Děti ze školy v Zaré v severním Afghánistánu s pomůckami, které dostaly od české humanitární organizace Člověk v tísni. Právě ona přišla v této oblasti na začátku června o devět  zaměstnanců; k vraždám se nikdo nepřihlásil.

Děti ze školy v Zaré v severním Afghánistánu s pomůckami, které dostaly od české humanitární organizace Člověk v tísni. Právě ona přišla v této oblasti na začátku června o devět zaměstnanců; k vraždám se nikdo nepřihlásil. Zdroj: ČTK

Za jakou cenu ještě pomáhat Afghánistánu?

Humanitární organizace Člověk v tísni řeší zatím největší tragédii v 23leté historii své existence. Druhého června bylo bez varování zavražděno osm mužů a jedna žena, afghánští zaměstnanci této nevládky. Zatím se ví jen to, že jejich vrazi rozhodně nepřišli loupit. Stalo se tak v okrese Zaré, v relativně klidné provincii Balch, kde podobný incident nikdo nečekal. Jenže co bude s etablovanou českou misí v Afghánistánu dál?

Hraje se o hodně: Hranice mezi tím, že Afghánistán pořád ještě potřebuje pomoc, a tím, že lidé, kteří jí pomáhají, kvůli tomu umírají, je ostrá jako žiletka.

Podle organizace ACBAR, mapující práci nevládek v této asijské zemi, bylo jen od začátku roku 2015 zavražděno 26 humanitárních pracovníků; dalších 17 bylo zraněno a 40 uneseno.

V barvách afghánské mise Člověka v tísni dnes pracuje 230 místních lidí. Navíc jedna žena a dva muži z Česka, Polka, Němka, Brit, Američan, Nepálec a Dánka. Naše organizace patří v zemi s přehledem k nejsilnějším a nejzkušenějším humanitárním hráčům – má tu 11 kanceláří, z toho dvě hlavní v Kábulu a Mazár-e Šarífu – a operuje programy s ročním obratem 100 miliónů korun.

SOS Afghánistán

Afghánské působení Člověka v tísni se datuje už od roku 2001; o rok později vznikla na severu země, ironicky právě v tehdy nejbezpečnější provincii Balch, kde se stalo současné neštěstí, první pobočka. Mise začínala jako humanitární.

„Peníze jsme tehdy získali hlavně z české sbírky, jmenovala se SOS Afghánistán. Teď už léta intenzívně pracujeme na obnově země, jsme podporováni penězi velkých světových donorů, kteří nám důvěřují. Hodně investujeme právě do bezpečnosti,“ shrnuje s trochou hořkosti v hlase Jan Mrkvička, dnes ředitel humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni, jenž u zrodu afghánské mise stál. A oběti vražedného útoku pochopitelně znal.

V pár ostře řezaných větách sumarizuje, co se momentálně ví; protože se toho moc neví. Incident vyšetřuje místní policie, existuje několik teorií. Jednou z nich je, že za vraždami nestojí Tálibán, ale mocenský politický spor v dotyčné provincii. „Je možné, že to nebyl útok přímo na nás, ale obecně na organizace, které symbolizují snahu o stabilizaci země,“ říká muž, jenž do Afghánistánu přijel půl roku po založení mise v roce 2002. Strávil tam rok, po návratu v Praze pracoval jako styčný důstojník mezi afghánskými zaměstnanci a Českem a do této asijské země dodnes jezdí.

A jak se Afghánistán za těch třináct let změnil? Tenkrát tam Člověk v tísni stavěl první školy (dnes jich jsou stovky) a první kliniky. „V roce 2002 jsem letěl do Kábulu se 40 000 dolary v kapse. Dnes normálně fungují banky, je vybudovaná infrastruktura, do Zaré, kam se z Kábulu jezdilo dva dny, se dnes dostanete po asfaltové silnici za pár hodin,“ vyjmenovává Mrkvička. Ze spálené země je zelená, daří se zemědělství, kvetou pistácie. Zavlažovací systémy a malé vodní elektrárny, jeden z mnoha našich projektů, fungují skvěle. Jenže bezpečnost se od roku 2002 zhoršuje. Každým rokem trochu, kontinuálně. A ochrana zaměstnanců je priorita každé dobře fungující nevládky,“ dodává Mrkvička

Co bude dál?

Člověk v tísni okamžitě po tragédii uzavřel všechny afghánské pobočky – z důvodů bezpečnostních i pietních. „Otázku, zda má smysl v zemi vůbec být, si klademe. Jiná tolerance na míru rizika je totiž v zemích, v nichž se válčí, tedy v Sýrii a na Ukrajině, kde doslova zachraňujeme životy,“ zamýšlí se Mrkvička. V Sýrii, ač je to momentálně stát, kam cizinci nesmějí ani vkročit, má mimochodem ČvT dvě kanceláře – v Aleppu a Idlíbu – a stovku zaměstnanců. „Zmiňuji Sýrii proto, že kdybychom odtamtud odešli, mnoho lidí zemře hlady. Kdybychom zavřeli misi v Afghánistánu, okamžitý dopad tak dramatický nebude. Co se ale stane, když se z Afghánistánu takhle stáhnou všechny nevládky? Radikální extremistické síly tam budou mít daleko jednodušší život.“

Právě díky mezinárodní pomoci totiž Afghánistán i přes svou nebezpečnost relativně funguje; daří se obchodu, lidé vydělávají, vzdělávají se, a proto je těžší je zradikalizovat. A to se ne všem v zemi líbí.

Zavírání celé mise v Afghánistánu je proto pro největší českou neziskovku v tuto chvíli otázka, která byla vyslovena, ale není zatím na pořadu dne. „Zavření pobočky v Zaré ale na pořadu dne je. Bez jasných bezpečnostních garancí tam nikoho posílat nebudeme“ uzavírá Jan Mrkvička.

Do Afghánistánu okamžitě po tragédii odletěl i podpůrný tým v čele s ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem, rodinám obětí kondoluje afghánský prezident, jenž útočníky označuje za „nepřátele rozvoje země“. Místní lidé, u kterých si česká organizace za ta léta získala důvěru, jsou zděšeni, na pohřby obětí dorazí vždy přes tisíc místních lidí, ti tak vyjadřují svou podporu. Pánek v telefonickém rozhovoru pro Reflex na otázku, zda chce ČvT v práci v Afghánistánu přesto pokračovat, odpovídá jasně: „Ano, chceme. Ale ne za každou cenu.“

Reflex 25/2015Reflex 25/2015|ArchívVíce si přečtete v rozhovoru se Šimonem Pánkem, ředitelem a spoluzakladatelem organizace Člověk v tísni. Interview najdete v příloze Excellent v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 18. června.