První prosinec je světový den boje proti AIDS, nemoci, která změnila tvář přelomu století. Kde se vzala, jak funguje, jak se léčí, a kdy se jí konečně zbavíme?
Před jednatřiceti lety, v roce 1981, se ve Spojených státech vynořily první informace o chorobě, která měla být později nazvána syndrom získaného selhání imunity -- AIDS. Americké Středisko pro kontrolu nemocí (CDC) vytvořilo speciální vyšetřovací skupinu, jež měla za úkol objasnit nárůst počtu pacientů trpících zejména dvěma do té doby vzácnými neduhy.
První z nich byl zápal plic, způsobený bakterií rodu Pneumocystis. Druhé onemocnění byl vzácný typ rakoviny, postihující výstelkové buňky krevních cév, a označovaný podle svého objevitele Kaposiho sarkom.
Obě nemoci znala medicína už dlouho. Obě zdravým lidem za běžných okolností téměř nehrozily. Zato ohrožovaly jedince s poškozeným imunitním systémem. Podle skupin náchylných jedinců označoval pracovní tým CDC neznámou epidemii zpočátku jako nemoc čtyř H. Postihovala totiž nejvíc Haiťany, homosexuály, uživatele heroinu a hemofiliky. Zkratka AIDS se začala používat o rok později, když se ukázalo, že se nemoc neomezuje zdaleka jen na zmíněné vrstvy obyvatelstva.
Za další rok už dvě skupiny vědců nezávisle na sobě popsaly virus HIV. Na svoje dnešní pojmenování si ale musel ještě počkat. V osmdesátých letech minulého století už byla světová epidemie v plném proudu. Mezi newyorskými homosexuálními muži bylo nakaženo přes pět procent.
Časem vyšlo najevo, že se infekce dostala do Spojených států už v šedesátých letech právě z Haiti, kam přeskočila z afrického kontinentu. Nejstarší zdokumentovaný africký případ pochází z roku 1959. Předky viru je třeba hledat v krvi afrických primátů, konkrétně ve viru jménem SIV. Ten dokonce způsobuje podobné obtíže jako HIV, třebaže daleko mírnější. Jedna ze dvou hlavních variant viru způsobujícího AIDS, HIV-1, pochází od šimpanzů, druhá, HIV-2, od mangabejů.
Virem SIV se může nakazit i člověk. Pytlákům, kteří zabíjejí šimpanze, se to stává. SIV ale není nebezpečný a člověka nijak zvlášť neohrožuje. Okolnosti, jejichž vlivem došlo k přeměně neškodného viru v dnešního zabijáka, nejsou známy. V osmdesátých letech přežívali nemocní AIDS něco mezi půl a jeden a půl rokem. Lék neexistoval a neexistuje dodnes. Rozvoj onemocnění se však dá zpomalit.
Zabiják bílých krvinek
Naděje na dožití dnešního pacienta s AIDS se blíží naději na dožití zdravých lidí. Platí to ovšem za předpokladu, že má přístup k moderním léčebným metodám, což nemá každý. Terapie je náročná pro pacienta, lékaře i zdravotní pojišťovnu. Virus HIV patří mezi retroviry. Ty se skládají hlavně z kusu RNA, uloženého v duté schránce společně s pár enzymy. Když retrovirus napadne buňku, jeho schránka s ní splyne a vpašuje RNA dovnitř. Ta se přepíše do DNA a připojí ke genetickému materiálu hostitele.
Může začít vyrábět další viry, nebo zůstat schovaná před imunitním systémem hostitele a čekat na příležitost. HIV útočí na bílé krvinky, které mají na svém povrchu signální molekulu jménem CD4. Hustota CD4 buněk v krevní plazmě nemocného je důležitý údaj o rozvoji onemocnění, společně s hustotou kopií virové RNA. Většinou platí, že čím víc má člověk CD4 buněk, tím méně má virové RNA, a naopak.
RNA ale nezůstává pořád stejná. Virus HIV rychle mutuje. Každý den vzniká v těle pacienta množství jeho variant, což komplikuje léčbu. Dosavadní léky proti HIV jsou navrženy, aby bránily viru v dokončení některé z už zmíněných fází životního cyklu. Mohou bránit jeho vstupu do buňky, maskovat před ním molekulu CD4, sabotovat proces přepisu RNA do DNA, a tak dál. Velká mutační rychlost mu ale poskytuje protizbraň. Může se objevit varianta, která je vůči působení léku odolná.
Aby tomu lékaři předešli, dávají nemocným kombinace hned několika léků proti retrovirům najednou, takzvané koktejly. Ty umožňují udržet počty virových částic na nízké úrovni a počty CD4 krvinek na vysoké úrovni dlouhá léta i desetiletí. Mají ale množství vedlejších účinků a vyžadují od pacienta velkou kázeň při braní léků. Navíc nebrání dalšímu šíření viru na dosud nenakažené lidi. Daleko lepší by bylo vyvinout proti viru HIV očkování.
Vakcína na obzoru?
Očkování je dosud nejlepší známý způsob boje s nemocemi, způsobenými viry. Jeho princip zná asi každý. Imunitnímu systému se předhodí neaktivní či oslabený virus nebo jenom jeho malá část. Ten si ji zapamatuje. Když se bílé krvinky potkají s opravdovým virem, snadno ho rozpoznají a rychle vyřídí. Po objevu HIV prohlásila tehdejší americká ministryně zdravotnictví Margaret Hecklerová, že potřebná vakcína bude k dispozici do dvou let. Spletla se. Příprava vakcíny proti AIDS se ukázala být velmi složitá.
Asi nejdůležitější důvod, proč tomu tak je, je už zmíněná ďábelská mutační rychlost viru. Povrchové bílkoviny HIV jsou rozmanité a rychle se mění. Vyrobit očkování, jež by imunitnímu systému umožnilo rozpoznat nesčetné varianty viru, je problém, přesto to vědci nepovažují za nemožné. V poslední době se opět můžete často dočíst, že už je to jen otázka času a peněz. Výzkumných programů je v současnosti okolo pětatřiceti a optimisté předpovídají nástup vakcíny už v současném desetiletí.
RADEK JOHN
AUTOR JE BIOLOG
