Emma Thompson, Aňa Geislerová

Emma Thompson, Aňa Geislerová Zdroj: Rene a Radka

Emma Thompsonová, foceno pro Variety (2014). „Tahle fotka byla součástí kampaně na film Saving Mr. Banks, proto jsme snímek fotili ve starém bungalovu Walta Disneyho v Burbanku. Když jsme instalovali přístroj na kouř, přiběhla Emmina agentka, že tohle nepřipadá v úvahu. A ač má Emma Thompsonová ten nejvyšší hollywoodský status, je pravým opakem Nicole Kidmanové, což je dáno především tím, že pochází ze staré dobré Anglie. Sice přišla už namalovaná z hotelu, ale po celé focení byla strašně příjemná a nabízela se, že udělá všechno, co budeme chtít – došlo tedy i na ten kouř. Když jsme se loučili, říkali jsme jí, že by mohla hollywoodským stars dávat workshopy o tom, jak být krásná a milá! Je úžasnou herečkou, která miluje své vrásky a vyzařuje tak pozitivní energii, že nám dodnes přijde nejkrásnější ze všech žen, jež jsme kdy fotili. Klasický příklad toho, jak stárnout s grácii!“
Anna Geislerová,  foceno pro časopis Elle (2011). „Před čtyřmi lety vzniklo v Paříži focení pro českou Elle ve spolupráci s Louis Vuitton. V rámci propagace seriálu HBO Terapie za námi přiletěla Anna s Táňou Pauhofovou, měl tu být i Karel Roden. Moc nás mrzelo, že nakonec chyběl. Fotilo se v nově otevřeném hotelu La Maison Champs-Élysées s interiérem od Martina Margiely.“
2
Fotogalerie

Jak česká fotografka dobyla svět: Z Litoměřic až do Hollywoodu

Rene (42) je z Kolína nad Rýnem, Radka (40) z Litoměřic. Potkali se v Paříži, dítě se jim narodilo v Praze, žijí v Hollywoodu. Pro časopis Variety fotili Nicole Kidmanovou či Donalda Sutherlanda, na kontě mají obálky pro japonskou mutaci módní bible Vogue nebo New York Times Magazine, pro Adidas jim v Madridu pózoval David Beckham a na zahradě se jim prochází Melanie Griffithová nebo hvězda z Hitchcockových Ptáků Tippi Hedrenová. Oba fotografové teď poskytli rozhovor Reflexu.

Rene studoval fotografii v Německu, jak jste se k ní dostala vy?

Radka: Hodně krkolomně. Po revoluci jsem se sebrala – jako součást první porevoluční vlny – a hned po gymplu odjela do ciziny, do Mnichova, protože jsem byla platonicky zamilovaná do Karla Kryla. V patnácti jsem spoluzakládala jeho fanklub, lepili jsme známky, otvírali a řadili korespondenci… Kolem byla spousta žen různých věkových kategorií, samý polistopadový groupies. A to mě hrozně štvalo. Tak jsem si řekla, že jedinou možností, jak se s Krylem setkávat a v klidu popovídat, je odjet za ním do Mnichova. Až později, na dovolené v Itálii, otevřu nějaký módní časopis, koukám na fotky a říkám si: „Tohle budu dělat!“ Po návratu do Mnichova jsem si našla místo asistentky a postupně pracovala pro různé místní módní fotografy. Jenže po čtyřech letech mi došlo, že Mnichov asi nebude to pravé. V Praze tenkrát ještě vládla ta skvělá porevoluční atmosféra. Hodně se tady točily zahraniční filmy, vznikaly modelingové agentury, začínala vycházet česká mutace Elle. Takže ve dvaadvaceti letech jsem se vrátila – se „zkušenostma ze Západu, jak dělat ty pravý věci“. První uveřejněnou fotku v Elle jsem musela okamžitě oslavit v baru Blue Light.

Kdy jste se rozhodla odjet do ­Paříže?

Radka: Někdy v roce 1998 jsem pojala plán, že bych se měla učit od opravdu známých fotografů, a začala plánovat cestu do Paříže. O rok později tam dorazím s jedním kufrem – plná nadšení, francouzsky umím vyslovit tak maximálně Champs-Élysées, ale přesto přesvědčená, že začnu třeba tím, že budu asistovat v největších studiích Pin Up, kde se střídají všechna velká jména módní branže. Nic takového se nestalo, pro fyzicky náročnou práci prostě holku nechtěli. Nakonec mě před úplnou bídou zachránilo focení booků pro modelky z modelingových agentur, protože se o mně vědělo, že jsem to dělala i v Česku. A do toho jsem potkala Reneho.

