Charles Lloyd

Charles Lloyd Zdroj: Struny podzimu

Bratři a sestry, žehnám vám, vzkazuje jazzový saxofonista Charles Lloyd

Saxofonový velikán Charles Lloyd (73) hrál v 60. letech stěžejní roli ve sbližování jazzu s rockem. Jeho kvarteto s mladým Keithem Jarrettem v roce 1967 navštívilo i Prahu, ale v následující dekádě Lloyd zmizel a odešel žít jako poustevník na mys Big Sur.

Nejen o tom Reflexu vyprávěl hluboce náboženský založený muž, jenž od svého comebacku v 90. letech opět hraje první jazzovou ligu na značce ECM — a mimochodem se vůbec nechce bavit o tom, jak svého času natáčel s The Doors, Grateful Dead nebo Beach Boys.

 

Poprvé jste v Praze hrál v roce 1967. Co si z té doby pamatujete?

Pamatuji si převratné a nezastavitelné dějiny, které se pro Čechy neubíraly tím správným směrem, a vybavuji si, že i v Praze na nás byl někdo nasazený. Většinou jen dělali obstrukce, ale nechali nás bezelstně šířit hudební poslání. Když turné skončilo, vylezly krysy z děr a odnesly do podsvětí naše drahé přátele, bez nichž bychom nikdy nebyli přijeli.

 

Myslíte skupinku prozápadních ruských intelektuálů a vědců, kteří vás na turné po Evropě pozvali?

 

Byli to vstřícní lidé, nejvíc v Moskvě, kde na nás všude číhali podezřelí muži v dlouhých kabátech. Právě ti pak naše přátele strčili pod zámek. Když jsem své drahé po třiceti letech znovu potkal, padli jsme si kolem krku a oni mi odpřisáhli, že s vědomím následků by mě dnes pozvali znovu. V 60. letech holt lidé za hudbu bojovali jako za svobodu slova, a ačkoliv vaše část světa je dnes svobodná, jiné teprve musí povstat. Proto se za ně já, něžný bojovník, jehož zbraní je hudba, modlím každým dnem.

 

 

Jste neobyčejně zbožný. To začalo u vaší indiánské prababičky?

Má prababička Sally Slunečnice Bílý oblak patřila mezi Indiány, které Američané po stezce Slz vysídlili do rezervací. Děda stavěl kostely. Nechodil do nich, ale babička se obrátila na víru, a protože ve vesnici chyběl kostel, děda ho během let sám postavil. Jedinkrát ho donutila, aby šel v neděli na mši, a zatímco se modlil, shořela mu stodola. Od té doby do kostela nevkročil. Boží zásah, že?

 

Věříte na boží zásahy?

Když se začne dít hudba, člověk se povznáší, což je zásah Boží, kvůli němuž jsem se jako mladý muž začal obracet k Východu a studoval jsem buddhismus, hinduismus, islám a védántu. Vždy mi byla bližší náboženství, která člověka učí hledat chybu v sobě samém, jež neříkají, že máme být dobří a neškodit si, ale že když spadnete, máte se sebrat a jít do sebe, protože chybami se člověk učí. Toho se držím a díky tomu jsem jako opilý hudbou. Ale vím, že do tohoto světa nepatřím.

 

Ne?

Když jsem se snažil žít v New Yorku, dusná atmosféra a všichni ti bankéři mě doslova vykouřili, neboť v New Yorku i když zasadíte strom, k nebi nedoroste. Proto jsem utekl do lesů, svlékl šat a začal studovat cesty Východu, míchal jsem je se svými indiánskými kořeny a meditoval a obnovoval nervový život. Z lesů jsem vylezl jedinkrát, když mi Bůh seslal nešťastného mladíka Michela Petruccianiho, pianistu se zakrnělými kostmi, kterého jsem ukázal světu a pomohl mu na nohy, jako Indiánům kdysi pomáhali stařešinové. Pak se můj svět točil dál, dokud jsem v osmdesátých letech málem neumřel, a i to byl Boží zásah, protože mi otevřel oči a ukázal mi, že mám světu ještě co dát ze své hudby.

 

V osamocení jste žil na mysu Big Sur v Kalifornii a dnes znovu bydlíte v nedaleké Santa Barbaře. Proč?

Kalifornii jsem propadl už v šedesátých letech, kdy všichni mí bluesoví přátelé mířili do Chicaga, ale já pro svou lásku k Bartókovi zakotvil na vyhlášené kalifornské univerzitě. Jednou nás tam mimochodem navštívil starý Šostakovič. Na západním pobřeží žila spousta muzikantů, můj největší kamarád Billy Higgins, ale i Ornette Coleman nebo Scott LaFaro, a zatímco oni hráli, já marnil dny na univerzitě, kde mi odmítali říct cokoli o hudbě Raviho Šankara nebo dalekém Orientu. Byli zabředlí v osnovách o evropské vážné hudbě, tudíž jsem se vypravil do divočiny. Od dávných mistrů jsem věděl, kudy se stoupá na posvátná místa, a svoji pouť jsem absolvoval sám, v naprosté izolaci.

