Představte si, že vaše matka vám řekne, že byste měli zemřít a vy nemůžete nic udělat, protože všechno vnímáte, ale nemůžete komunikovat. Něco podobného se stalo Martinovi Pistoriusovi, který v roce 1988 ve 12 letech upadl do zvláštního druhu kómatu. Po mnoha letech se ale probral. První část příběhu tohoto Jihoafričana čtenáře Reflexu.cz velmi zaujala, přinášíme proto druhou část, popisující návrat do normálního života.
Dosavadní příběh si shrňme ve zkratce: Martin Pistorius v roce 1988 upadl do kómatu. Jeho okolí si myslelo, že už nic nevnímá, což nebyla pravda. Postupně se probral – a tam náš příběh skončil. První část si můžete přečíst ZDE.
Další detaily svého fascinujícího příběhu tento týden popsal americké rozhlasové stanici National Public Radio.
Když se Martinovi vrátilo vědomí, jeho okolí tuto změnu neregistrovalo. „Měl jsem mladšího bratra a sestru. Rodiče mě však nebrali na rodinné dovolené, z čehož jsem měl špatný pocit. Vždycky jsem měl strach, že zemřou při autonehodě a já tak ztratím poslední oporu ve svém životě.” Neměl jsem jim to ale jak sdělit.
“Na rodiče jsem však nikdy naštvaný nebyl. Věděl jsem, že mě milují a dělají pro mě všechno, co můžou. Ale byl jsem velice rozladěný z celé té situace. Nemohl jsem ani brečet, ale uvnitř jsem brečel hodně. Byly chvíle, kdy jsem to vzdával,” pokračuje Martin.
Když bylo Martinovi 25 let, jeho život se konečně začal vyvíjet správným směrem. Aromaterapeutka Virna van der Walt rozpoznala, že Martin vnímá co se děje – všimla si jeho téměř neznatelných pohybů ve tváři a pohybů očí.
“V momentě, kdy Virna poznala, že vnímám, rozlil se ve mně obrovský pocit štěstí. Cítil jsem se jako Muhammad Ali po získání titulu mistra v boxu,“ popisuje Martin Pistorius. Cesta před ním však byla ještě hodně dlouhá.
Začal s intenzivní terapií a postupně se naučil komunikovat pomocí počítače se světem. V roce 2003 se již zotavil natolik, že si našel první práci – jeden den v týdnu pracoval na poliklinice.
“Svět byl pro mě úplnou novinkou. Viděl jsem muže s bláznivě obarvenými vlasy, který vypadal jako papoušek. Ochutnal jsem cukrovou vatu. Nakupoval jsem dárky pro svou rodinu. Pohled na ženy v minisukních mě vzrušoval,“ vypráví pocity z doby, kdy poznával opět život. Naučil se programovat a designovat webové stránky. Získal také bakaláře na univerzitě. V životě mu ale pořád něco chybělo.
“Chyběla mi láska. Ale pak jsem potkal Joannu, sociální pracovnici, která pomáhala mé sestře v Anglii. Poprvé jsem jí viděl na společném rodinném videochatu. Poté jsme si začali mailovat. Několikrát jsme se potkali, až jsem jí nakonec požádal v roce 2008 o ruku v horkovzdušném balóně,” popisuje svoji první lásku a současnou manželku.
Dnes žije v Anglii s Joannou a je šťastný. Napsal o tom i knihu “Chlapec duchem: Jak jsem unikl ze života, ve kterém jsem byl uzavřen ve vlastním těle” (Ghost Boy: My Escape From A Life Locked Inside My Own Body).
