Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni.

Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni. Zdroj: Tomáš Tesař

Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni.
Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni.
Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni.
Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni.
Foukali malí, foukali velcí, foukali prostě všichni.
12
Fotogalerie

Milovníci bublifuků vyfoukli apoštolům pozornost turistů

Je pondělí, krátce před sedmou hodinou večerní. Každou chvíli na Staroměstském náměstí vypukne Bublifukový den, jeden z nejúspěšnějších českých flashmobů, v jehož rámci se na jednom místě  krátce setkají neznámí lidé a vypustí do vzduchu tisíce bublin. Proč? Prostě jen tak.

 

Míjím skupinku asijských turistů a jejich průvodce se zdviženým deštníkem, partu segwayářů i amatérské fotografy, kteří se zastavují na každém kroku a snímají každý metr dlažby okolo orloje. Snažím se identifikovat někoho, kdo v nejbližších minutách vytáhne bublifuk a zaplaví nejbližší okolí bublinami. I když se většina účastníků snaží tvářit nenápadně, není to zas tak těžké.

 

Jedna z dívek mi vypráví, že se účastnila úplně prvního Bublifukového dne, toho před třemi lety. Minulý ročník vynechala a letos se přišla zapojit znovu. „Všimli jsme si toho na Facebooku, tak jsme přišli,“ rozpovídává se druhá dívka a dodává, že by celá akce měla trvat patnáct minut. Nic neříkám, ale v duchu doufám, že nastane foukací anarchie a létajícího jaru si užiju o něco déle.

 

Čekání na sedmou hodinu probíhá mimo jiné za zvuku čtveřice hudebníků v historických kostýmech, kteří ověšeni dudami a bubny baví desítky turistů i kolemjdoucích Pražanů. Mně trochu znemožňují odhalit v obřím davu další bublifukaře. Lidí tu nápadně přibývá.

 

Těsně před celou hudebníci přestávají hrát. Staroměstské náměstí utichne, turisté, netušící nic o Bublifukovém dni, se přesouvají pod orloj a zaklání hlavy. Odbíjí sedmá hodina a desítky mladých lidí vytahují na Staroměstském náměstí bublifuky - zvláštně barevné i klasické, malé kapesní i velké „batohové“… Paráda! říkám si a taky zakláním hlavu. Ne kvůli apoštolům, ale kvůli hejnům lesknoucích se bublin, které letí vzduchem.

 

 


Ono je to fakt baví!

Vzápětí se někteří turisté začínají přesouvat od orloje blíž k bublinovému reji. Obrázky hodin už mají ve foťácích i mobilech, pár hlav apoštolů už si taky prohlédli a tohle je na moment zajímavější atrakce.

 

Přestože se blíží čtvrt na sedm, nikdo se k odchodu nemá. Zastavuji se u dvou slečen a ptám se jich, jak dlouho ještě budou foukat. Jedna z nich zvedne do úrovně našich očí dlouhý bublifuk plný „munice“ a směje se: „Dlouho!“

 

Děti všech velikostí, barev a vychování se v průběhu foukání sbíhají okolo muže, který si místo normálního bublifuku přinesl jakýsi provázkový a vytvářel s ním bubliny velké skoro jako gymnastické míče. Stejně jako předtím kolem muzikantů se teď i kolem něj vytvořil houf zvědavců. Ti nejmenší se tetelili štěstím z ničení gigantických bublin přímo uprostřed davu.

 

Zhruba po půl hodině se "foukači" postupně vzdávají. Někteří proto, že si s sebou nevzali dostatečnou výbavu na další řádění, jiní se nemohli dočkat, až si umyjí ruce… Tak zase za rok. A příště už si bublifuk vezmu taky!