V lifestylové příloze Excellent, která vychází jako součást aktuálního čísla Reflexu, se v souladu s nadcházejícími Vánocemi věnujeme darům. Pojďme se teď podívat na zoubek darům-nedarům, jejichž popularita mezi Čechy velmi narůstá, ačkoli je obdarovaný – a ostatně ani sám dárce – v životě neuvidí! Je celkem jedno, jaký dobročinný projekt pro tyhle Vánoce zvolíte. Jisté je, že vám nebude zabírat místo ve skříni, že nebude předražený a že nebudete muset řešit reklamace ani výměny kvůli špatné velikosti. A hlavně: na rozdíl od nové kabelky nebo kráječe na sušenou šunku takový dárek opravdu pomůže.
Nevím, co si o mně maminka myslela, když jsem jí před pár lety poprvé dala pod stromek hejno afrických kuřat, která v životě neuvidí, když přitom jistě toužila po porcelánu a po předplatném nějakého časopisu. Dnes si z podobných darů-nedarů dělá legraci a – vyžaduje je. Stejně jako my ostatní má totiž plné skříně a vlastně nic nepotřebuje, jenže ty narozeniny a Vánoce k věnování a přijímání dárků tak nějak vybízejí. Předmětů jsme přesyceni, takže i v České republice už společně, houfně a s nadšením DARUJEME DOBRO. Tak třeba…
Skutečný dárek!
Téměř čtvrt století práce Člověka v tísni, naší nejznámější neziskovky, je zárukou, že vaše dary zaslané jejich prostřednictvím potřebným padnou na úrodnou půdu. A to doslova. Na webových stránkách www.skutecnydarek.cz zjistíte, že jsme více než sto tisíci zakoupenými dárkovými certifikáty v ceně přes padesát milionů korun v průběhu posledních sedmi let vysadili na 615 000 stromků, rozdali na pět tisíc koz, přes tisícovku ovcí a více než třináct tisíc kusů drůbeže. „Skutečný dárek je jedinečný v tom, že se dárce dozví, jak konkrétně jeho dar pomůže,“ říká ředitel fundraisingu Člověka v tísni Tomáš Vyhnálek. „Když jsme před sedmi lety projekt vymýšleli, chtěli jsme dárce nejen zaujmout, ale i pobavit, dát mu něco navíc. Lidé nám často píší, že prostřednictvím těchhle darovacích certifikátů vracíme Vánocům jejich původní smysl, že umožňujeme darovat něco opravdu užitečného. Inspirace přišla z Irska, kde je podobný způsob slavení Vánoc běžný.“
Pomáhá se i abstraktněji než stavbou latrín, koupí úlů, buvolů a kanystrů na vodu chudobným africkým rodinám. V Etiopii se můžete podílet na výbavě škol, v Kambodži a Kongu pomůžete zásobovat zdravotní střediska a v Angole se za naše peníze proškolila téměř stovka porodních babiček.
Vykašlete se na nákup dalších lapačů prachu a levných knih, co se nedají číst. Běžte na www.skutecnydarek.cz, kupte si online nebo v jednom ze dvou desítek kamenných obchodů darovací certifikát, dopište věnování a elektronickou cestou nebo vytištěný ho věnujte svým blízkým. A radujte se z pocitu, že kromě obdarovaného podělíte i další, neznámé lidi, kterým tak změníte život k lepšímu.
Crowdfunding – podpoř dobrou věc!
HitHit, Startovač, Katalyzátor, KreativciSobě… V Česku je crowdfundingových portálů asi desítka, máme je čím dál radši a máme to takříkajíc v krvi, případně v DNA. Když naši předci vybrali roku 1881 po požáru Národního divadla během 47 dnů milion zlatých na obnovu budovy, šlo vlastně taky o crowdfunding – skupina angažovaných lidí svým darem dobrovolně podpořila dobrou věc, a jiný dar za to dostala – kulturní zážitky jim i dalším generacím. Dnes to funguje takhle: kreativní lidi, vývojáři, umělci, a dokonce i sportovci a dobrodruzi na webu písmem i videem propagují svůj projekt. Když jim, třeba jménem své babičky nebo manžela, po síti darujete peníze (a sejde se vás takových víc a během předem daného počtu dní se vybere dopředu stanovená cílová částka), obdarují vás, případně babičku nebo manžela, po realizaci akce na oplátku oni. Pošlou vám autory podepsanou knížku s tak minoritním tématem, že by propadla sítem nakladatelů a bez přímé podpory klubu nadšenců neměla šanci vyjít. Nebo online muzeum Gulagu. Nebo podepsanou sbírku povídek Miloše Čermáka, nebo deskovou hru s postavou nesoucí vaše jméno, nebo lístky na premiéru filmu o Filipu Topolovi.
