním Irsku.
|
Zdroj: Archív
Marine Le Penová Národní fronta, Francie Právnička, které bude příští rok 50 let, fakticky zdědila protestní stranu s názvem Národní fronta po svém otci. Když se po něm dostala do jejího čela, přestala koketovat s opravdu krajně pravicovou politikou s nádechem rasismu a pokusila se ji posunout směrem k větší přijatelnosti pro masového voliče. V čele „polepšené“ Národní fronty se letos snaží uspět v prezidentských volbách. Marine má šanci postoupit do druhého kola s programem opuštění eura, vystoupení z NATO, a hlavně se zastavením převážně muslimské imigrace do Francie. Země galského kohouta by se podle ní měla vymanit z amerického vlivu a narovnat vztahy s Ruskem.
|
Zdroj: Archív
Zavřít