Andrej Babiš v poslední době často opakuje, že Česku chybí strategie, a sestavuje tým, jenž naplánuje vývoj země na dvacet až třicet let dopředu. Volání po dlouhodobé vizi pro Česko zní rozumně a chytré hlavy, které si Babiš pro napsání strategie najme, jistě stvoří intelektuálně impozantní dokument. Obtíž je v tom, že strategie nezabírají. To, co se zřídkakdy povede na bojišti a mnohem častěji na šachovnici, jinde moc nefunguje.
Hlavní překážkou při uskutečňování strategie je právě to, co je považováno za její největší přednost – dlouhodobost. Nikdo totiž nemůže říci, v jakém stavu bude společnost za deset nebo ještě více let. Ale přesně to nám chce sdělit strategie. A navíc chce ukázat, jak do cíle dorazit.
Slavný vojenský myslitel von Clausewitz napsal, že „strategie je inteligentní provázání jednotlivých bitev s cílem uskutečnit úspěšné tažení“. Ve vojenství to může fungovat, protože tam lze vynutit poslušnost a uniformitu. A tak je i Strategie pro Česko ztělesnění víry, že se společnost dá spočítat, spoutat normami a formovat pomocí sociálního inženýrství.
Strategie předpokládá možnost kontrolovat dlouhodobé procesy. Přeceňuje tak schopnosti politiků a podceňuje dynamiku moderního světa. Vrtkavá realita podemílá politické plány, a tak je nejistota stratégova věrná družka a v patách je mu zklamání. Každé jeho opatření má i nechtěné důsledky a okolí ovlivňuje jeho více než on je. Chybějí mu spolehlivé údaje o budoucím vývoji ekonomiky, politiky a společnosti, ale může se spolehnout na to, že na něj čeká překvapivé, výjimečné a neobvyklé.
... a budeme mrtví
Dlouhodobě zaměřená politika s jistotou narazí na netrpělivost voličů očekávajících uspokojení svých přání dnes a tady. Uskutečnění strategických vizí totiž předpokládá ochotu současníků omezit své dnešní nároky přesto, že část z nich ví, že lepší budoucnost za tři dekády nejspíše nezažije. Čím delší je tedy časový horizont strategie, tím hrozivější význam pro ni má známá Keynesova věta: „Dlouhodobě viděno, budeme všichni mrtví.“ Když se voličům pokusíme vnutit dočasné odříkání ve jménu lepších zítřků, tak pomyslí na vrabce v hrsti a zvolí někoho jiného.
Je sice možné popsat dlouhodobý směr našeho snažení, ale musíme při tom počítat s tím, že svých cílů buď nedosáhneme, nebo se během dalšího vývoje změní k nepoznání. Není divu, že pojem strategie již dávno nezní tak velkolepě jako kdysi. O lesk ho připravilo dlouholeté prázdné řečnění o strategii energetické, růstové, klimatické, integrační a dluhové. Dnes ví i jen průměrně informovaný člověk, že politici rádi mluví o epochálních plánech, ale ve skutečnosti se jen jakžtakž protloukají od jedné krize ke druhé.
Přesto je strategie oblíbeným nástrojem politického PR, kde slouží jako doklad prozíravosti moudrého státníka. To jde poměrně snadno, protože její autor se může spolehnout na to, že se selhání své strategie politicky nedožije.
Taktik inscenuje
Dalekosáhlé a dlouhodobé cíle nějaké monumentální „grand strategy“ se výtečně hodí k zamlžení vlastních zájmů. Nelze totiž říci, že by vlády neměly některé dlouhodobé cíle, ty však nelze zveřejnit. V tom okamžiku by totiž šance na jejich uskutečnění klesly hluboko pod nulu. Politici proto vybarvují panoráma epochálních procesů a spoléhají na to, že voliči nedokáží sledovat jejich stopu v džungli summitů a v mlhovině rezolucí.
