Vražda nevinného studenta šílenou schizofreničkou ve Žďáru nad Sázavou otřásla celou veřejností a vyvolala (pokolikáté už?) tisíce otázek kolem psychiatrické péče. Dalo se tomu zabránit? Pochybili lékaři a soudci? Nebo je to záležitost systémových opatření? Jakých? Patří ta žena do vězení?
Takové události se stoprocentně zabránit nikdy nedá. Svět je zkrátka značně nepředvídatelný. Ačkoli je nemravné licoměrně těžit z tragédie postižených argumenty ve prospěch toho či onoho, každá taková událost budí oprávněné obavy, zda se v prevenci podobných tragédií dělá dost. A zde je třeba přiznat, že nikoli.
Psychiatrická péče je u nás podfinancovaná. Peníze, které do ní tečou (měřeno procentem HDP), jsou násobně menší než ve srovnatelných zemích na západ od nás. Dvacet pět let se o transformaci psychiatrické péče jenom mluví, nehnula se ani o píď. Politici, včetně zdravotníků, jsou dodnes přesvědčeni, že psychiatrům stačí polorozpadlé barabizny, papír, tužka a kanape. Chtít například pro psychiatrický výzkum získat magnetickou rezonanci je považováno za drzost!
V systému péče chybějí centra duševního zdraví, evidující a opečovávající pacienty na půl cesty mezi nemocnicí a ambulancí. Chybějí asertivní týmy, vyjíždějící za pacienty do rodin. Chybějí monitorovací systémy, které by zvýšily spolupráci pacienta na léčbě a zachytily ihned moment, kdy přestává odpovídat a něco se s ním děje (jak to umí u nás před mnoha lety vyvinutý systém ITAREPS, který dodnes ministerstvo a pojišťovny házejí do koše pod různými stupidními záminkami; ve skutečnosti je to nezajímá a obtěžuje). Máme tedy až na výjimky (Fokus aj.) buď velké psychiatrické léčebny, pokrytecky nazývané nemocnicemi, nebo systémově neorganizovanou ambulantní péči, nic mezi tím.
Události ve Žďáru se sice nedalo úplně zabránit, ale riziko takového chování se dá snížit. Lékaři a ani soudci zřejmě nepochybili, systém neumožňoval pacientku monitorovat a k detenci patrně nebyl důvod, jestliže pominuly příznaky. (To by se musel preventivně nadosmrti zavřít každý, kdo se jednou opil, neboť nikdo neví, zda to někdy nezopakuje a neporazí při tom někoho autem).
Zda ta žena patří do vězení, rozhodne soud na základě znaleckých posudků. Je-li nemocná, do vězení nepatří. Stigmatizující kampaň za „ochranu společnosti před duševně nemocnými“ je ostudná a primitivní. Lidé s duševní poruchou je naopak třeba do společnosti integrovat. Připomíná to postoj k menšinám a jiným vyčleněným skupinám („zavřete děti z dětských domovů do vězení, aby nekradly“).
Tragédie jako ve Ždáru se stane jednou dvakrát za léta. Mezitím jsou na silnici jen u nás stovky a tisíce mrtvých. Nikdo přitom nenařizuje pozavírat preventivně všechny řidiče do ústavů, ačkoli kauzalita mezi jízdou a zabitím je podobná jako mezi psychózou a agresí. Až na to, že auta – na rozdíl od psychóz – zabíjejí se železnou pravidelností. Co ale s tím?
Již před lety jsem napsal, že v oblasti duševního zdraví hájí své zájmy mnoho subjektů, jež vidí věci odlišně. Někdy se sdružují do společností a asociací. Pacientská sdružení by mnohdy psychiatrii nejraději zrušila a léčebny jim připadají brutální a „středověké“. Profesní sdružení lékařů na to hledí z pozice povolání a snaží se minimalizovat škody a vlastní újmu. Stát maximalizuje svůj vliv na události a minimalizuje zodpovědnost za jejich důsledky, tedy dal by nejraději zavřít každého, kdo „zlobí“, ale když dotyčný trpí, tak za to můžou ti, co ho špatně léčí, popřípadě on sám.
V tomto silovém poli hrají ve světě důležitou roli asociace rodinných příslušníků duševně nemocných. A právě tato sdružení příbuzných mohou značně ovlivnit politiku v oblasti duševního zdraví. Všude ve světě, kde se postavení psychiatrie zlepšilo, se o to zasadili zejména příbuzní nemocných, protože ti na jednu stranu nejsou podezříváni z profesního prospěchu jako lékaři, na druhou stranu jsou významným elektorátem a politici je musí vzít v potaz. Problém ovšem je, že ne vždy jsou schopni se zorganizovat, zejména u nás.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.44/2014.
