Kdyby byla alespoň z poloviny pravda to, co jsme měli doposud možnost se dočíst ve světovém tisku, mohli bychom jásat nadšením. Papír snese i ty nejdrzejší fabulace od naprosto bezcharakterních autorů. Německo po druhé světové válce začalo trpět silnou morální kocovinou. Tomuto národu se během Hitlerovy diktatury podařilo vyvraždit milióny nevinných lidí na celém světě a po Mongolech legendárního Čingischána (1162 – 1227) se tak stali nejbrutálnějším národem všech dob. Jak ovšem z tohoto dilematu ven?
To je úkolem politiků, literátů, umělců – ale hlavně důstojníků zpravodajských služeb. Jejich povinností je dodávat kulturním a osvětovým pracovníkům svých zemí zmanipulované informace. Ty musejí být ve veřejně přístupných institucích k dispozici v žádoucí podobě. Potom není problémem překroutit dějiny takovým způsobem, aby vyhovovaly potřebám oné vládní garnitury, která je právě u moci. Paralelně se důstojníci zpravodajských služeb pilně starají o zmizení kompromitujících materiálů z uzamčených tajných archívů, pakliže se tam takové materiály vůbec nalézají.
Většina nejdůležitějších rozhodnutí tohoto světa se děje mezi „čtyřma očima“, a pokud je nějaký zápis proveden, jakmile ztrácí na aktuálnosti, je okamžitě zničen. Žádný z vrcholných politiků této zeměkoule za sebou nezanechává ani řádku usvědčujícího materiálu. Dějiny svých národů nepíší důstojníci zpravodajských služeb, nýbrž učitelé dějepisu. Ti, na rozdíl od těch prvních, vědí pouze to, co si někde mohli (respektive směli) přečíst. Jinými slovy – nevědí tedy nic podstatného, co by mohlo ohrozit aktuální mocenskou ideologii. Tím je cesta pro tvorbu „pohádek pro dospělé“ naprosto volná …
Německý televizní vysílač ZDF v nedávné sérii o vůdci třetí říše citoval celkem 38 pokusů o atentát na Adolfa Hitlera. Začaly rokem 1921 a končily 1945. Sledujeme-li pozorně celou relaci, máme ten dojem, že německý národ minimálně od roku 1933 až do roku 1945 neměl nic jiného na práci než se pokoušet zabít Hitlera. Tato představa je pohádkově naivní.
V letech 1933–1936 v Německu bezmezně obdivoval Hitlera snad skoro každý. Beze zbytku zmizela před ním neřešitelná nezaměstnanost. Životní úroveň běžného občana nade vši pochybnost rostla – fronty mizely. Během prvních tří let totalitního nacistického režimu Německo získalo zpět svou čest a sebevědomí. Našlo víru samo v sebe a vyřešilo největší hospodářskou krizi ve svých dějinách. Zánik občanských práv, vyřazení svobody tisku, diskriminace Židů a dalších nešťastníků byly cenou, již německý národ zaplatil rád a bez váhání.
Je naprosto ojedinělé, že by se nějaká jiná kulturní civilizace vzdala svých demokratických práv a svobod takovým tempem a tak ochotně, jako tomu bylo právě v Německu. V tajných volbách 1936 obdržela Hitlerova NSDAP 98,9 % hlasů. Vůdce byl v letech 1933–1939 pro německý národ mesiášem. Kdo by pomýšlel ve třetí říši spáchat atentát na tak extrémně úspěšného politika? Horoucí nesmysl – pohádky pro dospělé …
Karta se obrátila až po mnichovské dohodě 1938, útoku na Polsko 1939 a vyhlášení války Německu ze strany Velké Británie a Francie. Dobře informované kruhy v nacistické říši propadly zděšení. Německá rozvědka Abwehr, vedená admirálem Canarisem a doslova prolezlá britskými agenty, se zaměřila na likvidaci vůdce Adolfa Hitlera — a hlavně jeho geniálního organizátora zla, nenahraditelného Reinharda Heydricha.
Vedoucí francouzské zpravodajské služby (Deuxième Bureau) plukovník Maurice-Henri Gauché a další vedoucí důstojníci se nehodlali smířit s mnichovským diktátem. Československo bylo francouzským protektorátem a mnichovskou dohodou ho Paříž musela předat Berlínu. Deuxième Bureau pověřilo výkonem atentátu na Hitlera švýcarského studenta Maurice Bavauda. Ten však byl zcela banální chybou (jel vlakem načerno) v Německu zadržen a předán gestapu. Když u něho našli gestapáci pistoli a francouzské naváděcí materiály na Hitlera, k činu se přiznal. Roku 1942 ho v Berlíně popravili.
Druhým atentátníkem byl Němec Georg Elsner, agent britské výzvědné služby MI6. Dne 8. 11. 1939 zabudoval do nosného pilíře v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller trhavinu, která měla při projevu Adolfa Hitlera explodovat. Řečník však ukončil svoje vystoupení dříve, než bylo plánováno, a tak nálož explodovala 13 minut poté, co Hitler pivnici opustil.
Atentátník se pokusil uprchnout do Švýcarska, ale na hranicích ho zadrželi rovněž kvůli prkotině. Jeho cestovní pas měl prošlou lhůtu. Elsner si toho nevšiml. Při následné důkladné kontrole našli němečtí celníci u cestujícího pohlednici Bürgerbräukelleru se sloupem označeným křížkem, konstrukční plánek nálože a náhradní rozbušku. Při výslechu v úřadovně gestapa se Elsner přiznal. Byl popraven roku 1945 v Dachau.
Třetí atentát na Hitlera provedl plukovník Claus Schenk hrabě von Stauffenberg ve vůdcově bunkru Vlčí doupě (Wolfsschanze) dne 20. 7. 1944, kde nechal při poradě generálního štábu explodovat bombu britské výroby. Hitler vyvázl pouze s lehkými zraněními. Atentátníka popravili hned následujícího dne – 21. 7. 1944 v Berlíně.
Pouze tyto tři atentáty jsou objektivně prokazatelné. Navíc byly nepřímo řízeny francouzskou a britskou výzvědnou službou. Zbývajících pětatřicet čistě německých pokusů jsou ničím nepodložené spekulace a pohádky sloužící k očištění národa, jenž nese nesmazatelnou vinu na zvěrstvech druhé světové války.
