Markéta Kolodžejová (21), alias MC Taktika, je mladá, miluje hip hop a její ambice se pohybují někde kolem toho, bavit sebe a psát si pro radost, případně tím pobavit ještě někoho jiného ... Pobavit, nebo mu aspoň nechat spadnout čelist.
Sedí proti mně v podniku jménem Konec Konců a pořád si ještě není stoprocentně jistá, že tenhle rozhovor není nějaká sofistikovaná legrace. To jen k těm ambicím. MC Taktika reprezentuje nový druh umělců, který se objevil v poslední době – rýmování do hudby berou stejně přirozeně jako básničky. A tradiční, dnes prakticky mainstreamový hip hop, ve kterém žijí Rytmusové, PSH a další, je jim naprosto vzdálený.
Skladby MC Taktiky jsou roztomile naivní, zároveň poměrně vzteklé a plné takových těch hrátek se slovy, které většina lidí začne vymýšlet ve stavu intoxikace marihuanou a menší část to umí i bez toho. Proto se její současný hudební projekt jmenuje DIAkritika a její partnerkou v něm je jiná rapperka, jež si říká BioMasha. Právě ta svou kámošku přivedla k tzv. slam poetry, žánru na pomezí hip hopu a veřejné recitace, který má v Česku malou, ale urputnou základnu fanoušků. A Taktičina slam poetry videa patří k těm nejobdivovanějším.
Co tě žene? Z některých textů to vypadá, že jsi celkem naštvaná.
Kdysi to byl určitě vztek. Ten mám sice pořád, ale zároveň mám dojem, že jednak lidi už nějaký vzteklý věci nechtějí moc poslouchat, jednak už mě ani nebaví o vzteku psát, protože všichni se vlastně rozčilujou kvůli stejným věcem. Občas je to trochu na hlavu. A takové to rapování o životě na ulici, to mi taky moc nejde. Proto jsme s BioMashou udělaly projekt DIAkritika, ve kterém jsme si řekly, že budeme prostě ženský. Hodně lidí si myslí, že holky v hip hopu jsou úplně blbý, tak jsme se rozhodly, že to teda uděláme úplně blbý. Takže je to o tom, že jsme hrozně hloupý, jsme z Prahy a celej den vaříme, zaděláváme na knedlíky, čekáme, až nám vykynou …
To je zvláštní přístup.
Je to něco, co asi nikdo jinej úplně nedělá, je to zábavný a pro nás je legrace takhle psát. A přitom takový vůbec nejsme. Nás bavilo, že na nás někdo kouká jako na úplný diliny, který hip hopu a vůbec věcem okolo nerozumějí, a my se teď těma dilinama staneme.
Podobný model, který dělají třeba Čokovoko …
To si právě nemyslím. V jejich případě to není hip hop. Mě to, co dělají, hrozně baví textově, ale nefunguje to podle mě jako hudba. Není to něco, co by si lidi pustili na party a povídali si u toho. Chceš si sednout a poslouchat ty texty. Můj cíl je, aby věci, co děláme, šlapaly i jako muzika, aby měly hezkej hudební podklad a bylo to hudebně vymazlený. Protože jinak bysme mohly psát básnický sbírky.
Když si vezmeme všechny ty scény nebo subkultury, v nichž se pohybuješ, která je ti nejbližší?
Určitě hip hop. To je subkultura, kterou mám ráda, ze které jsem vzešla. Naproti tomu slam poetry byl jenom takový výlet jinam. Mě tam vzala BioMasha, jež dělá slam už hrozně dlouho, a já si řekla, že to vyzkouším. Ono se to nezdá, ale slam poetry je hip hopu hodně podobná. Vlastně nechápu, proč se jí nevěnuje víc rapperů.
Co je na slam poetry tak zábavného, respektive v čem je vůbec jiná než hip hop?
Na slam poetry je skvělá interakce s publikem. Recitujete svoje věci, někdy připravené a někdy z hlavy, a lidi reagují přímo na vaše slova. Když jste na pódiu při hiphopovém koncertě, tak je tam ta hudba pod tím a kope to, ale na slam poetry lidi víc poslouchají. Když už se člověk mastí s nějakým tím textem (a já si texty připravuju, neimprovizuju), je příjemný, když před váma lidi sedí jako v divadle, poslouchají a dají vám najevo, jestli se jim to líbí, nebo ne. Zatímco na hiphopovém koncertě se pohupujou, ale texty samotný málokdo vnímá, protože je tam příliš dalších vjemů.