Rene: Já jsem v té době došel k závěru, že už mě nebaví pracovat jako asistent. Skončil jsem s tím, chtěl jsem fotit vlastní věci, ale docházely peníze. Málem jsem ještě začal dělat prvního asistenta u mistra Petra Lindbergha, ale když jsem viděl jeho pracovní rozvrh, došlo mi, že se s Radkou vlastně nebudeme mít kdy vidět. Ten člověk měl focení v jednom týdnu třeba na třech různých kontinentech! A tak mi Radka jednou povídá, ať ty zakázky pro modelingové agentury zkusím fotit s ní.

Radka: Nebylo to nic jednoduchého, všechno jsme si museli dělat sami: Vlasy, make-up, styling, vyvolávali jsme negativy a sami dělali i barevné printy. Abych přežila, fotila jsem tak tisíc modelek ročně. Agentury platily hrozně málo. Ale škola to byla výborná!

Rene: Jenže koncem roku 2001, když se stala ta hrozná věc s newyorskými Dvojčaty, najednou všechny agentury přestaly vozit modelky, takže my neměli ani tuhle blbě placenou práci.

Radka: Takže jsme se s Renem sebrali a odjeli do Prahy, kde se nám podařilo během půl roku nafotit pár dobře placených lokálních reklamních kampaní. Pak nás oslovila jedna německá agentura, od které někdy v roce 2005 přišla zakázka na Davida Beckhama, díky níž jsme se pak dostali k francouzské agentce a mohli se vrátit do Paříže. Takže Praha nás vlastně zachránila.

Jak se přihodí, že si vás, tehdy ne moc známé fotografy, vybere Adidas, abyste nafotili kampaň se slavným fotbalistou Davidem Beckhamem?

Radka: Možná to bylo i tím, že art director odjel na prázdniny a nějak to neřešil. Ale vážně, já ani nevěděla, kdo to ten Beckham je. Sestry jsem se ptala: „To je tenista?“ – „Blázníš,“ odpověděla mi: „Slavný fotbalista, vždyť noviny jsou plné jeho románku s milenkou v Madridu!“ Co to je za hvězdu, mi došlo až po příletu do Španělska. Kolem se neustále motalo několik televizních štábů, Beckham dával rozhovory pro MTV International… Všude lidi od ochranky, blázinec.

Rene: Díky tomuhle focení jsme získali výše zmíněnou francouzskou agentku, která k sobě už nikoho dalšího nechtěla brát. Když jsem jí volal, musel jsem kvapně do telefonu vypustit: „Akorát jsme nafotili reklamu s Beckhamem!“ A ona po chvilce pravila: „Tak jo, přijďte zítra ve čtyři odpoledne.“ A vzala nás.

Teď už bydlíte v Hollywoodu – když před vámi to slovo vyslovím, smějete se, jako byste se tomu bránili?

Radka: My se tomu zas až tak moc nesmějeme, a kdybychom se Hollywoodu bránili, tak tam už rozhodně nejsme. Důležité ale je brát to s humorem. V Paříži jsme bydleli dost dlouho, byl to náš domov, dokonce jsme si ani neuměli představit, že můžeme bydlet jinde. Jenže pak jsme odjeli na pár měsíců do Prahy, protože jsem chtěla, aby se tady narodil náš synek. Do toho finanční krize ve Francii a unavenost z neustálého boje o kariéru. Když jsme se pak s tříměsíčním miminkem do Paříže vrátili, cítili jsme, že je načase ji opustit. Vládla tam tehdy hodně špatná, až paranoidní energie. Lidi si stěžovali víc než normálně, celá ekonomika na tom byla špatně, rozpočty na reklamu šly markantně dolů… Najednou jsme to město už nemilovali. Jako když skončí vztah s někým, s kým dlouho žijete, ale láska vyprchá.

Rene: Navíc naše agentka se rozhodla otevřít pobočku v New Yorku a spousta našich přátel najednou odjížděla…

Reflex 15Reflex 15|ReflexCelý rozhovor si můžete přečíst v novém Reflexu č.15/2015, který vychází ve čtvrtek 9. dubna.