Stát se snaží přinutit lékaře, především psychiatry, aby dělali policejní udavače a hlásili trestné činy, jež se dozvědí od svých pacientů. Včetně zločinů tak „strašlivých“, jako je hanobení státního symbolu. Úředníci však zapomněli, že lékaři jsou sebevědomý cech, který to nebude dodržovat.
Na začátek tohoto textu vám řeknu dva vtipy. První: „Přijde pacient k psychiatrovi a říká: Pane doktore, podplácím úřady a nemůžu kvůli tomu spát! Tady máte diazepam a teď jdeme na policii, kde vás za tu korupci udám!“
Druhý, jenže to už není vtip, i když to tak působí: Udat vlastního pacienta lékařům pod hrozbou vězení nařizuje nový trestní zákoník.
Takové jednání je v rozporu s prvním zákonem, jímž se musí lékaři řídit a který říká „Primo non nocere – první je neškodit“. Nový zákon popírá dokonce i tisíce let starý kodex lékařského řemesla, Hippokratovu přísahu: „Přísahám při lékaři Apollónu, při Hygieii a Panaceji, volám za svědky všechny bohy a bohyně, že ze všech sil a s plným svědomím budu plniti tento slib: … Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé. … vstoupím-li do domu, vejdu tam pro blaho nemocných, zdržím se všeho počínání nešlechetného. … O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím to jako tajemství.“
Náš právní systém lékařům tuto část přísahy zakázal dodržovat, a to i v bizarních kontextech. Pokud například některý pacient řekne psychiatrovi, že si spolu s přáteli chodí vždycky na židovský svátek Jom kipur na nějaké veřejné místo vytírat zadek palestinskou vlajkou, je nově zákonnou povinností doktora svého pacienta, díky jehož důvěře informaci získal, udat policii.
MILOST A UŽVANĚNÝ LÉKAŘ
Cizinecká policistka Radka Kadlecová byla souzena a odsouzena pro trestný čin korupce. Pak se nervově zhroutila a začala se léčit na psychiatrii. Týdeník Respekt zveřejnil informace, jež cituji doslovně: „Během druhé návštěvy nemocnice se lékaři svěřuje s překvapivou informací. Respektu se podařilo získat kopii přijímací zprávy z této hospitalizace. Po základních údajích a lékařské anamnéze se v ní píše: Odsouzena za přijímání úplatků, které jí byly nabízeny v jejím zaměstnání u Cizinecké policie, sua sponte uvádí, že pro ni je již zakoupena milost u prezidenta republiky, na cílený dotaz potvrzuje, že úplatky přijali taky poradci prezidenta (na trestný čin úplatkářství se nevztahuje ohlašovací povinnost lékaře, informace podléhá lékařskému tajemství).“
Autorem zprávy a lékařem, jenž Kadlecovou přijímal, je tehdejší primář psychiatrického oddělení v Ostrově Martin Konečný. Nic samozřejmě nehlásil úřadům, lékařské tajemství bývalo svaté. Pak se ale rozhodl svou pacientku udat, podle Respektu řekl: „Konzultoval jsem tehdy s právníkem nemocnice, co jako lékař mohu s informací o úplatku dělat, a dozvěděl jsem se, že podléhá lékařskému tajemství. Pak se ale změnil trestní řád a já jsem časem zjistil, že na korupci už se ohlašovací povinnost vztahuje. Proto jsem případ nahlásil policii.“
Dohady nervově zhroucené a pravomocně odsouzené paní o tom, že se dá koupit prezidentská milost, získaly obrovský mediální zájem. Že psychiatr udal policii informace, které se dozvěděl při výkonu své profese od pacientky, nezaujala kromě odborné veřejnosti nikoho. Až sami psychiatři se obrátili na naši redakci a upozornili nás, že když se před dvěma lety změnil trestní zákoník, vloudila se tam obrovská nehoráznost. Jaká?
NOVÝ TRESTNÍ ZÁKONÍK
Paragraf 367 Nepřekažení trestného činu: Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin vraždy (a řadu nejvážnějších trestných činů, jejichž překažení je jednoznačně v celospolečenském zájmu), a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Paragraf 368 Neoznámení trestného činu: Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal trestný čin vraždy (a řady nejvážnějších trestných činů, kde je i oznámení lékařem mravně představitelné), a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Oznamovací povinnost nemá advokát, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe a nemá ji také duchovní registrované církve a náboženské společnosti, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství.
A do seznamu trestných činů, jež nově musí hlásit každý včetně psychiatra, který se o nich dozvěděl při léčbě od svého pacienta, patří třeba padělání a pozměnění peněz, ohrožení utajované informace, přijetí úplatku, podplacení, či zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (příklad s palestinskou vlajkou). Jenže udávat pacienty je nemravné a u celé řady konkrétních lidí to může ohrožovat jejich léčbu, a tedy přímo škodit jejich zdraví.
MINISTERSTVA V POHODĚ
Proč je zákon nehoráznost, by nám mohly vysvětlit dva státní úřady – ministerstvo spravedlnosti a zdravotnictví. Můj dotaz byl jednoduchý: Skutečně stát chce nařizovat lékařům, aby udávali pacienty, nebo jde o nějaký přehmat a špatnou formulaci v zákoně, již se nyní, po našem podnětu, pokusí váš úřad co nejrychleji napravit změnou zákona? Odpovědi byly neuspokojivé.
