Tam, kde člověk nevěří sám sobě, nastrčí symbol. Jako by netoužil po svobodě, ale po ubezpečení, omezení, chomoutu. Čím vratší základy manželství, tím bytelnější snubák, čím vyduchlejší libido, tím červenější ferrari, čím méně víry, tím více křížů.
Každý symbol po čase stejně ztrácí svůj význam – sádroví trpaslíci už dávno nevyzařují těžkou zahrádkářskou pohodu; stojí bezradně ve stáncích u hranic a číhají na kunčafty, kteří se vracejí domů z bordelů. A klíčům jakožto symbolu revoluce už taky odchrastilo.
Symboly mě popuzovaly už v mateřské školce: Franta Fanda má bačkory v přihrádce se značkou bubínku a já mám být tři roky ztělesněním židle? Když mi přinesl na usmířenou prstýnek, neskočila jsem na jeho pokus o zotročení a přísahala jsem si, že nikdy nebudu patřit ke slastně se zubícím svatebním párům, které se berou v policajtských poutech. Nebudu věšet kovový zámek na Kampu a pak ho zas odpilovávat po zjištění, že proti blbečkům zámek ochranu stejně neposkytuje.
Prostě mě baví spíš hravé symboly.
Když jsem šlápla na odchlípnuté lino, věděla jsem, že ten den na mě odněkud vybafne úchylák, když babička upekla buchty, bylo to symbolem toho, že děda vykouřil jen čtyřicet partyzánek, takže tím pádem bude žít dýl.
Nemám nic ani proti jasným pragmatickým symbolům: Hodně knížek znamená, že jejich majitel nebude zas tak úplně blbej. Hodně milenek, že asi nebude úplně zažranej do svojí práce, a hodně nesoudnosti symbolizuje mindrák.
Že jsme si dobrovolně vybrali za prezidenta megamindráka, je zase symbolem určité dávky sebedestruktivity, takové domácí násilí ve státním měřítku. Mohli bychom si slíbit, že stovky kopaček zavěšených na přívodním kabelu U Stalina poputují směrem na Hrad.
Aspoň symbolicky.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 47/2014. Knihu sloupků Turnový háj si můžete objednat na www.evaturnova.cz
