Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938

Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938 Zdroj: Repro z knihy Toyen Jednadvacet, nakladatelství Torst

Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938
Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938
Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938
Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938
Kresby z knihy Jednadvacet malířky Toyen, vydané v roce 1938
5
Fotogalerie

Čeští prozaici: Sex je náš! A vždycky byl...

Kolik jste v poslední době viděli filmů bez otevřeně prezentované soulože? A kolik jste přečetli knih bez výživné sexuální scény, nepočítáme- -li pohádky, slabikář a skripta? Sexualita v umění je dnes poznaná nutnost, vědí autoři, producenti i vydavatelé: „Pokleslý“ obsah naláká více kupců, navíc nějaká ta erotika zaslepí recipienta natolik, že snad přehlédne suky a roztoče v jinak ušlechtilém dřevě literárního (či jiného) díla. Autor se „přiblíží lidu“, když do své vznešené tvorby zakomponuje profánní prvek.

 

Erotično v umění je rovněž barometrem svobody doby – proto v oficiální literatuře minulého režimu nacházíme zejména jednostrunné přízemní sexuálno páralovského ražení, neboť mnohé erotikou protkané knihy (ty Jiřího Koláře či Zbyňka Havlíčka aj.) jednoduše z vůle cenzora nevycházely. To však nic nemění na faktu, že s explicitní sexualitou se v české beletrii setkáváme už dlouho. A stejně jako existuje dobrý a špatný sex, jde o dobře popsanou erotiku či o tu, která nás k čtenářskému vyvrcholení jednoduše nepřivede. U tělesné lásky příčiny selhání diagnostikujeme snáze, u erotiky v próze se pojetí kvality mění v čase a záleží i na tom, čí oči na nemravných řádcích spočinuly.

 

Základní sexy sentence a strofy v krásné literatuře přehledně shrnuje předloňská publikace Radima Kopáče a Josefa Schwarze s názvem Zůstaňtež tudíž tajemstvím …, bez níž by tento článek vznikal podstatně déle a bolestněji. Útlý svazek rekapitulující „známou i neznámou erotiku (a skatologiku) v české literatuře 1809–2009“ připomíná jak Máchovy šifrované deníky a jeho „picání“ sličné Lori zpředu i jinak u kamen a na dalších místech, tak lechtivé i poněkud vilné verše Vrchlického, Halase či Holana shromážděné ve třech ročnících Erotické revue (jejíž reprint loni v červnu po deseti letech opět vydalo nakladatelství Torst).

 

 

Jako význačného prapředka sprostých slovíček v něčem tak noblesním jako literární dílo identifikuje sběratele folklóru Jana Jeníka z Bratřic, jenž nám v Písních krátkých lidu českého obecného a mnohých dalších výborech lidové poezie přelomu 18. a 19. století zůstavil skvosty jako Šel sedlák s sedlačkou na posvícení, / / sedlačka upadla, sedlák na ni. / Sedlačka pláče a sedlák skáče / že bude za rok mít mladý sedláče, případně Hejbalíček přes špalíček, vítr s kundou klátí, / každá holka, která přijde, musí nám to dáti. My se v tomto textu budeme věnovat erotice v próze, a to nikoli jen v té primárně erotické či přímo pornografické. A nebudou nás zajímat žádné letmé polibky nebo troufalé myšlenky, nač troškařit – půjde nám minimálně o koitus.

 

NÁRODNÍ OBROZENÍ TĚLESNÉ

V 19. století bylo otevřené popsání pohlavního aktu v literárním díle naprosto nemožné – a i pouhý náznak hambárny vyvolával značné rozechvění, ve čtenáři jistě často příjemné, v cenzorovi pak značně pobouřené. Psalo se tehdy o lásce romantické, o galantnosti a milosti; Neruda, Tyl, Němcová, Mácha i Arbes se do žádných chlupatin nepouštěli a ještě dlouho budeme čekat na Babičku vulgaris, anonymní parodický text, který babičce i jiným postavám z novely Boženy Němcové vkládá do úst nevhodné výrazy a do jiných otvorů ještě mnohem nevhodnější věci („Jářku, děti, až vyrostete, poznáte samy, že když ženskou svrbí kunda, je to horší nežli podebraná pata,“ dí na jednom místě babička). Je to dané nevolí tehdejšími konvencemi sešněrované společnosti a samozřejmě také škrty cenzorů, k nimž se však mnoho erotických řádek vinou předběžné autocenzury nedostávalo.

 

Vždyť i známých devětadvacet deníkových záznamů, které si o svém bujném sexuálním životě pořídil v období od 16. září do 6. listopadu 1835 Karel Hynek Mácha, bylo šifrovaných, psaných česko-německy, jednou zleva doprava, na dalším řádku zprava doleva. Nad pěvcovými zmínkami o „tropení onanie“, „picání pozadu“ a Loriině „mordyjánské prdeli“ by možná v jeho době omdlévali i muži ... „A možná jedním z nejtělesnějších a nejerotičtějších ,románů‘ naší doby je korespondence Boženy Němcové,“ upozorňuje na další intimní, až mnohem později zveřejněné psaní té doby literární vědkyně Libuše Heczková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

 

 

Jen pár desetiletí po Máchovi a Němcové již kritici jako T. G. Masaryk či Eliška Krásnohorská vyjadřovali pohoršení nad smyslnými verši ranějších, postromantických sbírek Jaroslava Vrchlického, domnělého autora erotické epopeje Rytíř Smil, jejíž motto „Život prchá, přijde smrt – dopřejme si velemrd!“ je roztomilou zkratkou obsahu skladby.

