V rámci dlouhodobého projektu společnosti O2 Svoboda není samozřejmost proběhla 5. 4. debata na téma Zakázaní autoři. Hosté z řad spisovatelů a novinářů společně hledali paralely mezi nesvobodou slova před rokem 89 a novou nesvobodou, kterou zapříčiňuje až přílišná volnost. Společných jevů našli hned několik. Diskuse proběhla v knihovně samizdatové literatury Libri prohibiti.
Diskusního večera na téma nepohodlných autorů a svobody slova se příznačně zúčastnili hned dva spisovatelé, kteří byli za své názory v rámci sociálních sítí pranýřováni. Prvním byl David Zábranský, který se dočkal opovržení kvůli svým názorům na prezidenta Zemana. Druhým byla Bianca Bellová, jež vyvolala kontroverze svým nedávným komentářem Proč nejsem feministkou. Tito dva autoři měli ilustrovat, jak je dnes těžké mít názor, který se „nenosí“.
Během hledání společných rysů předlistopadové a polistopadové nesvobody narazili diskutující na tři zajímavé momenty. Prvním je fenomén perfektní autocenzury, o níž mluvil ředitel Libri prohibiti Jiří Gruntorád. Ten vysvětloval, že stejně jako za minulého režimu své projevy určené pro sociální sítě podrobujeme dokonalé autocenzuře tak, aby náš názor nebyl nepohodlný té které sociální bublině. Stejně tomu bylo i před sametovou revolucí s tím rozdílem, že cílem bylo nezavdat záminku k podezření ze strany režimu.
Komunikujeme jako za bolševika
Druhý zajímavý postřeh vzešel od Davida Zábranského, podle nějž, stejně jako za komunismu hledáme spíše motivaci mluvčího než obsah jeho sdělení. „Kdo hledá význam našich slov a kdo pátrá po tom, do jakého tábora patříme?“ ptá se Zábranský. Podle něj se lidé dnes zajímají spíše o to, z jakého názorového tábora (případně média) projev přichází než o to, co nám chce mluvčí skutečně sdělit. „Sociální sítě jsou taková agora pro kriply,“ pokračuje spisovatel. „Sedíme tam s přeraženýma nohama a křičíme ze stínu, protože si nemůžeme dojít na tu skutečnou agoru.“
Další zajímavou spojitostí mezi totalitou a dnešní podobou demokracie je tzv. cenzura zavalením. Ta se sice v bývalém Československu neužívala, s oblibou ji však dnes praktikují autority v Číně. Spočívá v tom, že zakázaní nejsou žádní autoři, jenže ti skutečně kvalitní jsou natolik nedostupní a zavalení literaturou servilní režimu, že se k nim téměř nikdo nedostane. Tuto situaci diskutující přirovnávali k tomu, co se dnes děje na internetu. Jen málo lidí prý ví, kde mezi online zdroji hledat kvalitu. Gruntorád tento problém přirovnával i ke své zkušenosti se samizdatem, kdy člověk musel vědět, „na které dveře zaklepat“.
Poslední důležitý bod, který hosté prodiskutovali, je zlozvyk číst pouze titulky. To se vás, pokud jste dočetli až sem, netýká.