„Povinnost překazit trestný čin podle § 367 a oznamovací povinnost u trestných činů podle § 368 trestního zákoníku se obecně vztahuje též na zdravotnické pracovníky. Výjimku z oznamovací povinnosti podle § 368 trestního zákoníku mají pouze advokáti a jejich zaměstnanci a duchovní registrované církve a náboženské společnosti. Daná úprava výjimek je totožná s úpravou předcházející (tedy ‚starého‘ trestního zákoníku), rozdíl je v rozsahu výčtu trestných činů, které je třeba oznamovat. Ministerstvo zdravotnictví zatím neobdrželo žádný podnět, jenž by směřoval k úpravě výjimky pro zdravotnické pracovníky z povinnosti překazit trestný čin podle § 367 a z oznamovací povinnosti u trestných činů podle § 368 trestního zákoníku.“ Podepsán Vlastimil Sršeň, tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví.
„Překazit zákonem vyjmenované trestné činy mají všichni, tedy i duchovní registrované církve v rámci zpovědního tajemství a advokáti. Ti nemají oznamovací povinnost, pokud jde o již spáchaný trestný čin. U lékařů není podobná úprava důvodná, to znamená, že lékaři mají oznamovací povinnost, nicméně ta se týká pouze vybraných trestných činů uvedených v § 368 trestního zákoníku. U trestného činu přijetí úplatku a podplácení (causa policistky, co dostala Klausovu milost, pozn. aut.) je trestné neoznámení trestného činu podle § 368 trestního zákoníku.“ Podepsán Jiří Hovorka, vedoucí tiskového oddělení ministerstvo spravedlnosti.
Oba páni mluvčí se taktně vyhnuli tomu důležitému, na co jsem se ptal, totiž: Zda si uvědomují, že zákon nařizuje něco špatného. Takže odpovědi jsem se nedočkal.
Mezi vánočními svátky, kdy tento článek vznikal, nebylo kvůli pracovní morálce zaměstnanců profesních lékařských institucí možné získat jejich podrobnější stanoviska k zákonu. Podařilo se to jen u České lékařské komory, a to pouze neoficiálně, od jednoho ze zaměstnanců: „Z povinnosti nahlásit připravovaný trestný čin jsou vyňati duchovní a advokáti, zdravotníci nikoli, což může vést k narušení důvěrnosti vztahu mezi lékařem a pacientem. Proto je tato právní úprava předmětem kritiky mnohých lékařů, zejména některých psychiatrů i klinických psychologů, kde je důvěra podmínkou léčby. A prosím o zachování mé anonymity.“ Víme tedy alespoň, že lékařským institucím se legislativní změna nelíbí.
CO NA TO LÉKAŘI?
K lékaři má chodit člověk s nadějí a ti tři, jež jsem obešel, mi naději skutečně dali. Zdá se totiž, že odborná veřejnost nemá ani v nejmenším v úmyslu vzít idiotickou legislativu v úvahu. Ředitel bohnické psychiatrické léčebny Martin Hollý říká: „V legislativě je nevyváženost mezi vyjmenovanými profesemi (advokát, duchovní) a lékaři, zvlášť psychoterapeuty. Je otázkou, jaké místo by v legislativě měli zaujmout psychologové či jiné pomáhající profese.“
„Je dodržování nového zákona v souladu s principem Primo non nocere, který je základním zákonem lékařské profese, a je v souladu s Hippokratovou přísahou?“ ptám se dál. „Základní princip – nikdy nepoškodit – je nutné dodržovat v rámci mantinelů, jež nám dává legislativa. Někdy to vyžaduje víc odvahy a individuální posouzení situace,“ odpovídá ředitel a já mezi řádky jeho odpovědi slyším, že vlastně nikdo včetně státu nemá prostředky k tomu, aby lékaře skutečně přinutil své pacienty udávat.
Shodou okolností ten den, co píšu tenhle text, jdu na malý chirurgický zákrok. Na lehátku vedeme řeči. „Víte, pane doktore, že když vám teď řeknu, že si tu ránu budu mazat konopnou mastí z marihuany, co jsem sám vypěstoval, měl byste mě udat? To teď nařizuje trestní zákoník.“ Z reakce doktora je poznat, že o problému zákona ví a je na něj připraven. Oči mu zasvítí smíchem, ale s vážností říká: „Ale o tom, že jste si pěstoval marihuanu, já přece nic nevím! Máte snad nahrané, že jste mi to říkal?“
Naprostou tragédií by aplikace zákona byla pro adiktologii, každý uživatel drog, který se chce léčit, říká totiž lékaři o tom, že je bude nakupovat a ve velkém množství držet, na což se vztahuje oznamovací povinnost. Adiktolog by měl všechny své klienty podle zákona naprášit. Tomáš Zábranský, přední odborník v tomto oboru, se směje podobně jako můj chirurg: „Obzvláště u psychiatra je podobný požadavek bizarní. V praxi ovšem neudělá nic, protože se s ním lékaři nebudou řídit. Bude masově porušován a nikdo s tím nic nenadělá.“
LEGISLATIVNÍ ZMRDEK
O některých zvláště povedených paragrafech našeho právního řádu se říká, že jde o legislativní zmetek. Zákon, jenž nutí lékaře udávat své pacienty, si tak jemné označení nezaslouží. Jde o zjevný, nemravný a nepřijatelný legislativní zmrdek. Navíc bez ohledu na to, jak zákon nazveme, je jisté, že jej kromě bývalého primáře psychiatrického oddělení v Ostrově Martina Konečného nejspíš nikdy nikdo ze slušných lékařů nevyužije.