 

S erotikou kořeněnými verši to nebylo o nic lepší, až pak, ke konci století, kdy naturalista a později dekadent Jiří Karásek ze Lvovic vydává sbírky Sodoma a Sexus necans a Arnošt Procházka Prostibolo duše (výraz prostibolo lze považovat za slovo odvozené z latinského výrazu pro nevěstinec), verše mj. o „spasmu nahých žen/ kdy v lásky orgiích/ mřel cudných květů sníh“. O větší slávu pohlavních orgánů se v rámci literatury a ilustrace zasloužili právě dekadentní a naturalističtí tvůrci kolem časopisu Moderní revue.

 

EROS VULGARIS

Hned na počátku dvacátého věku pak začala vycházet cenzurou relativně tolerovaná braková erotická literatura. Mnohem přísněji až do počátku druhé světové války sledovali cenzoři periodický tisk a autory zvučných jmen.

 

Ale nepředbíhejme. Kvůli cenzorům odsuzujícím „pornografii“ vznikaly i v našich zemích po první světové válce „soukromé erotické tisky“ – ty byly zákonem tolerovány, neboť nebyly veřejně šířeny, prodávány ani vystavovány či půjčovány v knihovnách a vycházely v nízkých nákladech, maximálně tři sta kusů. Patří mezi ně nejen přisprostlé Rajcovačky naší Kačky nebo již zmiňovaná Erotická revue, ale rovněž Sexuální nocturno Vítězslava Nezvala či de Sadem ovlivněná básnická próza Emilie přichází ke mně ve snu Jindřicha Štyrského (obé jako reprint vydáno roku 2001 Torstem).

 

Čtenáři těchto dnes nesmírně ceněných knih experimentátorů a avantgardistů a jejich přátel Bohuslava Brouka, Karla Teigeho, Františka Halase či Jiřího Koláře byli v dobovém tisku označováni jako „patologické“ osobnosti a zmíněná literární díla za „svinstvo“, „pornografický škvár“ či „pokoutní literaturu“.

 

 

Komunismus nastoupivší roku 1948 posléze soukromé tisky zcela vymýtil. V rámci pětiletek erotično nemělo právě na růžích ustláno a jeho pěstitelé v krásném umění byli režimem různě potíráni.

 

SLOVNÍ SMILSTVO PO SAMETU

Zatímco západní svět díky květinovým dětem a jejich osvíceným příbuzným otevíral přívalu erotické literatury stavidla již od 60. let 20. století, v Československu padla bariéra až s odchodem soudruhů od vesla po roce 1989. Následovala vichřice nikoli podvazků a spodniček, ale rovnou robertků a nahoty. „Ty tam jsou doby, kdy autor dokázal fantazii čtenářů zaujmout bezostyšnou scénou, v níž muž usedl na dívčinu postel, za oknem zadula mocná bouře a zhasla svíčku,“ říká Pavel Janoušek, někdejší ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR. „Ostatně ani dnešní četba pro ženy se už nespokojí s tušením noci, která přijde po svatebním obřadu. Současný čtenář k témuž efektu potřebuje impulsy daleko méně metaforické.

 

Takový lechtivostí lačný čtenář pak dochází uspokojení v románech Playgirls 1 a 2 Vladimíra Párala, autora, který už ve své dřívější tvorbě nešel pro soulož daleko; případně v některých dílech Miloše Urbana či v Umělohmotném třípokoji Petry Hůlové, románové zpovědi stárnoucí prostitutky. Ale podle bohemistky Libuše Heczkové je jen málokterý román českého autora sexuálně tak vyhrocený jako Újma, debut německy píšící Libuše Moníkové z půle 70. let (je k dispozici jen ve slovenském překladu), založený na znásilnění ženy policistou.

 

 

V básních pěstuje erotiku známý dekadent J. H. Krchovský, v próze pak třeba někdejší přispěvatel Reflexu Vít Kremlička, jemuž se v drobné próze Necky „policajti navzájem zmrdali“, také Michal Viewegh ve svých Povídkách o manželství a o sexu si přisadil. „Fakt, že je stále těžší najít v oblasti od krku či pasu dolů něco, co by bylo schopno adresáta skutečně překvapit, autory sváděl rovněž k tematizaci sexuálních abnormalit,“ připomíná Pavel Janoušek.

 

V posledních dvou desetiletích v Česku vyšlo próz s erotickým nábojem snad větší množství než za předchozí dvě staletí dohromady. Tabu erotiky v literatuře je nadobro pryč – o čemž svědčí fakt, že mezi nejprodávanější literární publikace související se sexualitou patří „netradiční antologie“ Nely Astonové Kniha o mrdání, Kniha o kundě a Kniha o čuráku.