Únor 2011, oddíl bavorských policistů právě vchází do jedno bytu v „lepší“ mnichovské čtvrti Schwabingu. Jen co překročí práh musí si strážci pořádku a úředníci z berního úřadu zacpávat nosy. V temném bytě je špína a nepořádek, na podlaze se povalují hnijící zbytky. Mezi tím jsou všude obrazy. Na jednom z nich policisté spatří podpis mající hodnotu zlata: Pablo Picasso.
Když nakonec policisté proberou hory odpadků, v celém bytě nalézají 1500 uměleckých děl, převážně obrazů. Jejich hodnota je skoro nevyčíslitelná. Jde například o díla Pabla Picassa, Henri Matisse, Marca Chagalla, Paula Klee nebo Oskara Kokoschky. Mezi horami odpadků policisté našli i rytiny Albrechta Dürera. Dvě stovky nalezených obrazů jsou na seznamu uměleckých děl ztracených za světové války. O okolnostech nálezu toto uměleckého pokladu píše německý týdeník Focus.
Kde se v zanedbaném bytě taková díla vzala? Majitelem bytu je osmdesátiletý důchodce Cornelius Gurlitt, syn Hildebranda Gurlitta, slavného drážďanského obchodníka s uměním, který na žádost Josepha Goebbelse – hlavního říšského propagandisty – cestoval Německem a obchodoval s takzvaným zvrhlým uměním.
Tak orgány Třetí říše označovaly díla moderního umění, která se jim zdála politicky nevhodná, nebo jejichž tvůrci byli například Židé. Adolf Hitler, který sám měl nenaplněné umělecké ambice, nemohl například Picassovo nebo Chagallovo dílo vystát. Považoval je za zvrhlý židovský vynález, který jen otravuje německé duše. V roce 1937 proto začala velká konfiskace modernistických děl z německých muzeí a galerií.
Zvrhlé umění
Jejich tvůrci byli nuceni emigrovat, nebo živořit v Německu, protože doma se jako umělci živit nesměli. Také Hildebrand Gurlitt, za svou podporu „zvrhlého umění“ – a asi také proto, že v jeho žilách částečně kolovala židovská krev – přišel s nástupem nacizmu o místo vedoucího uměleckého muzea. Protože však byl vynikajícím odborníkem, Goebbels mu nabídl, aby zabavená díla za provizi prodával do soukromých – i zahraničních – sbírek. Peníze za prodej šly do státního rozpočtu.
Gurlitt ale všechny obrazy neodevzdal. Za peníze, které z provizí získal, si „velmi výhodně“ koupil řadu vynikajících (a původním majitelům ukradených) děl. Po válce pak řekl, že všechny jeho obrazy v roce 1945 shořely během bombardování Drážďan. Ne všichni mu to věřili, ale nikoho nenapadlo jaké umělecké poklady jeho byt ukrývá. Nyní už víme, že umělecká díla nalezená u jeho syna mají hodnotu zhruba miliardy eur.
Podezřelý důchodce
O ukrytých obrazech bychom se nikdy nedozvěděli, kdyby neexistovaly celní kontroly na švýcarsko-německé hranici. Když se totiž němečtí úředníci ve vlaku z Curychu do Mnichova zeptali osmdesátiletého Cornelia Gurlitta, zda neveze nějaké peníze, vypadal tak nervózně, že vzbudil jejich podezření.
Gurlitt nejprve jim podle Focusu, který se odvolává na své zdroje, řekl, že neveze nic, ale pak přiznal, že má u sebe devět tisíc euro. Jak dnes předpokládáme, pravděpodobně si je vydělal prodejem některého obrazu. Celníci zkontrolovali, že mluví pravdu a ničeho se nedopustil. (Přes hranici je možné převážet částku do deseti tisíc eur.) Nicméně od té doby si na něho začali dávat pozor, podezírali ho totiž z daňových úniků. Nakonec se rozhodli prohledat jeho byt. Čekali, že tam najdou dokumenty potvrzující jejich domněnku, místo toho nalezli poklady moderního umění.
Vyšetřovatelé případ drželi dva roky v tajnosti, protože Gurlittova sbírka představuje mimo jiné i právní hlavolam. Dědici bývalých majitelů mohou požádat o vrácení nacisty odcizených děl. Nejprve však bylo třeba nalezené obrazy identifikovat. Na tom pracoval tým specialistů, kteří se zabývají krádežemi uměleckých děl. Teprve když se jim podařilo obraz popsat a identifikovat, mohli policisté začít pátrání po jeho majiteli. Pokud se však obraz určit nepodaří, budou ho muset úřady zřejmě vrátit zpět Gurlittovi. Bavorské úřady proto musí zveřejnit seznam obrázků tak rychle, jak jen to bude možné.
