Komu patří místnost, kde byla poslední večeře? Vatikán a Izrael si to chtějí ujasnit
Jak píše izraelský deník Haaretz, nestává se často, že by se na titulní stránky dostalo něco, co se jmenuje Stálá bilaterální pracovní komise mezi Státem Izrael a Svatým stolcem. Protesty ultraortodoxních židů ale vytáhly tuto komisi na světlo světa. Patnáct let probíhají jednání, která se pokouší dosáhnout dohody ohledně financí.
Centrem problémů je komplex na hoře Sión v Jeruzalémě, kde jde o místo, na kterém je hrobka krále Davida a potom o večeřadlo, kde se odehrála poslední večeře Ježíše s učedníky. Během posledních týdnů pravicová media publikovala nepotvrzené zprávy, že komise dosáhla dohody s Izraelem, podle které by Vatikán získal suverenitu nad budovami na Mount Zion.
Stovky ortodoxních židů se shromáždily na místě a protestovaly proti údajné dohodě a vyzývaly papeže, aby zůstal v Římě. V Jeruzalémě se na kostelní zdi objevily graffiti, které říkají, že „král David je pro židy“. Křesťanští poutníci mohou večeřadlo navštívit, ale nejsou tam dovoleny žádné bohoslužby. Očekává se nicméně, že papež bude na místě během své cesty (ve dnech 24. až 26. května) slavit mši, což je něco, co od počátku znepokojuje rabíny, kteří si tam nepřejí nežidovské aktivity. Návštěva vyvolávající emoce má tak další rozměr, je možné se obávat násilných činů. Izraelský velvyslanec u Svatého stolce Zion Evrony přitom popřel, že by byla ohledně těchto záležitostí uzavřena nějaká konečná dohoda. Izrael nemá v úmyslu převést pod suverenitu Vatikánu žádnou část pozemků na hoře Sión. V rozhovorech byl sice dosažen pokrok, ale ještě se hodně musí udělat, říká se suchou diplomatickou řečí. Během papežské cesty k žádnému podpisu nedojde.
Jde o symboly
Představitelé Izraele, učenci a novináři už mnohokrát vyjádřili optimismus ohledně rozhovorů, ale všechno se táhne už roky. Dohoda by přitom byla důležitá pro obě strany. Pro Izrael je důležité, aby bylo zřejmé, že má dobré vztahy s katolickými zeměmi.
Na první pohled se zdá, že jde jen o peníze a nějaké baráky. V tomto případě ale skutečně není středem pozornosti nějaká nemovitost, protože to by za to nestálo. Je to skutečně symbolická záležitost. Někteří lidé prostě považují jistá místa za posvátná. Nic takového jako posvátné místo samo o sobě sice neexistuje. Až na výjimky lze mnoho míst ve Svaté zemi považovat za pozdější nálezy, které nemají nic společného s historií, ale to nevadí, lidé tomu věří.
Žádná svatá místa přitom nejsou, jsou nanejvýš místa, kde žijí, nebo žili, svatí lidé, to je všechno. Pozemků se tato duchovní stránka věci vůbec netýká. Ale budiž, v praxi je to tak, že pokud tomu lidé věří, chovají se podle toho.
Pořád je ale lepší se roky snažit o dohodu, než na sebe střílet. I to je pokrok.