Prvomájové průvody v Praze měly vždy megalomanský charakter.

Prvomájové průvody v Praze měly vždy megalomanský charakter. Zdroj: Frank Scherschel

Ústav pro studium totalitních režimů: Od zkoumání komunismu k jeho plíživé obhajobě

Šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Hazdra tvrdí, že „naše společnost ještě není zralá na věcnou diskusi“ o komunistické minulosti. Je to dost záhadný výrok. Asi máme ještě někde nějak zrát, nechat komunistickou minulost na pokoji, a teprve až jednou uzrajeme, pustit se do věcné diskuse? 

To je samozřejmě nesmysl. Kdo a jak zařídí, aby věcná diskuse do doby uzrání, z důvodů naší nezralosti, přestala? To se to nějak zakáže? A kdo určí, kdy ten okamžik uzrání nastal? Hazdra? Nějaká další komise nezávislých levičáků? Jak to pozná? A není náhodou součástí toho „zrání společnosti“ právě trvalý průběh „věcné“ a případně i nevěcné diskuse o komunistech? A není náhodou právě Ústav pro studium totalitních režimů tou základnou, která má trvalou diskusi o komunistickém režimu podněcovat a organizovat a zásobovat ji dokumenty a studiemi, rozbory a analýzami všeho druhu?

Názor šéfa ústavu, že si máme s věcnou diskusí počkat, až uzrajeme, nemá vůbec žádný obsah ani smysl – nikdo, ani on, diskusi o komunistech zastavit nemůže a nikdo nemůže určovat, kdy na to budeme zralí. Může jen jedno: diskusi všelijak zabraňovat, dokumenty tajit, rušit platformy, kde taková veřejná diskuse může probíhat, či zatlačovat tu diskusi z veřejného prostoru kamsi do soukromí.

I Hazdrův výrok „nejsme arbitrem jedné pravdy o minulosti“ je dost podezřelý. Co tím myslí? Zkuste si ten výrok cvičně připojit ke studiu nacismu – jak byste rozuměli výroku, že někdo není arbitrem jedné pravdy o nacismu? Že byl Hitler nejen vrah, ale také zavedl sociální pojištění pro dělníky? To by sakra páchlo pokusem o relativizaci toho zločineckého režimu. U komunismu, jenž byl neméně zločinný, to páchne podobně.

Vypadá to, že Ústav pro studium totalitních režimů se plynule a nenápadně, po lžičkách, mění v Ústav pro obhajobu komunistického režimu. Lidé, kteří celý ten hnus komunismu prožili, asi nepotřebují něčí rozumy o tom, zda jsou, či nejsou zralí na veřejnou debatu o režimu, jenž se svými zločiny a drtivým ničením civilizace dostal do popředí světových dějin zla. Předvídám, že právě tento drsný odstavec odborníci označí za „nezralé a neobjektivní hodnocení komunismu! Budou to odborníci komunističtí a jim přidružení. Pro ostatní je to východisko každého objektivního zkoumání komunismu, té nelidské víry.