Texty jsou tedy klíčové?
Určitě, ale je to i taková egomasturbace, když tam lidi sedí a poslouchají a člověk před nima stojí … Tvoje domovská subkultura je ale stejně hip hop, je to tak? Stýkám se s lidmi kolem hip hopu, takže tam zřejmě patřím. Ale v hip hopu asi nic moc neznamenám, nemá smysl si nic nalhávat. Ono je to hodně těžký …
Proč?
Dneska každej desátej rapuje a je hodně těžký o sobě dát vědět. Nejjednodušší je prostě něco udělat, pověsit to na internet a nechat, ať si to najdou lidi, kterým se to líbí, a dají to kolovat. A jakmile to lidi znají, tak už tě mají rádi i promotéři a už si tě pozvou. To je asi jediná cesta.
Proč jsi vůbec začala rapovat?
Chtěla jsem to dělat vždycky. Je to, jako když nějaká holka poslouchá popík a touží se stát zpěvačkou. Já jsem poslouchala hip hop a prostě jsem chtěla být jako oni. Ale pravda je, že jsem jako malá skládala básničky. Který byly dost … nebyly špatný, ale dneska bych je nerapovala. Každopádně k poezii jsem měla blízko. A vzhledem k tomu, že neumím zpívat, mi tohle přišlo jako způsob, jak to využít.
Jak vypadá ženský rap?
My rapujeme o ženském světě, který dokáže být hodně komický. Třeba svět ženských časopisů. Na jedné straně návod, jak zhubnout do plavek, ale na dalších stránkách třicet typicky českých dobrých receptů, jak udělat nadívanou kachnu a vdolečky.
Zjistila jsi o ženském světě něco, co jsi dřív nevěděla?
Že všechny ženský řeší vlastně to samý. My jsme udělaly písničku Nedostupná, která je o tom, že holka by neměla chlapovi psát a volat a nic, ale zároveň on pak nepozná, že ho chce. To je hrozně složitá problematika. A stává se nám na koncertech, že za náma chodí holky a říkají: „Jé, já mám tohle úplně stejně.“ Teď jsem jela v metru, kde si o tom taky dvě ženský povídaly. „No já jsem mu napsala.“ A druhá na to: „Ježíš, tos mu neměla psát, to je hrozně brzo, to jsi posrala …“ Ty problémy jsou zkrátka dost podobný a spousta holek se v tom najde. Co dalšího je typicky ženské? My to teď zkoumáme. Ten svět ženských časopisů je určitě zajímavej stejně tak jako třeba to, jak jsou ženský někdy vnímaný – když bruneta mlčí, přemýšlí, když mlčí blondýna, je blbá.
Děláte tedy texty pro holky?
Ani ne, tebe to bude bavit taky. Ony jsou holky většinou dost žárlivý, třeba já určitě taky, takže je problém mít vyloženě kapelu pro holky. Ale na druhou stranu pomáhá, že nejsme úplně hezký. Kdybychom byly větší diliny, holky budou dělat takový to: „Hmmm, podívej se na ně!“ a budou na nás koukat skrz prsty. Ale my nejsme nějak přenádherný, takže to berou. A klukům to většinou přijde zábavný. Takže děláme, že jsme napůl chytrý a napůl úplně blbý. On ten ženskej svět je ohromný univerzum. A my ho rozhodně hodláme zkoumat dál.
Budete mít nálepku feministek …
Naopak, my jsme přece ty přístupný holky, co dělaj knedlíky.
Když už jsme u toho, když v tomhle věku zakládají kapelu kluci, je to většinou proto, že chtějí balit holky.
Tak to určitě taky hraje roli. (Smích) Ale já na to ještě žádnýho kluka nesbalila. Možná se nás bojí. Anebo prostě přijdou na koncert, kde už mají svoje holky … A navíc s náma hraje DJ, kluk, tak si možná myslí, že s ním chodíme. (Smích)
