Podle studie, kterou dnes citoval britský reportér Kim Gittleson, roste počet takzvaných ekonomických občanů. Tedy většinou podnikatelů, kteří se vysokými částkami podílejí na investicích v dané zemi. Veškeré komplikace spojené s nabytím státního občanství (pochopitelně aniž by daný člověk pozbyl toho předchozího) díky ekonomickým výhodám nabízeným podnikatelem mizí.
Vzniká tak situace, která se dá nazvat kupováním občanství. Neexistuje způsob, který by státy, které popsanou metodu umožňují, aby od ní upustila – přičemž pochopitelně pro spoustu lidí by to znamenalo značnou komplikaci. Těm, kdo si ale občanství „koupit“ nemohou, může připadat daný systém diskriminující. Podle Christiana Kalina, pracovníka společnosti Henley and Partners, která se problematikou občanství, získávání víz a jejich ekonomických aspektů zabývá, utratí každoročně úzká skupina lidí (několik tisíc) po celém světě 1,5 miliardy euro, „aby přidali další, možná už druhý či třetí pas do své sbírky,“ uvádí Kalin.
Další pas do sbírky jako práce v životopisu
„Stejně jako máte potřebu mít rozmanitý a přitažlivý životopis, stejně tak je pro někoho důležité diverzifikovat své portfolio pasů,“ říká dále Kalin. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, ve světě vysokých investic to údajně podstatné je. Tento trend je oblíbený podle Kalina především v zemích jako je Čína, Rusko a Střední východ. Zajímavé také je, obyvatelé těchto zemí často vyhledávají země, které na tom nejsou nijak ekonomicky dobře. Mimochodem, tento trend je ve světě poměrně nový. Teprve loňského roku se k možnosti takzvaného přímého občanství přidalo například Španělsko, později karibský stát Antigua a Barbuda, Granada, Malta a třeba Nizozemsko.
Občanství se nesmí dát koupit!
Otázku kupování si přímého občanství bez náležité administrativy řešila nedávno i Evropská komise. Přestože se shodla, že tento stav není v pořádku, neshodla se na žádných krocích, které by daný stav upravily. V lednu tohoto roku se viceprezidentka Vivienne Reding vyjádřila, že „Občanství se nesmí stát zbožím na prodej.“ Současná situace však je taková, že půl tuctu zemí nabízí přímé občanství (tedy přes investice), aniž by bylo nutné mít alespoň takové minimum jako je trvalý pobyt v dané zemi.
Ráj v Karibiku?
Krátký osobní pohovor, investice nad sto tisíc dolarů a několik dalších administrativněsprávních poplatků. To stačí v Dominice, karibském ostrovním státě s hlavním městem Roseau, k získání občanství. Můžeme namítnout, že i když si tam podnikatel občanství zaplatí, k čemu mu to na takovém místě může být? Na tuto otázku nelze odpovědět než opatrnými spekulacemi o tom, jak podnikatelé, kteří se ve své mateřské zemi, kde se nechovají zcela poctivě, utíkají před spravedlností do zahraničí – takže proč ne právě do takových míst, kde si jich váží jako důležitého investora, a jakéhosi čestného občana.
