Vězni rodinného tábora
1
/
9
Přehled fotografií
Zavřít
Zuzana Holitscherová: Když jsem se po válce s někým seznámila, hned mě napadalo, jak by se choval v Osvětimi. Ukradl by mi chleba, co jsem si schovala? V lágru se ukázalo, co v kom je.
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Zuzana Růžičková: I v Osvětimi jsem slyšela hudbu. V duchu jsem si přehrávala Bacha. Jako svůj talisman jsem si v Terezíně na útržek notového papíru zapsala část Sarabandy ze suity d moll.
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Anna Hyndráková: Člověk vypráví a to nejhorší si stejně nechává pro sebe … Jak jsem to dokázala přežít? Žít se chce.
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Evelina Merová: Mengele se mě a mé kamarádky Gerty zeptal, jestli jsme dvojčata. Naštěstí jsem mu řekla, že nejsme ani příbuzné. „Takhle krásné Židovky jsem v životě neviděl,“ prohlásil a poslal nás na práci.
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Ruth Bondyová: Učila jsem šestileté děti číst a psát. Neuvažovala jsem o tom, jestli to má cenu. Říkala jsem si, že dokud jsme na živu, každý den má smysl.
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Dita Krausová: Děsí mě, že někdo může popírat holocaust. Můj tatínek zemřel v Osvětimi, maminka v Bergen- -Belsenu. Další příbuzní skončili v plynové komoře. Jak může někdo tvrdit, že se to nestalo?
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Pavel Werner: Moje devítiletá sestra nešla do plynu. Zemřela na encefalitidu ještě v Terezíně
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Dagmar Lieblová: Mamince bylo třiačtyřicet, sestře dvanáct let …
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Pavel Stránský: Přežít mi pomohla láska. Manželka si mě vzala, aby se mnou mohla jít do transportu. Po válce jsme se setkali. To byl nejšťastnější okamžik v mém životě.
|
Zdroj: Nguyen Phuong Thao
Zavřít