Odkrývala masové hroby ve Rwandě a v Guatemale, brodila se ostatky masakru z 11. září 2001 v New Yorku. Přispěla k vyřešení stovek brutálních vražd. A u toho začala psát detektivky. Jen tak, mimochodem, místo aby třeba pekla muffiny. Kathy Reichsová (62).
Pro ty, kdo znají Sběratele kostí, seriál inspirovaný jejími knihami: Kathy je skutečně tak trochu „Kůstka“, podivínská soudní antropoložka, jež radši řeže nohu mrtvole, než aby vedla společenskou konverzaci se živými.
Reichsová prý tuhle postavu napsala „více méně podle sebe“, a i když jí dala jiné jméno, zázemí i vzhled, něco z Temperance Brennanové v sobě přece jenom nosí. Především se velmi ráda baví o kostech. Stačí jí dát nějakou do ruky a rozzáří se jako dítě pod vánočním stromkem.
O vyhrabávání obětí vražd mluví stejně nevzrušeně jako o zadělávání těsta na palačinky. A když má vybrat, co ji z Prahy, kam přijela se svou novou knihou, zaujalo nejvíc, neřekne Hrad nebo Malá Strana, nýbrž sklepy. Anonymní zatuchlé sklepy. A, pravda, taky hrobka českých panovníků: prý by to bylo ideální místo pro ukrytí obětí vražd.
V kriminalistických seriálech dokážou odborníci přečíst z jediného chlupu celý příběh. Máme jim věřit?
Ne. Verdikty typu „škrábnutí způsobil nůž vyrobený v České republice mezi lety 1910–1912“ skutečně nevynáším. Tím netvrdím, že se důkladnou analýzou vzorku nedá zjistit hodně, ale všeho s mírou. Když máte dost materiálu, bez problému určíte věk, pohlaví, rasu, výšku, příčinu smrti a také prodělané úrazy a nemoci, přes něž se pak dostáváme ke konkrétním osobám, většinou lékařům a rodinným příslušníkům. Ani věda však není všemocná. Když vám na stůl vysypou změť tkání nebo když přivezou kost vyhlazenou vodou, nevydedukujete nic. Pak už vás může zachránit jen test DNA, ale to už je jiná kapitola.
Nástup testů DNA asi vaši práci hodně ovlivnil.
Jistě, DNA spolu s otiskem zubů a prstů se v identifikaci uplatňují zdaleka nejčastěji. Ale i tyto vysoce sofistikované metody mají jistá omezení. Nemůžete pracovat s otiskem zubů, když nevíte, za jakým zubařem jít. Totéž platí pro DNA. Proto pořád máme my antropologové práci.
Takže věda pořád ještě nepřekonala lidské schopnosti?
Ne. I když se nám to filmaři snaží namluvit, zbytečně matou lidi, kteří pak od vědy čekají zázraky. Věda je velmi účinný nástroj, ovšem nesmí se přeceňovat.
V seriálu Sběratelé kostí disponují vědci takřka futuristickými přístroji. Existují, nebo jste si je vymyslela?
Neznám laboratoř, kde by byly soustředěny všechny najednou, ale to neznamená, že by neexistovaly, moje příběhy jsou věrohodné. Dokonce ani ten trojrozměrný scanner, jemuž říkáme Angelator, není vybájený, jen jsem s ním nikdy osobně nepracovala. Takovou technikou disponuje asi jen centrální laboratoř FBI.
V té jste byla?
Samozřejmě, za těch dvacet let, co jsem v oboru, jsem obešla kdeco.
Máte na kontě i nevyřešené případy?
A kolik, kancelář mi přetéká krabicemi s kostmi, které nikdy nikdo neidentifikoval.
Jaký k nim máte vztah?
Jsou to takové ty hádanky, k nimž se čas od času vracím. Někdy to je proto, že o nich zrovna píšu, a někdy u nich prostě jen odpočívám. Hrabu se v kostech a odpočívám.
Nestalo se, že by se ten odpočinek změnil v posedlost?
Párkrát. Některé z těch případů jsou staré i dvě desítky let a mě dráždí, že jsem jim nepřišla na kloub.
Dotkl se vás některý z nich osobně?
Z nevyřešených ne, zrádnější jsou ty, kde jsme byli v identifikaci úspěšní. Nejhorší je to samozřejmě u dětí. Jeden z mých prvních případů byla pohřešovaná holčička, pamatuju si, že zuřila bouře a já přemýšlela, co asi v té slotě sama venku dělá a jak musí být vyděšená. Pak se našly kosti, takže jsem musela jít na místo činu a tu dívku identifikovat. Dodnes mám v hlavě každý detail.
K tomu místu činu: jsou policisté takoví břídilové, jak se říká, poničí všechny stopy?
S kolegy se je snažíme intenzívně školit, takže je to lepší, než bývalo. Ale stejně se pořád stává, že dostanu na stůl velký plastový pytel plný kostí, což je průšvih – jakmile ztratíte kontext, přijdete o spoustu informací. Když navíc ostatky nesbírá odborník, často nějaký chybí, a přitom může jít zrovna o ten klíčový.
