Jelikož jsem optimista a věřím v budoucnost s tunelem Blanka, těším se i na rok 2015. Našel jsem v něm totiž pár událostí, jež přesáhnou radost jednoho člověka. Budeme je společně vyhlížet jako vlaky z Bradavic, co rozsvítí naše každodenní trmácení. A nemám teď na mysli jenom první jarní dny a holky v minisukních.
1. Hokejoví bozi v Praze
Těším se na květnové mistrovství světa v hokeji v Praze a na všechno, co ho obvykle provází – aféra s falešnými vstupenkami, obrovské ambice Slováků, které shoří jako papír, sportovní bary obsypané pivem politými pupkáči se lvíčkem na prsou, obrovská důvěra v Jaromíra Jágra a obrovská nedůvěra ke všem hráčům soupeře, protože ho samozřejmě chtějí zranit. Těším se, jak budeme zase s kámoši na ubrousky po hospodách sestavovat ideální útočné formace českého týmu (ve všech bude Jágr, pochopitelně) až do té doby, než se začnou bozi z NHL omlouvat, že mají rýmičku. A pak přijde obávaný penaltový rozstřel ve čtvrtfinále s Američany, kteří nás v pražské nájezdové loterii před deseti lety nepěkně zařízli. Jenomže až pojede Andy Roach, my budeme vědět, že historie se neopakuje, Pavel Francouz mu to lapí po „haškovsku“ a Češi půjdou až do finále, kde nám Jarda jako obvykle naposled zasalutuje.
2. Bond a Tarantino
Minimálně půl roku z roku 2015 prosedím v kině. Baarová sice ještě hotová nebude (těžko říct, zda v Hubačově prý velice originálním skriptu zůstala herečkou), zato se o slovo přihlásí filmy podle ukradených scénářů. Chvíli to dokonce vypadalo, že Quentin Tarantino svou trilogii podle spaghetti westernů (Hanebný pancharti, Nespoutaný Django) nezavrší. Když scénář k filmu The Hateful Eight (distribuční název ještě neexistuje, tak si zapište za uši ten můj – Osm nasraných) pronikl na internet, režisér se tak rozčilil, že to chtěl zabalit. Když ale zjistil, že se u jeho čtení fanoušci baví, oznámil ten starý ješita na prosinec 2015 premiéru. Podobně nový Bond. Jeho scénář pro změnu sice hackli Severokorejci, nevěříme však, že by jej dokázali převést na filmové plátno stejně zručně jako režisér Sam Mendes s Danielem Craigem. Premiéra čtyřiadvacáté bondovky Spectre je ohlášena na listopad. Po prázdninách navíc vtrhnou do kin dvě velké české ambice: pět let chystaná komedie o mnichovské zradě Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově a Nejhorší zločin ve Wilsonově Tomáše Mašína, který slibuje návrat k vysoce stylizovaným komediím model Adéla ještě nevečeřela. Pokud bude taky tak vtipný, dám si říct.
3. Simon and Sting jako Garfunkel
V březnu bude v Praze k mání vysoká škola popu. Neviditelná ruka trhu svedla na jedno pódium dva giganty, Paula Simona a Stinga v roli Arta Garfunkela. Výsledkem jsou nejlevnější vstupenky za tři tisíce korun a fakt, že vyprodáno bylo ještě před Vánoci. My, veteráni táborových ohňů, kteří pamatujeme Simonův koncert Graceland na Spartě, budeme na rozdíl od mistrovství světa v hokeji věřit, že co do intenzity zážitku se historie opakovat bude. Ti borci na to mají.
4. Do Činoheráku!
Padesátiny oslaví v únoru pražský Činoherní klub, jenž na rozdíl od ústeckého „Činoheráku“ má pořád kde hrát, ačkoli už několik let čelí baterii bordelů s ním sousedících v ulici Ve Smečkách nedaleko Václaváku. Divadlo, které vyrostlo z uměleckého kvasu šedesátých let, chtělo být původně klubem, kde si „po práci“ na domovských hřištích zahrají třeba Karel Höger z Národního s Lanďákem. Úřednický šiml jeho zakladatelům nakonec vnutil stálý soubor. A ten stál za to – Čepek, Abrhám, Hrzán, Landovský a další. Musela to být temná, ale zajímavá doba. „Byl jsem šťastný, že smím chodit po představeních do Činoheráku, kde u baru zpíval Karel Kryl,“ vzpomínal nedávno herec Michal Pavlata. „Atmosféra noční Prahy byla tehdy jiná – v deset zavřely všechny hospody a nebylo kam jít. Otevřeno bývalo jen v několika pražských divadelních klubech. Já neváhal přijet z Kladna po představení a v jedenáct už jsem naslouchal tomu, co říká Petr Čepek.“ Těším se, že půjdu na Paní Warrenovou, zatím poslední režii Ladislava Smočka, který Činoherák spoluzakládal a dodnes – ve svých dvaaosmdesáti letech – je hlavním důvodem, proč hraje malý „klub“ v Lize mistrů.