 

Žil jste jako tulák?

V okolí šedesáti mil žilo pár stovek rodin, ale k nejbližší civilizaci to byly dvě hodiny chůze. Mně izolace vyhovovala, protože dala vyrašit novým návykům a zahladila staré závislosti, třeba na drogách. Pořád na Big Sur vlastním pozemek, ale dnes žiju na osamělém vršku v Santa Barbaře, kde mám louky i divočinu a také védántský chrám. Védánta je totiž ideální syntézou mých náboženství, na rozdíl od jiných neukazuje jedním směrem, nýbrž je to říše pro všechny duše.

 

Jak jste k ní dospěl?

Nasměroval mě k ní jeden dobrák, nepřímý potomek indického gurua Rámakrišny z devatenáctého století. Byl to náš učitel a my za ním létali do Paříže, kde jsme se učili přijímat smrtelnost, kde jsme se duchovně probouzeli a měnili v krásnější bytosti. Proto jsem nemohl odmítnout, když se mi naskytla příležitost přestěhovat se do blízkosti už zařízeného védántského chrámu, neboť v něm je ticho a v něm se země netřese.

 

 

Na koncertech citujete z části Bhagavadgíty, kde Kršna mluví k Ardžunovi. Vždy stejnou pasáž. Proč?

Je to suma toho nejdůležitějšího, co učí buddhismus. Tuhle kapitolu jsme po večeři vždy zpaměti recitovali s naším guruem z Paříže a já si ji od té doby opakuji každý den už třicet let. Dnes ji chci sdílet se všemi bratry a sestrami po celém světě. Tahle část Bhagavadgíty je dost silná, aby vás dostala na opačný břeh, i když některé pasáže o zbavení závazků je v našich časech obtížné naplnit. Vždyť lidé mají rodiny a zaměstnání, ač se nás o ně naše americká vláda snaží připravit. Nevím, jak u vás, ale tady se moc soustřeďuje u několika málo procent populace, která ovládá uzávěry od kohoutků a sedí na přírodních zdrojích. V takovém světě se těžko hledá spása, ale člověk to musí zkoušet a dál ukazovat cestu ostatním. Znáte ten příběh o třech mužích a zdi?

 

Ne ...

Přijde muž ke zdi, podívá se za ni, vidí ráj, a tak skočí přes zeď. Přijde druhý muž, uvidí ráj, obrátí se a odejde. Přijde třetí muž, za zdí uvidí ráj, ale uvědomí si, kolik za sebou nechal duší, a nedá si klid a nepůjde do ráje, dokud je všechny nespasí. A já jsem ten třetí muž, hledám přesah v hudbě i učedníky v životě a věřím, že bohové jsou všude kolem nás, a věřím, že kdybych s tím správným věděním žil v kleci, stejně bych našel cestu k Bohu. Proto se svou hudbou cestuji po světě a nescházím z cesty, protože jsem to slíbil svým učitelům a protože to, co přináším, není z našeho světa. Jsem jen posel a sluha třímající obruče věčnosti.

 

Jak jste to vysvětlil spoluhráčům z jazzového kvarteta?

Stejnými slovy jako z Bhagavadgíty: kdo se osvobodí, najde svého boha a naučí se růst. Také mí spoluhráči hledají větší elasticitu, lepší plochu pro odraz na onen svět. Společně stoupáme k nebeským střechám a to, co hledáme my, zároveň hledá nás. Kapela je jako bratrstvo, když se v hudbě nalezne, i naše nástroje se obejmou jako dávno ztracení příbuzní. Každý večer předstupujeme před publikum s něčím úplně jiným, protože v tom je kouzlo jazzové improvizace, jež dovoluje zúročit plody dne a ideály celých životů a všechny je snést k nohou Stvořiteli. Jsem nervózní, když se odhaluji před neznámými lidmi, ale postupně začínám vnímat molekuly vzduchu a částečky prostoru, a jistě i v Praze nás budou řídit vaše vibrace, dokud společně nevystoupáme. Počkejte, teď si vzpomínám ...

 

Na co?

Jednou se u nás v Kalifornii zastavily dvě krásné dívky z Prahy, sommeliérky, co nás přijely učit, jak pěstovat víno. Dívky nás úžasně pohostily a dlouho do noci vyprávěly o své rodné zemi, a když jsem se zvedl, vhrkly mi slzy do očí ze všeho utrpení, jímž musel váš lid projít. Doufám, že tentokrát na mě v Praze čekají jen něžná srdce, že jsou už pryč doby sovětských agentů, protože můj sen se nezměnil, pořád chci svou hudbou změnit svět, jako když jsem byl mladý, a protože tehdy jsem to ještě neuměl, musel jsem se od základů přerodit. Doufám, že když se teď vracím blahořečený, se svými extatickými sny, pokorou i tichem, že i vás obrátím na víru. Žehnám vám!

 

STRUNY PODZIMU

CHARLES LLOYD NEW QUARTET

Dvořákova síň Rudolfina, Praha

30. 11. 2011