Ještě jeden technický detail: jak se vyrovnáváte s nepříjemnými průvodními znaky své práce?
Myslíte smrad?
Nechtěla jsem to říct tak napřímo, přece jen mluvíme o lidech.
Mrtvých lidech. Ano, mrtví lidé někdy smrdí. I živí někdy smrdí, nebojte se toho.
Hrdinka vašich knih a seriálu Temperance Brennanová – tedy vlastně vy – často popisuje, jak musí přemáhat nevolnost.
Když je to hodně zlé, nevolnosti se nevyhnete. Někdy stačí namazat si pod nos takovou tu hmotu, kterou nosí detektivové v krabičce, ale, po pravdě, moc nefunguje. Všechno je otázka psychiky. Musíte se zapřít a soustředit na práci, žádné myšlenky na to, že se hrabete v zahnívajícím těle. A taky žádné emoce, to je ještě důležitější.
Což mi připomíná větu jednoho z vašich kolegů: Pláč si nechej na doma.
Clyde Snow, jeden z nejzkušenějších forenzních antropologů a velký bojovník v oblasti lidských práv. Byli jsme tehdy v Guatemale. Seděl na okraji masového hrobu, já z něj vytahovala jednu kost za druhou a bylo mi všelijak. Tehdy mi ji řekl.
Pláčete doma?
Nejsem brečící typ.
Něco tak strašného se vás ale přece nemůže nedotknout.
Na tyhle věci musíte mít povahu. Já třeba zase nechápu, jak dětský onkolog zvládá léčit, když mu pod rukama umírají děti. Nebo si vezměte psychiatry: celý den poslouchají, jak je náš svět hrozný, a přesto přijdou domů a jsou milí. To bych nedokázala.
Psychiatři často mívají své vlastní psychiatry. Máte nějakého i vy?
Psychiatra mi dali jedinkrát, když jsem pracovala na Grand Zeru. Tehdy se snažili pomoct každému, kdo tam dělal.
Dá se nějak srovnat to, co jste zažila v Guatemale, při vyšetřování vražd a v New Yorku po 11. září?
New York v roce 2001 se nedá srovnat s ničím. Všichni jsme byli otřeseni, všichni jsme byli nesmírně křehcí. A všichni jsme chtěli pomoct, protože čekat se založenýma rukama byla ta nejhorší možnost.
Co přesně jste dělala?
Nejdřív jsme prostě kopali. Do úmoru, dokud bylo co, respektive koho kopat. Poté jsme se přesunuli na State Island, kde se shromažďovaly sutiny s pozůstatky. Byly jich tuny, tisíce tun. My je měli za úkol třídit.
Z toho jste musela mít noční můry.
Tehdy ne, soustředila jsem se na práci. Ale už jen když se ptáte, mám to celé před očima, dokonce se mi vybavuje i ten specifický pach. Tohle je hodně živá záležitost.
Povídejte.
Třídění probíhalo v místech bývalé skládky. Po 11. září ji znovu otevřeli a nám tam postavili jakýsi provizorní kemp. Byla zima, foukalo, my měli na sobě ochranné oděvy a helmy, a kdykoli jsme vylezli z přívěsu, udeřil nás do nosu zvláštní zápach. Mísil se v něm smrad z odpadků a tlejícího masa, bylo to něco neskutečného. A nesláblo to, bylo to tam pořád. Taky se mi vybavují světla reflektorů. Na začátku jsem brala hlavně noční šichty, třináctihodinové směny, bylo to vyčerpávající fyzicky i psychicky. Tma se mísila s mlhou, již nám prosvěcovali obřími lampami, a my se probírali hromadami sutin a aut.
Přemýšlela jste i tady nad příběhy lidí, kteří v těch sutinách leželi?
Když jsem našla řidičák nebo třeba krabici s rozepsanými svatebními oznámeními, nemohla jsem nepřemýšlet, kde jejich majitelé skončili. Jestli leží zasypáni někde pod námi, nebo se jim podařilo utéct. Jestli tu svatbu někdo zrušil.
Dozvěděla jste se, jak to dopadlo?
Ne. A ani jsem se po tom nepídila. Držela jsem se svého úkolu, což bylo určit, co z té změti jsou lidi a co zvířata. V okolí Ground Zera bylo hodně restaurací, takže jsme nacházeli spoustu koček a psů. Tedy zbytků koček a psů. Když šlo o člověka, vložili jsme vzorek do sáčku, přidělili číslo a předali ho k další identifikaci, většinou testu DNA. Jiné zkoumání nepřicházelo v úvahu, z těch lidí nezbylo nic. Doslova nic. Byl to asi nejtěžší případ, na němž jsem pracovala.
Celý rozhovor s Kathy Reichsovou si můžete přečíst v Reflexu č. 47/2012.
