Stál na jevišti Činoherního klubu a s neuvěřitelnou energií ze sebe chrlil věty o tom, jak jsme nekulturní a omezení. Byl to zážitek, který se zaryje hodně hluboko. Juraj Kukura (64) exceluje ve hře, jež nese jeho jméno, Kukura. Jako námět posloužily jeho divadelní zkušenosti i život. Je to velmi intimní, drsné, vtipné, chytré, strhující. Kulturní událost sezóny.
Žijete a pracujete v Česku, na Slovensku i v Německu, máte možnost srovnat kulturní klima v těchto zemích. Jak ho vnímáte?
Na Slovensku není kultura součástí života rodiny, to znamená, že se rodina v neděli u oběda baví o tom, co je nového v obchodním centru, a ne o tom, co nového se hraje v Národním divadle. Přitom jen třicet kilometrů od Bratislavy, ve Vídni, se dějí neuvěřitelné věci, fantastické výstavy, špičkové koncerty … V Česku je to trochu jiné než na Slovensku, tady určitý hlad po kultuře je, nevím, nakolik se promítá do každodenního života, ale zájem tu cítím. No a v Německu? Tam se mě tuhle někdo ptal: „Už jsi viděl tuhle hru? Tak na to musíš zajít, to je tak špatné, že to musíš vidět.“ Rozumíte? Je zajímá i to špatné.
Protože když neznáte špatné kusy, těžko oceníte ty dobré.
Ano, a tohle rozlišování jako by u nás nebylo. Mám pocit, že herecká elita na Slovensku do značné míry selhala. Ti, co něco znamenají, vytvořili dojem, že moderovat estrádu je naprosto v pořádku.
Jistě je to lukrativní.
No a to je to selhání kapitalismu, slitina demokracie a ekonomiky. Oni se sice mohou svobodně rozhodnout, co budou dělat, a tak se „svobodně“ rozhodnou, že budou v televizi dělat estrádu.
Co vás napadá při pohledu na českou a slovenskou politickou scénu?
Že politici ztratili kredit. To ale neplatí jen pro nás, děje se to všude na světě: lidi politikům nevěří. Rozdíl je maximálně v tom, že když německý politik šlápne vedle, odstoupí, u nás se podobná gesta, která by měla být automatickou součástí politické kultury, dějí spíš výjimečně. Ale ztrátu důvěry v politiky cítím stejně v Česku, na Slovensku i v Německu.
Zažíváte deziluzi, když se ohlédnete za tím, kam se naše země za dvaadvacet let od revoluce dostaly?
To ne, když jsem takhle kritický, tak to neznamená, že bych si stýskal po socialismu, to v žádném případě. Ale považuji za povinnost umělce vyjadřovat se k tomu, jak žijeme. V ideálním případě svou tvorbou. A tohle hra Kukura dělá, je to vlastně takový deník doby. Co se týká Čechů a Slováků, stali jsme se součástí Evropy a Evropa zažívá krizi, my jsme v tom tedy také, ale nemůžu cítit deziluzi z toho, že žijeme ve svobodných zemích. Navíc Češi i Slováci jsou nesmírně talentované národy, podívejte se na to, jak bezbolestně se ty dvě země rozdělily. O tom se ve světě málo mluví, přitom kdekoli se o něco podobného pokusí, je z toho válka. U nás jsme to zvládli noblesně. Nebo kolik miliard eur investovalo západní Německo do obnovy východního. Nám nikdo nic nedal, a přesto jsme se vypracovali na určitou úroveň.
Teď našim dvěma národům možná příliš fandíte, opravdu vám nic nechybí?
Pravda je, že se vytratila solidarita. Ta byla za normalizace v lidech velmi přítomná, dnes to mizí. Ano, jsou nejrůznější charity, ale já mluvím o takové té obyčejné solidaritě mezi lidmi, kdy si prostě navzájem pomáhali, drželi pospolu. Pro mě byl důležitý okamžik, když zemřel hokejista Pavol Demitra (letos v září se stal jednou z obětí havárie letadla v Jaroslavli, pozn. D. K.). Tehdy jsem poprvé na Slovensku po dlouhé době zažil atmosféru, která lidi semknula. Tohle se nedělo, ani když zemřel Dubček nebo Mňačko. Ale k uctění Demitrovy památky se připojili snad všichni, lidi nosili kytky, zapalovali svíčky. Tohle byl v životě slovenského národa důležitý moment.
Máte možnost sledovat proměny slovenské mentality prostřednictvím Divadla Aréna. Jak reaguje bratislavské publikum na vaši dramaturgii, když jim servírujete hry o Tisovi nebo Husákovi?
Není to snadný boj. Samozřejmě že by bylo nejsnazší dělat lehké komedie a bulvár, ale pro tohle já nežiju. Jestli má mít pro mě divadlo nějaký smysl, tak musí být o něčem. Když se podívám na plakát s naším programem, vím, kdo jsem a o co mi jde. Ano, udělali jsme i čistě zábavnou komedii, zábava sama o sobě není špatná, pokud se ovšem nevydává za umění a netváří se, že je něco víc, než ve skutečnosti je.
Celý rozhovor s Jurajem Kukurou si přečtěte v Reflexz č. 50/2011, který vyšek 15. prosince.