Nebo vaše/babiččino/manželovo jméno na zdi/židli/světle holešovického prostoru pro nové umění Jatka78, který jsme letos na HitHitu během 45 dní (tak dlouho se obvykle peníze vybírají) podpořili rekordními dvěma a půl miliony korun. Po zhlédnutí pozitivní energií nabitého propagačního videa principála Cirku La Putyka Rosti Nováka „nakoplo Jatka“ hned 1622 nadšenců do živého umění. Výsledek? Do holešovické tržnice se za cirkusovými představeními sjíždějí diváci z celé republiky.
Podobně našlápnuto měl další projekt rekonstrukce prostoru určeného komunitnímu životu a lidskému setkávání, Divoká Mazanka. Peníze na něj v říjnu a listopadu vybírala mateřská guerilla zvaná Divoké matky, která před čtyřmi lety založila stejnojmennou kavárnu nejen pro karlínské matky a jejich spratky, a i když to nakonec nevyšlo a peníze se dárcům vracely, energie se neztratila a Matky v areálu nadále pořádají kulturní akce a na rekonstrukci prý získají peníze jinak.
Crowdfunding je dost o adrenalinu – vybere se na můj projekt požadované množství peněz, nebo se dárcům korunky vrátí a žádné odměny nebudou? A taky o pocitu sounáležitosti s komunitou a o prožitku štěstí a hrdosti, že dáváme vzniknout něčemu novému, že jsme přímo u toho.
Adopce dítěte, zvířete – nebo myšlenky!
Někdo si každý měsíc nechává strhávat stovky nebo tisíce korun z účtu a posílá je na charitu. Někdo po každé humanitární katastrofě odešle pár dárcovských esemesek – loni Češi poslali na různé neziskové projekty skoro milion DMS v hodnotě necelých 25 milionů korun. Někdo adoptuje zvíře v jakékoli české zoologické zahradě – a je-li to ta pražská, zasílá pak adoptivním rodičům jejich králíček, klokánek, kapybara nebo krajta volné vstupenky a dětem moc pěkně udělaný časopis… A někdo na dálku „adoptuje“ přes osvědčené české nevládky nebo církevní organizace školáka v Asii, v Africe nebo v Evropě a za nějakých sedm deset tisíc ročně mu zabezpečí školné, školní pomůcky, obědy a uniformu i zdravotní péči.
Program Adopce na dálku, založený Arcidiecézní charitou Praha, pomohl od roku 1993 více než třiceti tisícům nejchudších dětí z Ugandy, Zambie, Indie a dalších zemí. Děti díky štědrým Čechům absolvovaly školy a učiliště a mohly si najít zaměstnání, často jediný zdroj obživy pro celou rodinu. „Po uplynulých deset let jsem podporoval Viviena z Indie,“ vzpomíná režisér a „adoptivní táta“ Filip Renč. „A on nedávno dokončil bakalářská studia v oboru management! Několikrát jsem Indii navštívil – lidé si tu váží každé misky s rýží, každého čistého trička. Pro mě můj každoroční příspěvek představoval malý peníz, pro Viviena ovšem šlo o podporu jeho vzdělávání na celý rok.“ Kromě výdajů na studium dítěte navíc příspěvky Filipa Renče a desítek tisíc dalších dárců zahrnují i pomoc komunitě, v níž dítě žije – mikropůjčky pro místní drobné živnostníky a farmáře, rekvalifikaci, zdravotní osvětu nebo alfabetizační kurzy. My Češi si rádi dáváme pod stromek knihy, ale do Afriky můžeme poslat mnohem víc – schopnost číst!
