V Nachičevanské autonomní republice, která patří k Ázerbájdžánu, mají sečtělého prezidenta. Jmenuje se Vasif Talibov a v minulých dnech vydal seznam 30 knih, o nichž tvrdí, že by si je měl přečíst každý občan země. To u podobných politiků, kteří si na Kavkazu hrají na neomezené vládce, takovým překvapením nebylo, ovšem Talibův seznam je skutečně pozoruhodný. Kromě očekávaných spisků o islámu a propagandistických nesmyslů do něj zařadil také významná díla. Od „Starce a moře“ od Hemingwaye, přes excelentního „Malého prince“ Saint-Exuperyho až po filozoficko-zoologické pojednání Maurice Meaterlincka „Život včel“.
Vasif Talibov svůj seznam knih, které mají obyvatelé Nachičevanu číst, zdůvodnil potřebou podpory vlastenectví a rozšíření rozhledu mladých lidí. Vlastně dva ušlechtilé cíle. Seznam byl zaslán všem školám, knihovnám a kulturním institucím v zemi.
Jak informoval web Minval.az, na prvním místě seznamu 30 knih se nachází nečtivý propagandistický spisek někdejšího ázerbájdžánského prezidenta Hejdara Alijeva (vládl od roku 1993 do října 2003), jehož název je výplodem nesmyslné propagandy: „Výzva národního vůdce Hejdara Alijeva k lidu Ázerbájdžánu v souvislosti s novým rokem 2001, novou érou a třetím tisíciletím“. To zcela jistě bude chtít někdo číst.
Dále tam najdeme „Moudrá slova o islámu“ a různá další díla (některá i významná) ázerbájdžánské literatury.
Zhruba deset děl je věnováno zahraniční literatuře či projevům a v tomto případě musíme uznat, že prezident Nachičevanu má překvapivě dobrý vkus. Zde je několik věcí, které doporučil ke čtení: Antoine de Saint-Exupéry: „Malý princ“ (1943); Niccolò Machiavelli: „Vladař“ (vydáno 1532); Ernest Hemingway: „Starec a moře“ (1952); Jack London: „Láska k životu“ (1906); Theodore Dreiser: „Génius“ (1915) či dopis 16. amerického prezidenta Abrahama Lincolna učiteli jeho syna. Slušný výběr.
V seznamu se ale objevilo i jedno dílo, které se všemu vymyká a je otázkou, proč se tam vlastně objevilo. Pochází od belgického (vlámského) dramatika, básníka a esejisty Maurice Maeterlincka a jmenuje se „Život včel“ (1901). V něm autor poměrně nezvykle propojil filozofii a zoologii. Dílko vyšlo v roce 1914 také česky v Ottově nakladatelství. Co zařazením života včel na seznam „povinných“ knih sledoval prezident republiky Nachičevan, není známo. Veřejnost to ale zaznamenala a na sociálních sítích se k tomu objevují jízlivé komentáře. Že by vášnivý pěstitel včel?
Otázkou, kterou si teď všichni kladou, je ale to, jak donutit zejména mladé lidi, aby doporučené knihy četli. To už tak jednoduché nebude.
