ANO: NEŘEŠENÍ JE PŘÍLIŠ DRAHÉ
Možné vystoupení Řecka z eurozóny bude spojeno s náklady i s určitým politickým a společenským šokem. Totéž v ještě větší míře platí o dalších možných kandidátech na vystoupení, jako je například Španělsko.
Takový šok i náklady lze omezit správným provedením a dobrou komunikací. Realistické náklady vystoupení země ze spolku eura musíme vždy porovnávat s opačným scénářem, tedy s náklady na setrvávání zemí u eura jako své měny. Právě ty jsou už dnes obrovské a skrývají se v podobě sociálního, ekonomického, rozpočtového a politického kolapsu Řecka.
Stejně tak se projevují i v podobě dvacetipětiprocentní nezaměstnaností, respektive padesátiprocentní u mladé generace ve Španělsku, sociálního a politického pnutí a bankovní krize.
Diskuse musí být především zbavena ideologických předsudků na obou názorových stranách, argumenty musí být postaveny na ekonomických číslech, faktech a analýzách. A na jejich základě by měli politici s mandátem rozhodnout a vše řešit.
Typické evropské neřešení je vůbec nejdražší alternativou.
NE: PROBLÉM NENÍ V EURU
Problémy Španělska a Řecka jsou do značné míry nesouměřitelné. Řecko léta neodpovědně hospodařilo, zatímco španělská vláda byla disciplinovaná.
Řecká schopnost vybírat daně byla vždy příslovečně nízká, daňový výnos se pohyboval na půl cesty mezi rozvojovým světem a severní Evropou. Naproti tomu výdaje snesly srovnání s nejvyspělejšími sociálními státy světa.
Proto si mohl řecký důchodce užívat penze na úrovni Rakušana, který ovšem celý život platil na důchod podstatně vyšší částky. Rozdíl mezi příjmy a výdaji – před eurem i po něm – byl financován lehkovážnými mezinárodními investory do řeckých státních dluhopisů.
Španělsko – alespoň pokud jde o fi skální disciplínu – působí i ze zpětného pohledu spíše jako disciplinovaný příslušník severní zóny. Španělsko došlo na pokraj státního krachu cestou, jež se spíše podobá Irsku. Zatímco vláda hospodařila v době konjunktury s přebytkem (my, kteří se na jižní členy eurozóny rádi vytahujeme, jsme zvládli vyseknout defi cit i na vrcholu cyklu, v roce 2007), banky roztočily ruletu realitní bubliny.
Ve Španělsku i v Irsku se banky předháněly ve financování výstavby nemovitostí. V Irsku vynalezli hypotéky na 110 procent ceny nákupu domu či bytu, neboť když už si kupuji dům, potřebuji i nový nábytek. Ve Španělsku domácí a zahraniční developeři zahajovali – prakticky bez kapitálu – další a další megalomanské projekty ve vidině, že Severoevropané stráví své penze v letních bytech na španělském pobřeží.
To vše na úvěr od domácích bank. Poté, co v roce 2008 začaly ceny nemovitostí padat, padaly i banky. V Irsku rychle, neboť tam mají likvidní trh s realitami, jenž přinutil banky přiznat barvu téměř okamžitě. Ve Španělsku nastává okamžik pravdy teprve nyní.
Hlavní bariérou oživení ve Španělsku (kromě toho, že řešení bankovní krize neodůvodněně odkládalo) je zamrzlý trh práce. Nezaměstnanost roste měsíc od měsíce a blíží se jedné čtvrtině pracovní síly země. Není divu. Ve Španělsku představuje přijetí zaměstnance téměř celoživotní závazek. Náklady spojené s propuštěním zaměstnance jsou enormní a v době zvýšených rizik, ve které žijeme, se přijímání nových zaměstnanců stává pro španělské podnikatele luxusem.
Každá země musí řešit především ty problémy, jež ji skutečně trápí. Španělským problémem jsou bankovní rozvahy a pracovní trh, nikoliv euro.
