S kontroverzemi se samozřejmě předem počítalo - jak také jinak, u člověka, jenž do postkomunitické země přijel hlásat, že máme vzít na milost Stalina.
Realita však předčila veškerá očekávání. Režisér zbožňující spory a provokace totiž evidentně usoudil, že novináře nejvíc naštve, když je vůbec nepustí ke slovu, a tak hned po první položené otázce zahájil monolog trvající dobrou čtvrthodinu.
V něm mimochodem zvádnul pospojovat řeckou mytologii, holokaust, Castra, Bushe, Thatcherovou, ba dokonce i Tita nebo náš vstup do NATO. To vše s jediným cílem – poukázat na to, jakým zlem je jeho domovina, Spojené státy americké.
K americkým hříchům přitom uměl najít cestu prakticky odkudkoli. Alexandr Veliký jej inspiroval k útoku na bývalého prezidenta George Bushe, od „Maggie“ Thatcherové byl zas jen krůček k Hillary Clintonové, Vietnamu a lhostejným Američanům („Vietnam je nezajímá a nikdy se za něj neomluvili.“).
„Kdo vám poradil, abyste vstoupili do NATO, co z toho máte? Vojáky v Afgánistánu, to je tedy výhra,“ hřímal se vztyčeným prstem. Když byl posléze moderátorkou upozorněn, že se tiskovka chýlí ke konci a slovo by měla dostat také protistrana, zašklebil se a pronesl: „Nic jí nevěřte. Teď tady mluvím já a chci to dopovědět.“
Jak přibývalo propagandistických hesel, natřískaný sál se začal zvolna vyprazdňovat. Někteří odcházeli z nudy, jiní na protest. „Prý máte problém s otázkami českých novinářů?,“ nadhodila nakonec jedna z odvážnějších z redaktorek.
„A to jste slyšela kde?“ čertil se Stone. Odpověď, že zdroj si přeje zůstat v utajení, vyprovokovala v jeho hlavě další neuvěřitelnou sérii konspiračně-protiamerických úvah. „Tajný? Ve světě, kde jsme všichni sledováni? Podívejte se na Snowdena,“ nadechl se k dalšímu výbušnému tématu.
Tou dobou už však laureáta Křišťálového glóbu téměř nikdo neposlouchal. Z místnosti odcházel za vlažného potlesku, patrně nejkratšího v historii udílení čestných cen. A odpoledne si jel hledat nové publikum: do stanového městečka.