Jako podnikatel ví Andrej Babiš velmi dobře, že firemní strategie a vize nemají ani cenu (křídového) papíru, na němž jsou vytištěny. Jsou rovněž zveřejňovány jenom s taktickým záměrem; mají zlepšit image firmy. Babiš také velice dobře ví, že v byznysu jsou pružné, tedy taktické reakce na (většinou nečekané) příležitosti podstatně prospěšnější než přednosti impozantní, ale strnulé strategie.
Ve své nové pozici jako by tyto poznatky našel. Také politiku proto tradičně diktuje taktika, nikoliv strategie. V politice je „správné“ a „pravdivé“ to, co funguje dnes a tady. Strategie je i pro politiku příliš nepružná a záleží pouze na kvalitě duchapřítomných politických rozhodnutí.
Strategie pro Česko je tak nejužitečnější do té doby, než by se začala uskutečňovat. Již její první styk s realitou pro ni bude smrtelný, protože se v tu chvíli začne ukazovat chybnost jejích předpokladů. Andrej Babiš nepochybuje o tom, že strategie České republiky na třicet let nemůže fungovat. Jestliže nechá psát strategii, tak uvažuje takticky. Má být připravena do příštího roku, blízko dalších voleb, to by se mohlo vyplatit. Dlouhodobá strategie pro Česko má sloužit především jeho bezprostředním záměrům.
Ano, ale jinak
Strategie jako jízdní řád do určitého cílového stavu společnosti tedy není uskutečnitelná. A přesto má Andrej Babiš velký kus pravdy. Registruje totiž rostoucí touhu lidí po pořádku, či alespoň pochopení chaosu, který je obklopuje. Nabízí jim to, v co věří a co umějí, čísla, normy, plánování a profesionální řízení. Jeho odpověď je tak svým způsobem upřímná, ale jistě chybná.
Chaotičnost současného světa denně potvrzuje, že společnost není statistický agregát a sociální inženýrství není vhodná metoda vládnutí. Zlepšit ji nelze, a je tudíž nutné vyměnit ji za jinou.
Belgický filozof Benoît Frydman nedávno poznamenal, že politika je místo, kde se kreativita vyskytuje nejméně. Politici si podle jeho názoru zavinili svoji bezmoc tím, že považují způsob, jak politiku uskutečňují, za bezalternativní. A skutečně. Krize současnosti jsou spontánní zjednodušení překombinovaných řídících mechanismů a opakovaně ukazují, že vládnoucí chtějí uřídit společnost tak, že ji utěsní do svěrací kazajky norem a pak ji budou formovat po svém. Politici nechápou, že to není ani možné, ale ani nutné.
Otto von Bismarck kdysi napsal: „Státník nemůže nic nového vytvořit. Musí pouze čekat, až uslyší boží kroky, které signalizují nové události. Pak musí skočit chytit se lemu jeho pláště.“ Co znamená Bismarckova metafora pro dnešního politika? Měl by rozeznat nedosažitelné, strpět neovlivnitelné a soustředit své síly pouze na některé důležité faktory.
Bouřlivé poryvy v moderním světě připravily strategii o přívlastky „dlouhodobá“ a „celková“, ale navzdory tomu má strategické myšlení v politice stále své místo. Mnohem účelnější než vybásnit strategický epos a stejně nakonec sklouznout do krizového managementu by bylo hledat strategické veličiny a zacházet s nimi takticky. Co to znamená?
Každý sociální proces obsahuje jen velmi málo velmi důležitých a velmi mnoho spíše bezvýznamných proměnných. V každé oblasti politického jednání existují ojedinělé velmi prospěšné a velmi škodlivé faktory.
Poučený stratég ví, že jen velmi malý počet prvků, z nichž rozhodovací situace skládá, stojí za to, aby do jejich ovlivňování investoval své vždy omezené síly. Hledá tyto strategicky důležité body a pak jedná takticky, když využije každé příležitosti zatlačit ve správnou dobu na správném místě.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.23/2015.
