Anděl sexu a smrti

O čem si lidé, kteří umírají, chtějí povídat?

Chtějí mluvit o svém životě, zhodnotit ho, ospravedlnit své viny, odpustit a rozloučit se. Potřebují si povídat, přijmout fakt, že umírají. Mají strach z celé řady věcí a chtějí o tom mluvit. Ale i blízký má strach, že o ně přijde, a taky by o tom měl mluvit. Musejí spolu mluvit. Potkávám maminky, které se samozřejmě bojí říct svým malým dcerám, že umřou, a chodí se mě ptát, jak to mají udělat. Píší dopisy o duši v nebíčku, potřebují se z toho vypsat.

Jste sexuoložka a zároveň poskytujete i pomoc pacientům, kteří umírají. Není v tom jistý rozpor?

Vůbec ne. Lidé přece mají mnoho trápení, ať jsou zdraví, či nemocní. Dvacet let se zabývám pacienty s nádorovým onemocněním. Mnohé z nich jsem měla možnost doprovázet až do konce jejich životní cesty. Tato práce není jednoduchá, a proto jsem hledala protiváhu. Na jedné straně se setkávám se smrtí, na druhé jsem volila život a naději. Vyjdeme-li ze statistik, že zhruba každý třetí člověk onemocní nádorovým onemocněním a každý čtvrtý na toto onemocnění umírá, je pravděpodobné, že každý z nás se setkal ve svém okolí s člověkem, který zemřel na rakovinu nebo o svůj život právě bojuje. Ti lidé potřebují také psychicky povzbudit.

Připravit člověka na smrt, to není jednoduché, že?

Protože o smrti se v naší moderní společnosti nemluví. A to je chyba. Když jsme zdraví, vytěsňujeme smrt z našich myšlenek, a dokonce i o prevenci se začínáme obvykle zajímat, až onemocní někdo z našeho okolí.

Tvrdíte, že podobná tabuizace smrti vede k osamělosti člověka. Když si ale čteme odborné knihy o starověku či středověku, tak strach ze smrti tam byl také obrovský. Ale na druhou stranu se brala smrt jaksi automaticky, více fatalisticky. Co přesně se změnilo v přístupu současného člověka k smrti?

Nechceme o smrti mluvit, děti se o tom nic neučí. Rozhodli jsme se smrt úplně vytěsnit z našich myšlenek. Setkala jsem se s otcem sedmiletého dítěte, jemuž umřela maminka, a ptal se mě, jestli jeho chlapečkovi neublíží, když ho vezme na pohřeb.

Předpokládáme, že vaše odpověď byla, že ho tam má vzít. Proč?

Smrt je součástí lidského života, tedy ano. Tím, že neumožňujeme naučit se s ní zacházet, tak jsme dospěli tam, kde jsme. Dřív existoval přirozený strach ze smrti, ale když někdo odcházel z tohoto světa, odcházel většinou doma, mohl se rozloučit s blízkými, měl možnost o tom mluvit. Mě nejvíc překvapuje, že ani nejbližší rodinní příslušníci mých pacientů nevědí, jak mohou svým umírajícím pomoci. Mnohdy se snaží být oporou tím, že jsou „silní“, a tak bagatelizují či nedávají najevo své pocity. Slýcháme: To zvládneš, to bude dobrý, ale to ten člověk nepotřebuje.

Co jiného by měl člověk v podobné situaci říkat? Vždyť mu odchází drahý člověk. Možná ten úplně nejbližší. To mu má říci: Tak, a teď umřeš?

Je potřeba na nic si nehrát. Mluvit o tom, o čem potřebujeme mluvit. Když se vám chce brečet, brečte! Když nemocný chce brečet, buďte tam, dotýkejte se ho, dejte mu svou lidskost, sebe samého.

Dobře se připravit na smrt, na to člověk potřebuje nejenom sílu, ale i odvahu.

Člověk se musí naučit přijmout svou konečnost, hledat a nacházet smysl a ve chvílích nejtěžších najít naději. Měla jsem jako pacienta jednoho nemocného Indiána. Řekl mi, ať jiným nemocným povídám o tom, ať si všimnou, že i když člověk odejde, je pořád v nás. Vždycky když máme nějaké důležité chvíle – ženíme se, končíme studia –, myslíme na lidi, kteří už tady nejsou.

Existuje na podobnou práci nějaká speciální průprava?

Nelze použít teorie ze studií. Musela jsem si v životě ujasnit sebe samu, přijmout vlastní konečnost. K tomu mi pomohlo setkání s konkrétními lidmi v průběhu jejich těžké nemoci. Potřebovala jsem čas a zkušenost. Lidské prožívání v době těžké nemoci je v zásadních rysech u mnoha lidí podobné. Mluvím s nimi o tom, popisuji jim, co se přesně děje, co je může čekat, kdy to bude nejhorší a co proti tomu můžeme udělat. Člověk, jenž umírá, navíc tuší, že se blíží konec.

Celý rozhovor najdete v Reflexu č. 39/2011.