5. Až proletím Blankou!
Když se postíš, uvidíš zprovozněný tunel, který je jedním z největších finančních tunel, pražskou Blanku. Sice svému nedočkavému synovi vždy před Vánoci opakuju, že nejhezčí je čekání a že až vybalí dárky, bude se mu po těšení stýskat, ale co je moc, to je moc. Tou černou dírou (prý je nejdelší v Evropě) se pořád ještě prohánějí cyklisté a skejťáci, a i když Ježíšek magistrát slibuje, že na přelomu března a dubna „to spustíme“, neuvěřím v Ježíška, dokud těch klaustrofobických šest kilometrů neproletím svým stříbrným mondeem. Těším se na to jako malý kluk, protože tunel uleví dopravě – kde, to se ještě neví.
6. Metrem na Džbán!
Revoluce! Dejvická ztratí výsadní postavení konečné stanice metra v Praze!! Po trase A se dostaneme až do Motola, a pokud situaci nezamíchá kolaudace, která zjistí, že někdo pančoval vápno cukrem moučkou, už začátkem dubna bychom mohli dojet s akutním žlučníkovým záchvatem do nemocnice metrem. Z vlastní zkušenosti vím, že to bude rychlejší než sanitka. Škarohlídi sice tvrdí, že metro bude „vozit vzduch“, což je termín, jenž se ujal po sjednocení Německa v berlínském metru na trase směrem ze západní do východní části města. Já si však myslím, že to jsou jenom řeči – zajet si metrem na Džbán? Na pláž? Fakt už se těším.
7. Žádné volby! (Možná!!)
Letos nebudou řádné volby, takže nebudou ani žádné předvolební kampaně, kde nám „známé firmy“ sdělují originální pravdy prostřednictvím nebývale kreativních reklamních agentur. Bezvolební roky otevírají prostor pro spekulace o možnosti předčasných voleb a možná na tom něco bude, jelikož dobře živené zdroje z našeho politického oddělení tvrdí, že si Andrej Babiš zabukoval větší než malé množství reklamních ploch a billboardů po celé republice. Buď se na nich objeví ovarová hlava – to v případě, že Andy vyjede s kampaní na novou (růžovou) podobu kosteleckého vepřového masa –, anebo hlava Babiše. Bude se nám dívat přímo do očí, aby nás ujistil, že další FÓR nám řekne už jako PREMIÉR. Docela by mě zajímalo, co by měl na billboardu mistr Jan Hus, kdyby se vrhl do předvolebního klání třeba za reformovanou KDU-ČSL. Možná by si tam nechal napsat: „Pro svou pravdu se nechám upálit.“ Určitě byste mu věřili, protože právě od jeho upálení uplyne v červenci šest set let.
8. Možná přijde i Woody!
Pokud chcete vědět, co se bude letos nosit, koukněte se na film Annie Hallová z roku 1977 a začnete se okamžitě těšit. Ano, dámy se vrátí k modelu, který nosila Diane Keatonová po boku Velkého neurotika. Přiléhavé kalhoty a pánské doplňky – vestu, kravatu a doutník. Pak teprve možná přijde i Woody Allen. Návrat do sedmdesátek doprovodí i nášivky, jež jsme nosili jako děti, což znamená, že si na svetr od Calvina Kleina můžete nechat našít třeba „Debustrol“. Ti to uměli rozbalit!!!
9. Hodinky bez vodotrysku
Poprvé v životě si asi koupím hodinky a budou to Apple Watch! V lednu dorazí na pulty!! Tyhle chytré hodinky umějí určit vaši přesnou polohu, tepovou frekvenci i čas, po který děláte pohyby slučitelné se sportem. Můžete přes ně telefonovat, prohlížet si fotky, rozprostřít si v nich mapu, lze na ně malovat i povídat si s nimi. Jenom ten vodotrysk do nich kluci z Applu nějak nestihli namontovat. To by se za Steva jistě nestalo. A ještě jedno podezření mám – totiž že ve chvíli, kdy poradu vede samolib a krasomluv anebo když Slavia bude zoufale bránit výsledek 1:0, ani s hodinkami Apple Watch čas nepopoběhne rychleji.
10. Čas na šťastné jídlo
Protože taky nemůžu vědět všechno, zeptal jsem se šéfredaktorky Gurmetu Dariny Křivánkové, na co se můžeme těšit v restauracích. „Já se těším, že konečně budeme jíst skutečné jídlo, tedy jídlo, jež má svou původní chuť, pocházející z pole či chléva. Jídlo, které rostlo a zrálo dostatečně dlouho v přirozených podmínkách a beze všech chemických povzbuzovatel. Takové jídlo bude logicky dražší, protože je s ním více práce, na to se už těšíme méně, ale na druhou stranu žádná investice do nás samotných není marná. V důsledku pak toho skutečného jídla sníme méně, což nám bezesporu prospěje. Dobrá zpráva je, že pekáren s dobrým kváskovým chlebem, řezníků, kteří nabízejí maso šťastných zvířat, nebo zelinářů či sadařů, kteří vědí, co pěstují, stále přibývá, tak je podporujme.“
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.1/2015.
